Několik stručných poznámek o umění a způsobech, jak rovnat knihy Georges Perec

Každá knihovna slouží ke dvěma účelům, jež často bývají také dvojitou mánií. Má uchovávat jisté věci (knihy) a má je na základě nějakého systému řadit.

Jeden z mých přátel přišel jednoho dne na myšlenku, že ve své knihovně bude mít jen 361 knih. Vycházel z této rovnice: od počtu „n“ knih ve své knihovně dojde odčítáním či přičítáním k číslu K = 361, které považuje za když ne ideální, tak alespoň dostatečné. Další knihu „X“ si pořídí, jen pokud předtím z knihovny vyloučí (darem, vyřazením, prodejem či jiným vhodným způsobem) starou knihu „Z“, tak aby počet knih stále zůstal roven číslu 361.

K + X > 361 > K – Z

Realizace tohoto záměru však narazila na předvídatelné potíže, jež byly vyřešeny předvídatelným způsobem. Předně se zjistilo, že jeden svazek – řekněme v edici La Pléiade – platí jako jedna (1) kniha, i když obsahuje třeba tři (3) romány (sbírky básní, esejů atd.). Z toho bylo vyvozeno, že tři (3), čtyři (4) nebo „n“ (n) děl téhož autora platí (implicitně) jako jedna (1) kniha tohoto autora, jako by to byly zlomky dosud neshromážděného, ale rozhodně shromážditelného svazku budoucího autorova Souborného díla. To by však znamenalo, že nedávno zakoupený román od anglického romanopisce 2. poloviny 19. století se nebude počítat jako nová kniha „X“, nýbrž jako kniha „Z“ řadící se k sérii jeho děl neboli k souboru „T“ všech románů napsaných tímto spisovatelem (Bůhví, jestli vůbec existuje!). To by na původním záměru neměnilo nic. Jedině bychom místo knihovny čítající 361 knih mohli říkat, že ideální knihovna musí obsahovat 361 autorů. Ať už sepsali drobné dílko nebo celý kamion knih. Tato modifikace se tedy ukazovala funkční po několik let, avšak záhy došlo ke zjištění, že některé knihy – např. rytířské romány – nemají autora nebo jich naopak mají několik a že někteří autoři – např. dadaisté – nemohou být odděleni jeden od druhého, aniž by ztratili 80–90 % své přitažlivosti. Tak se došlo k myšlence knihovny omezované počtem 361 témat. Výraz je dosti vágní a to, co obsahuje, je na tom stejně. Dlužno říci, že toto kritérium až do dnešních dnů spolehlivě funguje.

Jeden z nejzákladnějších problémů, s nimiž se setkává člověk hledící na knihy, které přečetl nebo které si chce jednoho dne přečíst, je, že s hrůzou pozoruje, jak jeho knihovna roste. Každý člověk nemá to štěstí být kapitánem Nemem:

„...svět pro mě skončil onoho dne, kdy se Nautilus poprvé ponořil pod hladinu. Tehdy jsem nakoupil poslední knihy, poslední časopisy a poslední noviny. Chci věřit, že lidstvo od toho dne nic nemyslelo, ani nepsalo.“

Dvanáct tisíc svazků kapitána Nema, všechny ve stejné vazbě, bylo utříděno jednou provždy podle jazyka (což vlastně nemá s uměním, jak třídit knihovny, nic společného, a jen nám to má připomenout fakt, že kapitán Nemo mluví všemi jazyky). Ale pro nás, kteří žijeme v civilizaci, jež dál zatvrzele myslí, píše a především vydává, je problém rozrůstání knihovny skutečný. Je totiž hračka uchovávat deset nebo dvacet knih, dokonce sto knih, jakmile jich ale máte 361, tisíc nebo tři tisíce a jejich počet se téměř každým dnem zvyšuje, máte problém. Nejprve s tím, kam knihy dát. A posléze s tím, jak se v nich orientovat, neboť z toho či onoho důvodu budete mít jednoho dne chuť či potřebu si je konečně přečíst. Tehdy se problém s knihovnami projeví ve dvojí podobě. Nejprve jako problém místa a poté jako problém řádu.

1. O místě

1.1 Obecně

Knihy se po bytě nerozhazují, ale ukládají na stejné místo. Je to stejné jako se sklenicemi marmelády, které ukládáte stále do stejné skříně. Knihy také schraňujete na jednom místě nebo alespoň na několika jim určených místech. Mohli bychom je nakupit v koších, uložit je do sklepa nebo do seníku nebo dokonce na dno šatníku, lidé ale dávají přednost tomu, aby byly vidět. Obvykle jsou knihy umístěny jedna vedle druhé podél stěny nebo příčky, na obdélníkových deskách umístěných jedna nad druhou, ne moc hlubokých ani prostorných. Knihy jsou většinou vyrovnány na výšku tak, aby byl vidět jejich název vytištěný na hřbetu. Někdy jsou, podobně jako ve výkladech knihkupectví, ukázány titulní stránky knih, ale každopádně je považováno za neobvyklé, zakázané, řekl bych až šokující, když z nějaké knihy nevidíte nic jiného než bok zavřených stránek.

