Infernální kruhy Karel Kosík

Malé národy, včetně Čechů, mají nutkavou potřebu přesvědčovat sebe i jiné o své důležitosti. A tak se periodicky objevují publikace pod záhlavím: Čím se náš národ zapsal do dějin, v nichž se prezentují domácí velikáni, od Husa přes Komenského až po Masaryka, a národní sebevědomí je výčtem slavných jmen saturováno. V těchto projevech je cosi dětsky naivního, ale vychází v nich také na povrch nepřekonaná provinciálnost a utajovaná – malost.

Se střední Evropou jsou však spojeny fenomény, jejichž význam přesahuje jakoukoli regionální omezenost a z nichž je možno vyčíst, co se dnes děje na celém světě. Jedním z těchto fenoménů je mnichovanství, druhým Franz Kafka. Oba jsou spjaty se středem střední Evropy, ale její rámec překračují prostorově i časově. Mnichovanství je sice bezprostředně spojeno s dohodou, která byla uzavřena na podzim 1938 v bavorském hlavním městě a umožňovala Hitlerovi rozbít Československo, ale jako fenomén je něčím daleko závažnějším a hlubším. Mnichovanství je ustupování a kapitulace před zlem, jehož agresivitě se přinášejí jako oběti území, svrchovanost, svoboda, čest, solidarita v klamné naději, že se agresor nasytí a zastaví. Jméno slavného pražského spisovatele se do značné míry osamostatnilo od jeho díla a fenomén Franz Kafka označuje převrácenost a nenormalitu moderní doby. Také ten, kdo nečetl Zámek a Proměnu, ví, že „kafkoidní“ svět je doba vymknutá z kloubů a posedlá nejrůznějšími druhy šílenství.

Desetiletí trvající zápolení dvou supervelmocí, Ameriky a Sovětského svazu, kdy si každá osobovala titul „říše světla“, zatímco temnotu a nesvobodu přisuzovala protivníkovi, zaslepilo mnohým (či dokonce většině?) na obou stranách oči, a proto viděli všechno špatné pouze na druhém, na nepříteli. Zánikem bipolárnosti zmizely některé mystifikace staré, ale vznikají a dávají se na vítěznou pouť světem mystifikace nové, které zachvacují nejen politiky a literáty, ale také veřejnost. Možná, že se dnes ve střední Evropě rodí nový fenomén, který bude mít pro pochopení a popis moderního světa stejný význam jako mnichovanství a kafkoidnost. Střední Evropa žije ve znamení transformace, ale neví, že její proměna je součástí transformace hlubší a jiné. Co je ve vyspělých zemích Západu běžné a zaběhané, stává se pro státy, které si říkají „postkomunistické“, novinkou a cílem, jemuž se všechno podřizuje. Lidé jednají záměrně a cílevědomě, ale dějiny jako celek, tato nepředvídatelná souhra nejprotichůdnějších interesů, zůstávají skryty jejich zraku, a proto v nich sehrávají své role obvykle s vědomím falešným. Domnívají se, že jsou strůjci vlastních programů, plánů, předsevzetí, ale ve skutečnosti klesají na pouhé nástroje cizí moci a tato závislost jim uniká: jednají v ideologickém zdání. Systém „reálsocialismu“, který ve střední a východní Evropě zkrachoval, fungoval v přesvědčení, že nejvyšší rozum společnosti ztělesňuje a zosobňuje STRANA, která má proto nezadatelné monopolní právo, aby veškeré záležitosti – od ekonomie, přes politiku, kulturu až po vědu a vojenství – řídila, vedla, reglementovala. Ukázalo se však, že vychvalovaná a uctívaná STRANA, tento konglomerát pohanské církve a policejně-byrokratické šedi, existuje a jedná jako nepoučitelná zatvrzelost nerozumu a zaslepené arogance. Proto se její panství muselo dříve či později zhroutit. Dnes na místo této zkrachované instituce nastupuje jiná instance, která se s nemenší arogancí a zaslepeností vydává za normalitu, odpovídající lidské přirozenosti, za konečně nalezený a ve společnosti uplatňovaný dějinný rozum, jehož fungování zajistí prosperitu a svobodu. Touto instancí je TRH, který sám sebe považuje za nejvyšší a rozhodující realitu. Podobně jako v minulosti STRANA osobuje si dnes TRH monopolní postavení, které vedle sebe, a zejména nad sebou, nestrpí nic jiného, odlišného: všechno netržní – svobodné, vznešené, poetické – dříve či později pohltí a zapojí do svého mechanismu.

