Transformace Miroslav Petříček
je sloveso. Podobně jako např. imaginace. Jejím produktem je změna, a nikoli stav věcí, protože transformace označuje přeměňování. Je to proces, který zcela jistě směřuje proti lidské potřebě stability a stálosti, na druhé straně je transformace znakem, jímž se živé liší od neživého. Avšak proměňování věcí je nepříjemné i proto, protože jednak přináší deformace: přetvářet je možné jen tak, že původní tvar se rozpadl a mizí v jiném, jednak proto, že věci se takto zdánlivě vymykají naší kontrole: sotva něco poznáme, už je to jiné, a musíme začínat znovu. Ale současně s tím vším je zřejmé, že je třeba se nějak s tímto nepříjemným ne-stavem věcí vyrovnat, protože nelze už nevidět, že proměňování je základem všeho, co se nám jeví jako stálé jen proto, že odhlížíme od proměnlivého. Je třeba se vyrovnat s tím, že realita je přeměňující se realita, že tvary, které známe, jsou smíšeniny forem v procesu deformujícího formování. Ideální forma, forma, která nepodléhá transformaci, je fikce, kterou jako závojem překrýváme svět, v němž se – různou rychlostí a různým způsobem – vše proměňuje.
Mluví-li se o transformaci v souvislosti s proměnou společnosti, a to jak pokud jde o proměnu střední a východní Evropy, tak o přerůstání moderní doby do doby, která v ní vzniká jako její nějaká nová podoba a které se z nedostatku přiléhavého vlastního jména říká postmoderna, obvykle se tím míní přechod od jedné formy k jiné. Možná je mnohem přesnější a realitě přiměřenější, jestliže bychom i v tomto případě transformací rozuměli nikoli nahrazení jednoho stavu věcí nějakým jiným, nýbrž přechod od světa stálosti ke světu proměn. Avšak i přechod je sloveso, život, který se proměňuje, realita, jíž je vlastní proměňování, jsou přechodem jakožto stavem. Společenská a politická transformace střední a východní Evropy byla možná tak nápadným jevem proto, protože k přechodu došlo prudce, sice se očekával, ale nijak nepřipravoval: najednou jsme se ocitli v něčem jiném. Jen tím a pouze tím se transformace v tomto regionu liší od transformace v jeho okolí. Ale v podstatě lze říci, že celá Evropa se v jisté chvíli ocitla v bodu, v němž se čas dlouhého trvání, čas pomalých a téměř neznatelných tendencí sblížil svým vrcholem s jedním z vrcholů času událostí nad tímto dlouhým trváním a jejich interference nám dala pocítit dlouho se připravující změnu jako spektakulární událost.
Za daného ne-stavu věcí vypadá mnohá samozřejmost úplně jinak. Tak např.: jisté je to, co se nějak blíží rovnovážnému stavu, a nikoli to, co je z obecného pohybu vymaněno. To ale znamená, že slovo NEJISTOTA je třeba definovat jiným kontextem, třeba jako OTEVŘENOST proti uzavřenosti (teorie autopoiésis). A rovněž jinak je třeba chápat vztah mezi lokálním a globálním měřítkem: lokální znalosti jsou přesné a spolehlivé, ale nelze je zobecňovat, nad určitou mezí již nedávají smysl; obecné teorie globálně platí, ale není možné na ně spoléhat v lokálním měřítku, nad určitou mezí přestávají platit jako všezahrnující. Neexistuje tedy kontinuální přechod mezi globálním a lokálním (Michel Serres), což znamená, že naše VĚDĚNÍ (které se rozvíjí stejně tak nástroji vědy, jako prostředky umělecké tvorby) je neustálým hledáním vratké rovnováhy mezi obojím, aniž je kdy možné zrušit jedno druhým.
Ideální slovník našeho vědomí přerůstá do encyklopedie (v níž lze z jakéhokoli místa dospět k jakémukoli jinému), ale encyklopedická uzavřenost se vnitřně propadá do podivného rhizomatického bujení (Gilles Deleuze): jakékoli místo je otevřeno do nekonečného množství směrů. Vypadá to jako struktura, ve skutečnosti je to ale proces, pohyb, dění. Jsme neustále UPROSTŘED, aniž víme, kde je střed.
Jenže právě to je TRANSFORMACE, která je sloveso, a nikoli podstatné jméno. Máme-li se orientovat v přecházení a proměňování, potřebujeme imaginaci, která jediná je schopna držet krok s proměňováním.