Trest Keti Čuchrov

Pojem trestu se obvykle používá v právním kontextu, kde označuje náhlé pozastavení platnosti práv jedince nebo skupiny občanů. Trest je legitimní, když odpovídá normám (pravidlům, standardům, principům), které určují institucionální praxi vycházející z klasických norem římského práva, podle něhož trest není možný mimo zákon a má se ukládat pouze v případě, že byl spáchán zločin (nulla poena sine leges a nulla poena sine crimen). Ve filozofii, politické teorii a společenských vědách 20. století se pojmem trestu zabývala celá řada myslitelů z velmi rozdílných a leckdy paradoxních perspektiv. Tato paradoxnost se týká předpokladu právního diskurzu, že trest ukončuje násilí a chrání před ním. Hlavní spor o interpretaci pojmu trestu však vzniká právě v souvislosti s právní nejednoznačností genealogie tohoto pojmu a také v souvislosti s dialektikou násilí a trestu, jejichž vzájemnou provázanost ukázal Michel Foucault v práci Dohlížet a trestat.

Paradoxy právního aspektu genealogie trestu jako jeden z prvních ukázal Walter Benjamin. Ve své nedokončené stati Ke kritice násilí odhaluje společný původ práva, trestu a násilí. Benjamin chápe násilí na jednu stranu jako akt právo kladoucí (rechtsetzende), který může vycházet z přirozeného práva (např. když je násilí prohlášeno za prostředek k dosažení spravedlivého účelu; tato pozice pochází z revoluční rétoriky) nebo z práva pozitivního, spojeného s právním řádem. Pozitivní právo, které připouští násilí (ze strany policie, politiky státu ap.) jako akt právo uchovávající (rechtserhaltende), naopak trvá na prvenství zákona oproti spravedlnosti, tj. prezentuje násilí jako odůvodněný trest. V prvním případě tedy násilí samo vytváří právo, zatímco v druhém je považováno za právní vykonání trestu. Benjamin se domnívá, že pozitivní právo ruší právo na násilí ve jménu přirozených účelů, a tím ukládá veto na přirozené právo. Avšak „zájem práva na monopolizaci násilí vzhledem k jednotlivé osobě (se) nedá vysvětlit z úmyslu uchovat právní účely, nýbrž z úmyslu uchovat právo samé.“

Navíc, trest samotný (např. poprava) je zároveň vynucením práva a jeho ochranou. Právní dohoda tedy často vyžaduje násilnou regulaci konfliktů.

Problém je v tom, že stát si od počátku přivlastňuje přirozené právo, když je mění v zákon, a tím si zároveň přivlastňuje právo na trest. Právní zplnomocnění k násilí a trestu je udělováno státem, tj. je ve své podstatě aktem kladoucím právo (srov. s C. Schmittem, podle něhož rozhodnutí suveréna nebo suverénní moci o jakémkoli výjimečném zákroku samo vytváří právo jako takové). V důsledku toho téměř všechny strategie kladení práva (jež mohou v určitých případech obnášet násilí páchané ve jménu spravedlnosti) jsou jednostranné, tj. jsou odebrány člověku, občanovi nebo skupině občanů a pod maskou ochrany práva přivlastněny státem, přičemž se uskutečňují především ve formě práva na trest. Státní právo přitom vylučuje „čistě politické prostředky“, jako např. všeobecnou proletářskou stávku, jež si podle Benjamina po boku státu nárokuje kladení práva.

Později Michel Foucault ve své studii Dohlížet a trestat (napsané na konci 60. let, avšak publikované v roce 1975) dochází k závěru, že trest nemá původ v ochraně práva ani v zastupitelských institucích státu, ale v celku disciplíny a diskurzu, tedy v jazyce. V této programové studii Foucault rekonstruuje genealogii trestu, která začíná mučením, pokračuje výchovou a nápravou duše a končí drezurou a disciplínou. Armáda, psychiatrická léčebna a vězení nejsou u Foucaulta pouhé heterotopní areály vytlačené za hranici života společnosti, ale naopak modely celé (moderní evropské) společnosti.