TRH jako monopolní a nejvyšší realita smrtelně ohrožuje kulturu. Reflexe tohoto ohrožení však umožňuje hlubší definici kultury i adekvátnější pochopení jejího smyslu. Kultura není prvotně soubor knih, plastik, znalostí, morálních pravidel nebo muzeálním skladištěm tzv. hodnot. Svou podstatou a svým posláním je založením a obranou prostoru, v němž ztrácí své výlučné postavení jak síla a násilnictví (tedy moc meče), tak bezměrná expanzivnost trhu (a tedy moc peněz), stejně jako roztahovačnosti ideologií a fantasmagorií všeho druhu (moc předsudků a fanatismu). Kultura naplňuje své poslání pouze tehdy, jestliže proti bezmezné žádostivosti TRHU, který chce všechno pohltit, proti agresivitě SÍLY, která chce všechno komandovat, proti přízemnosti předsudků a ideologií, které všechno strhávají do své zaslepené omezenosti – vytváří a obhajuje časoprostor, který je útočištěm svobody, vznešenosti, poetičnosti.

Jestliže je TRH se svým mechanismem nejvyšší realitou, osobuje si monopolní postavení a všechno ostatní si podřizuje, může být pluralita za jeho panství pouze zdánlivá. Taková pluralita je mnohohlasnost ozvěn, které všechny v různých variacích hlásají a vychvalují jedinou „pravdu“, tj. nepravdu TRHU jako nejvyšší instanci dějin. Opravdová pluralita naproti tomu je mnohorozměrnost skutečnosti, v níž má své místo jak trh, tak kultura, jak všednost, tak vznešenost, jedno není na druhé redukovatelné. Ježíš, který vyhání trhovce a penězoměnce z chrámu, symbolizuje a brání kulturu jako místo (prostor), kam prodejnost, směnitelnost, korumpovatelnost nemají přístup. Lidi, jejichž obzor je určován TRHEM jako jedinou a nejvyšší realitou, uvnitř níž se pohybují jako ve svém zdomácnělém prostředí a svádějí v něm s ostatními spory, půtky, intriky o výnosná a významná místa, tyto lidi nazývám trhovci a jejich počínání trhovectvím. Protože jsou trhovci zaslepeni omezeným vnímáním, nechápou směšnost svého počínání, a dosáhnou-li úspěchu v tomto zápolení, připadají si jako historické veličiny. Uniká jim, že již nehrají komedii jako jejich předchůdci, ale trapnou frašku: v ničem se z dějin nepoučili.

Ve 20. století se proplétají procesy trojího druhu. Tato doba zažila nevídané hrůzy a katastrofy (1. a 2. světová válka, Osvětim, gulag, Hirošima), ale proslavila se také vědeckými objevy a technickými vynálezy, které lidský život usnadňují a zpříjemňují. A v řadě zemí vypukly revoluce, které slibovaly nový začátek a miliony lidí v novou hvězdu lidstva uvěřily. Na první pohled by se mohlo zdát, že naše století oplývalo bohatstvím převratných a otřesných událostí. Ve skutečnosti každá z těchto událostí zvlášť a všechny dohromady dříve či později propadly zdánlivosti, ztratily otřesnost, převratnost, objevnost, novost a zapojily se jako epizody do grandiózního procesu produkování, jehož odvrácenou doprovodnou stranou je globální devastace. Domnělé události 20. století jsou jedna po druhé nivelizovány, devalvovány a pohlcovány temnou skrytou silou. Skutečnou událostí, která určuje veškeré dění, není ani válka, ani revoluce, ani Osvětim, ani atomová energie nebo čipy, ale nepřetržitá grandiózní transformace, antiudálost, která všechny události požírá, nivelizuje, zbavuje svébytnosti a zapojuje do svého chodu a fungování, do totální a globální supertransformace. Stoupenci a ideologové tržního hospodářství o existenci této antiudálosti nevědí a netuší proto, že jsou spolu s TRHEM jejími nástroji a ovšem také – oběťmi.

Před touto supertransformací nic neobstojí, a cokoli se dostane do jejího soukolí, modifikuje se pro její potřeby. Lidi a věci se stávají zajatci infernálního obklíčení, z něhož dosud nikdo nenalezl východisko. 2. polovina 20. století není pokračováním Balzacovy Lidské komedie (Comédie humaine). Kdesi nastal zvrat, který ještě nebyl dostatečně popsán a výstižně pojmenován. Trh a peníze ztratily svou někdejší dvojznačnou a rozporuplnou funkci, vyprošťující i ujařmující, sjednocující i blokující zároveň, poklesly do závislého postavení a existují jako podřízená součást reality mocnější a „vyšší“. TRH, pohlcující síla moderní doby, je pohlcen něčím ještě hltavějším, pozbývá samostatnosti, kterou všemu jinému kromě sebe upíral, a stává se vazalem síly anonymní, o jejíž povaze dávají tušit názvy jako „ein belebtes Ungeheuer“, bestia triumphans, SUPERCAPITAL.

