Spor o strategii transformace Zdislav Šulc

Jakkoli po listopadu 1989 naprostá většina společnosti nepochybovala o nezbytnosti co nejrychlejší transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní, představy o jejím způsobu byly velmi mlhavé. V prvních měsících roku 1990 však již dochází k pokusům zformulovat i tyto přeměny. Ty ukazují, že názory ekonomů i různých politických sil se v některých aspektech liší. Odrazilo se to ve zformulování dvou scénářů transformace: expertního týmu české vlády a týmu vlády federální. Z dialogu mezi těmito scénáři pak vzešel výsledný scénář, který v září 1990 přijal federální parlament. Na jeho podkladě se pak od 1. 1. 1991 začal rozvíjet transformační proces.

Český a federální scénář se navzájem nelišily představou o „cílovém řešení“. Neexistovaly zde pochybnosti o tom, že výsledkem transformace musí být vytvoření konzistentního tržního mechanismu, ve kterém existuje konkurenční trh zboží a služeb založený na liberalizovaných cenách efektivní poptávky a nabídky, plně propojený na světové trhy, spolu s trhem kapitálu a liberalizovaným trhem práce, kde se ceny (mzdy) určují na základě mechanismu kolektivního vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Za jednu z klíčových operací se považovala vlastnická transformace rozhodující části státního i polostátního (družstevního) podnikového sektoru. Rozchod s centrálním plánováním a jeho nahrazení hospodářskou politikou, uplatňovanou tržně konformními nástroji na základě obecně vymezených „pravidel hry“, byly považovány za samozřejmost.

Spor však byl o to, jakým způsobem má být tohoto cíle dosaženo. Diskuse o strategii transformace se soustředila zejména na dvě skupiny problémů: na způsob přeměny vlastnických vztahů a tempo a způsob otevření čs. ekonomiky světu. (…)

Původního cíle spočívajícího v dokončení jednotného scénáře ještě před volbami v létě 1990 nebylo dosaženo. Federální shromáždění projednalo konečné znění scénáře ekonomické reformy až v září, když přitom ve dvou již zmíněných otázkách nebylo mezi odborníky dosaženo shody názorů. Výrazem toho bylo pět oponentur federálního scénáře vypracovaných třemi výzkumnými ústavy, Vysokou školou ekonomickou a Ekonomickým fórem. Projednaný federální scénář přitom v obou sporných otázkách zvolil „radikálnější“ variantu. V případě vlastnické transformace tzv. kuponovou metodu privatizace, i když – proti původním představám – v omezenějším rozsahu (s vyloučením tzv. malé privatizace, která se v souladu s názory oponentů měla uskutečnit úplatným způsobem ve veřejných aukcích a při zrovnoprávnění se „standardními“ metodami, jako je např. zakládání společných podniků za účasti zahraničního kapitálu, zaměstnanecké akcie atp., jak je preferoval zejména expertní tým české vlády a jiní účastníci diskuse). Ve druhém případě potom zvolili razantní „šokový“ způsob současné liberalizace vnitřních cen s liberalizací měnových kurzů a zahraničního obchodu, který oponenti doporučovali rozdělit do dvou kroků (liberalizace vnitřních cen při zachování dvou devizových trhů – regulovaného a volného s postupným rozšiřováním prostoru pro volný trh v prvním kroku, a zavedením plné směnitelnosti ve druhém kroku). Tím měl být vytvořen prostor pro adaptaci podniků i obyvatelstva na radikální proměnu podmínek při přechodu k tržní ekonomice.

Federální scénář ekonomické reformy vymezil především makroekonomický rámec hospodářské politiky pro zbytek roku 1990 a 1991. Definoval jej jako restriktivní měnovou a fiskální politiku (nulový růst množství peněz a mírně přebytkový státní rozpočet). Změnu vlastnických vztahů definoval ve třech variantách: malou privatizaci, částečnou restituci a velkou privatizaci. Ta měla být po předchozím odstátnění a oddlužení státních podniků prostřednictvím Fondu národního majetku uskutečněna standardními i nestandardními metodami (investiční kupony). Od 1. 1. 1991 se předpokládala souběžná liberalizace vnitřních cen a zavedení tzv. vnitřní směnitelnosti měny (povinný odprodej devizových inkas bankám a možnost volného nákupu deviz k úhradám do zahraničí, jednotný devizový kurz na základě nabídky a poptávky, vyloučení oběhu cizích měn v čs. ekonomice), což vyžadovalo devalvaci koruny o více než 80 % oproti začátku roku 1990. Federální scénář ovšem formuloval pouze obecné zásady strategie transformace. K jejich konkretizaci (nejednou při kontroverzní interpretaci těchto zásad) docházelo potom prostřednictvím série zákonů a dalších právních úprav.

Scénář dále řešil některé sociální souvislosti ekonomické reformy, zejména kompenzaci některých jejích účinků na sociálně slabé vrstvy obyvatelstva (důchodci, rodiny s dětmi), vytvoření záchranné sociální sítě (nezaměstnanost, rekvalifikace atd.) a problematiku obnovování trhu práce (kolektivní vyjednávání o mzdách a pracovních podmínkách, právo na stávku atd.). Vytyčeny byly i cíle a způsoby realizace strukturální politiky podporující nezbytné strukturální změny, zejména s použitím nepřímých nástrojů. Zvláštní pozornost věnoval scénář specifikům zemědělsko-potravinářského komplexu (odstátnění a privatizace, liberalizace cen, subvenční politika, daňový systém a vnější vztahy).

Poznámka:

1 / Hospodářské noviny, 4. září 1990.

Zdroj:

Šulc, Zdislav. „Spor o strategii transformace.“ In Transformace české společnosti 1989−1995, Vlasta Šafaříková a kol. Brno: Doplněk, 1996, 119−121.