Zatímco hlavní podobou uskutečnění trestu byla od dob inkvizice až do poloviny 18. století veřejná poprava jakožto triumfální vítězství spravedlnosti, postupně se trest odděluje od podívané, mučení, divadla bolesti a smrti, a začíná být chápán jako prostředek vykoupení zločinu a nápravy duše. Trest jako nástroj nápravy tedy postupně opouští tělo a zaměřuje se na netělesné vlastnosti člověka – na jeho mysl, vůli, duši, tj. již není fixován na podívanou skutečné bolesti, nýbrž předpokládá bolest představovanou. Foucaulta ovšem nejvíce zajímá následující etapa, na níž se utváří disciplinární společnost. Struktura trestu v takovéto společnosti je založena na čtyřech pravidlech:

1. Z trestu se stává složitá sociální funkce, která se neomezuje na konkrétní ztělesnění represe.

2. Trest je stanoven nejen „právním nařízením“, ale politickou taktikou, která nepřivlastňuje moc, ale svěřuje ji.

3. Dějiny trestního práva a dějiny humanitních věd mají společný pramen, v důsledku čehož se technika moci jeví zároveň jako místo původu humanizace trestního práva i jako zdroj nové metodologie vědění o člověku.

4. Na scéně trestního práva se objevuje duše a zároveň s tím do soudní praxe vstupuje korpus „vědeckého“ poznání, což signalizuje, že účelem trestní moci je ovládnout život těla, a nikoli rozhodovat o jeho smrti.

Nyní již tedy nelidskost násilí nestojí v protikladu k nelidskosti trestu. „Není to již symetrie pomsty, ale transparentnost znaku vzhledem k tomu, co označuje“, píše Foucault. Disciplinární trest již je trest „lidský“.

Dále, zatímco při dřívějších veřejných popravách se bezohledně plýtvalo „těly“, která neměla žádný užitek, žádnou tržní hodnotu, v průmyslové době již tělo odsouzeného získává hodnotu jako pracovní síla. Odsouzený se stává „rentabilním vlastnictvím“, „otrokem sloužícím všem“. Společnost si již nežádá zničení života, když je pro ni výhodnější si tento život přivlastnit a podrobit drezuře, přinutit jej „sloužit státu, odpykávat si kratší nebo delší otroctví podle povahy zločinu“.

Jednou z nejdůležitějších biopolitických metod disciplinární společnosti se stává nová technika sledování, nová architektura a optika dohledu, který nyní do značné míry nahrazuje samotný fakt trestu. Foucault nazývá tuto novou techniku panoptikon a ilustruje ji pomocí práce anglického právníka z 18. století Jeremyho Benthama, autora knihy Panoptikon. Panoptická struktura dohledu dovoluje jednomu člověku (hypotetickému dozorci) díky panoptické architektuře (věž dozorce je uprostřed, obklopuje ji budova s průhledy do cel sledovaných jedinců) sledovat množství těl – odsouzenců, nemocných, těch, kdo odpykávají brannou povinnost – tedy sledovat život všech osob, jejichž existenci je třeba kontrolovat, aby se předešlo zločinu. V tomto případě je sledovaný jedinec objektem informace, ale již ne subjektem komunikace. Dozorce vidí všechny, zatímco sledovaní nevidí ani sebe navzájem, ani dozorce. Právě tato neviditelnost je zárukou biopolitického pořádku. Základní rámec společnosti, v níž je trest nahrazen dohledem, již netvoří obec a veřejný život, ale jednotliví jedinci na jedné straně a stát na straně druhé. Podmínky nové „průhlednosti“ navíc umožňují kontrolu výkonu moci celou společností.

Paradoxním závěrem Foucaultovy studie je následující objev: jedinec není produktem moci o nic méně než kolektiv obce utlačovaný suverénem. Navíc, filantropické iniciativy jako např. pokusy zlepšit hygienu, předejít epidemiím ap. často vedly k vytvoření těch nejpřísnějších disciplinárních prostředí. Jedinec se přitom stává zároveň objektem i subjektem biopolitiky dohledu. Vědění, diskurz, terapeutický prostor, metody výchovy a testování při zkouškách – to vše vyrůstá z disciplíny, která zase má původ v novém trestním systému, v disciplinárním systému vězení. Tudíž, na rozdíl od Benjamina, u něhož trestající násilí přece jen má původ v systému trestního práva nebo tento systém vytváří, pro Foucaulta je trest (vězení) disciplínou, v níž se moc a trest ukazuje v kontextu institucí normalizace:

„Pro všechny tyto mechanismy je nakonec podstatné toto: pojmy institucí represe, rozdělení, vyloučení a marginalizace již nepostačují k popisu zrodu disciplinovaného jedince v samém srdci města věznice, uprostřed záludné jemnosti, neviditelných narážek, drobných vychytralostí, propočítaných metod, technik a konečně ‚věd‘.“

Kniha Dohlížet a trestat, v níž Foucault podal vyčerpávající analýzu disciplinární společnosti, neobsahuje sice žádnou samostatnou kapitolu, jež by byla věnována postdisciplinární současnosti, zahrnuje však jisté náznaky přechodu od disciplinární společnosti k postindustriální společnosti kontroly. Tyto náznaky Foucault obzvlášť přesně zformuloval v cyklu přednášek na Collège de France z let 1975–1976 Je třeba bránit společnost.