Pro dnešní osvícené lidstvo je přirozené a normální, že se desetitisíce inženýrů, techniků, konstruktérů, vědců, dělníků, manažerů zabývají výrobou zbraní a že jejich vývoz je zdrojem horentních profitů. Všichni, kdo jsou ve zbrojním průmyslu zaměstnáni, dobře vědí, že výsledkem jejich činnosti nejsou hudební nástroje, ale instrumenty smrti, dokonalé technické výrobky určené k zabíjení. Toto vražedné zboží se exportuje do všech oblastí světa, a když jich lidé v těch či oněch zemích použijí, stanou se realizátory jejich pravého určení a vzájemně se mordují, píše svobodný tisk o brutálních masakrech a veřejné mínění hlasitě odsuzuje krvavé jatky. A do zemí, kam byly nejdříve exportovány kanóny a tanky, přichází – jako další etapa stejného a jednoho pohybu – humanitární pomoc, která má zmírnit utrpení masakrovaného obyvatelstva. Tomu říkám infernální kruh a v jeho sevření se pohybuje také argumentace, která nutnost výroby a exportu zbraní zdůvodňuje takto: zrušit výrobu a vývoz zbraní znamená zbavit tisíce lidí práce a rozmnožit armádu nezaměstnaných. Přespočetné zástupy diplomatů, kteří se horečně radí, do noci schůzují, v ranních hodinách se usnášejí, cestují sem a tam, pouze doplňují nenápadnou armádu zbrojařů, producentů a prodejců nástrojů smrti, jejichž rozhodné nekompromisní jednání připravuje prostor pro kompromisy, vyjednávání, mírová ujednání a humanitární gesta.

Pokud si občas někteří lidé existenci infernálního kruhu uvědomí, vrhá je toto poznání do pocitu bezmocnosti. Ministryně Spojených států protestuje proti bezmeznému šílenství, které v podobě zfilmovaného násilí nabízejí denně masmédia divákům. Může zůstat bez následků, jestliže americká mládež do svých osmnácti let spatří dvě stě tisíc násilných scén a čtyřicet tisíc vražd? Smí stát zasáhnout? Nesmí, jeho opatření by bylo projevem cenzury, odpovídají unisono filmoví producenti a obhájci lidských práv (viz Die Welt, 22. října 1993).

Moderní realita je systém do sebe zapadajících a vzájemně se doplňujících infernálních kruhů. Kdo se z jednoho vyprostí, zůstává obvykle v zajetí jiného nebo do jeho sevření upadá: proto je osvobození tak obtížné. Uzavření do té či oné infernální obruče jednají lidé jako náměsíčníci, jako by je cosi hypnotizovalo a neznámá cizí síla je uhranula natolik, že ztrácejí soudnost a očekávají spásu od některého ze svých fantasmagorických výtvorů. Prozaické věci, jako stát, strana, rasa, majetek, trh, peníze, veřejné mínění jsou ve zvrácené představivosti obdařeny nadpřirozenými vlastnostmi a zaujímají místo zázračného nejvyššího jsoucna, jemuž lidi slouží a obětují sebe i jiné.

Ani jedna z připomenutých zdánlivých událostí 20. století nebyla osvobozujícím otřesem, který probouzí z lhostejnosti, připomíná existenci infernálního kruhu a povzbuzuje k zamyšlení, jak se z tohoto zaujetí vyprostit. Některé z těchto dějů zatřásly lidmi dočasně, nikoli natrvalo, zasáhly je povrchně, ale nepronikly do hloubi duše a mysli. Každá z těchto domnělých událostí dříve nebo později ve své hrůze či převratnosti vybledla, poklesla na etapu a průchozí bod nezadržitelného procesu produkování a konzumace. Každý z uvedených historických faktů se transformoval na pouhou součást a projev grandióz-ního procesu, v němž se v míře nevídané produkují informace a věci, ale současně se devastují krajina, města a – duše lidí.

Každá ideologie, tj. zvrácenost, převrácenost, mystifikace a zaslepenost, vzniká z pověrečné úcty k modlám: cosi je pozvednuto na místo svrženého, zapřeného, popraveného boha a vynáší se na piedestal zbožnění. Z lidí se stávají modloslužebníci, kteří přisluhují modlám – svým fantasmagorickým výtvorům. Modlou může být rasa, národ, Strana, TRH.

Velký myslitel 19. století popisoval moderní skutečnost v doplňujících se termínech převrácenosti poměrů (die Verkehrung) a zběsilosti doby (die Verrücktheit). Zvrácenost i šílenství nejsou okrajovými jevy, ale vyvěrají ze samé podstaty moderní epochy: jsou její imanencí. Moderní realita se chová a jedná jako pochodující obludnost. Filozofická analýza skutečnosti tak navazuje na geniální básnické vidění, které již v počátcích nové epochy objevilo její podstatu: univerzální zvlčilá žádostivost (an universal wolf) transformuje všechno na svoji, tj. univerzální kořist (an universal prey):

„...lačnost, onen světa vlk,
ze všeho kořist sobě učiní
a naposled sám sebe požere.“
(Shakespeare: Troilus a Kressida,
akt první, scéna třetí)

Zdroj:

Kosík, Karel. „Infernální kruhy.“ In Předpotopní úvahy. Praha: Torst, 1997, 127–134.