Po Foucaultovi se tématem společnosti kontroly rozsáhle zabýval Giorgio Agamben. Přestože ve značné míře vychází z pozic Benjamina a Foucaulta, přiklání se nicméně k pesimističtější a občas dokonce katastrofické interpretaci postdisciplinárního řízení, kontroly a optimalizace v globalizovaném světě. Foucaultova společnost kontroly je nerepresivní. Moc je v ní tak účinná, protože pozitivně působí na úrovni touhy a vědění, protože vytváří požitky. Dokonce když Foucault rozebírá fenomén posilování státní moci, moc zůstává mikromocí a nevyčerpává se státním aparátem. Proto v každém člověku určitým způsobem krystalizuje zkušenost s celou řadou mocí.

Naproti tomu Agamben ve svých knihách Homo Sacer a State of Exception uznává, že tím, co disponuje mocí „suveréna“ a právem vyhlásit výjimečný stav není zdaleka mikromoc, ale naopak integrální „tělo“ suverénního státu. Právo pozastavit účinnost zákonu patří tomu, kdo zákon a právo ustavuje, tedy suverénovi. Agamben tudíž nejen poukazuje na návrat k paradigmatu posilování státní moci, kterého si povšiml již Foucault, ale konstatuje návrat k paradigmatu etatismu, policejního státu, ve kterém princip dělby moci vlastní liberální demokracii zcela zkrachoval, když ustoupil před všeobecným paradigmatem kontroly bezpečnosti, jež se uskutečňuje v technologiích státu a vlády.

V důsledku toho výkonná moc pohlcuje moc zákonodárnou a soudní. Dané paradigma pozastavení účinnosti práva na základě výjimečného stavu se stává permanentním paradigmatem státní rétoriky, což umožňuje vykládat násilí, trest a kontrolu ve vztahu k občanům vlastního nebo dokonce cizího státu jako legitimní právní úkon za naprosté absence práva a zákona.

Paradigma foucaultovské mikromoci je proto vhodné pro vyspělou občanskou společnost nebo pro společnost, která se vyvíjí tímto směrem. V současných podmínkách úpadku politiky suverénních národních států a vzestupu různých forem etatismu si stát dovoluje vykonávat trest bez ohledu na zákon. Je zajímavým fenoménem, že po 11. září 2001 se jak americký prezident, tak prezident ruské federace stali hlavními veliteli vojenských sil svých zemí. Nárokují si tedy právo vyhlásit válku jako vnější politický trest, který nepodléhá právním mechanismům nebo zákonu, dělají to tudíž mimo zákon, mimo právo.

Důsledkem toho všeho je paradoxní situace, kdy zákon a jeho absence (anomie) koexistují současně, přičemž společnost se formálně dělí na dvě zóny: v jedné probíhá suverénní výkon většiny politických funkcí, zatímco v té druhé – která je de facto mimo dosah státní moci – vidíme naprostou absenci politiky. Právě proto se politická moc stává biomocí, nedovoluje již žít bez toho, aby pronikla do minimální jednotky organického života. Minimum života mimo dosah této permanentní výjimečné kontroly, které člověku zůstává, je právě tím, čemu Agamben říká „holý život“. „Holý život“ je ta část života, která nepodléhá kontrole. Stát, jenž uskutečňuje takovou kontrolu, již podle Agambena není občanský stát, ale stát, který se řídí modelem koncentračního tábora. Jednotkou tohoto holého života se stává homo sacer – člověk stojící mimo právo, mimo právní zákon, člověk, kterého je možné potrestat nebo zlikvidovat za hranicí práva, aniž bychom se za to museli zodpovídat před zákonem a aniž bychom tuto likvidaci považovali za trest, násilí nebo zločin.Modelem takového trestu se stávají instituce jako vězení Guantánamo, vězení Abu Ghraib, uprchlické tábory.

Konceptualizace složitých paradoxů týkajících se práva uložit trest, které před nás staví Agamben, nás teprve čeká.