Při současných nábytkářských zvyklostech je knihovna často koutem, knihovním koutem. Nejčastěji se jedná o část modulu „obývací pokoj“, který se skládá z:

– barového odklopného dílu
– konferenčního odklopného stolku
– skříňky na nádobí s dvoukřídlými dvířky
– hi-fi dílu
– televizního přijímače
– projektoru diapozitivů
– vitríny
atd.

Tak to alespoň bývá vypsáno v katalozích s nákladnými přebaly.
Knihy však mohou být shromážděny prakticky kdekoli.

1.2 Místnosti, kam můžete uložit své knihy

– do předsíně
– do obývacího pokoje
– do ložnice nebo ložnic
– na záchod

V kuchyni schraňujeme obvykle jediný druh knih, a sice kuchařky.

Bývá velmi neobvyklé nalézat knihy v koupelně, navzdory tomu, že je to oblíbené místo četby mnoha lidí. Nicméně ve vzduchu panující vlhkost bývá považována za hlavního nepřítele uchování tištěných textů. Přesto se v koupelně často nachází skříňka s léky a v ní obvykle můžeme najít alespoň malé dílko nazvané Co dělat, než přijede lékař?

1.3 Části místnosti, kam je vhodné dávat knihy

Na římsy krbů nebo radiátorů (nezapomínejme však, že teplo může být při dlouhém působení pro knihy nebezpečné), mezi dvě okna, do výklenku zazděných dveří, na posuvné schodiště knihovny (prakticky to znemožní jeho užívání, ale je to rozkošné, srov. Ernest Renan), pod okno, do skříně oddělující místnost na dvě části (opět velmi roztomilé, obzvláště pokud přidáte několik pokojových květin).

1.4 Věci, které nejsou knihami, ale nalezneme je v knihovnách

Fotografie ve zlatých rámečcích, drobné rytiny, kresby tuší, sušené květiny ve sklenkách s nožičkou, samozápalné látky se zápalkami či bez (nebezpečné), cínoví vojáčci, fotografii Ernesta Renana v jeho pracovně na Collège de France, pohledy, skleněné oči z panenek, krabice, pytlíčky soli, pepře a hořčice s logem Lufthansy, těžítka, klička ve tvaru X, kuličky, čistič dýmky, zmenšené modely starých automobilů, pestrobarevné kamínky, svaté obrázky, pružiny.

2. O pořádku

Knihovna, kterou nerovnáte, se stane neuspořádanou. Kdysi se mi takto snažili vysvětlit pojem entropie. A já si to několikrát experimentálně ověřil.

Nepořádek v knihovně není sám o sobě nic vážného, neboť je to jako s otázkou: „do kterého šuplíku jsem si dal ponožky?“ Každý instinktivně ví, kam uložil tu nebo onu knihu, a pokud to neví, nebude pro něj těžké rychle přelétnout všechny hřbety na poličce.

Avšak proti naší obraně sympatického nepořádku se staví mrzký imperativ byrokratického pořádku. Každá věc má své místo a každé místo své věci. Mezi těmito dvěma tenzemi, jednou tíhnoucí k velkorysosti, anarchizující dobromyslnosti, a druhou, která velebí ctnosti tabula rasa, chladné efektivní utřídění, se snažíme nějak srovnat naše knihy. Je to bolestivá a deprimující operace, která však mnohdy přinese příjemná překvapení. To když znovu najdeme knihu, na niž jsme již dávno zapomněli a kterou okamžitě celou zhltneme ležíce na břiše na posteli. Poté, co jsme odložili na zítra to, co již neuděláme dnes.

2.1 Způsoby, jak řadit knihy

– podle abecedního třídění
– podle kontinentů nebo zemí
– podle barev
– podle data zakoupení
– podle data vydání
– podle formátu
– podle žánru
– podle literární epochy
– podle jazyka
– podle chuti je číst
– podle vazby
– podle série

Avšak žádný z těchto systémů není sám o sobě uspokojující. Prakticky se každá knihovna řadí pomocí jisté kombinace z výše uvedených, podle jejich závažnosti, odolnosti ke změně, staromódnosti či trvání. Vznikne tak knihovna s vlastní osobností. Je třeba hned od začátku rozlišovat mezi tříděním stabilním a provizorním. Stabilní řazení jsou ta, která budeme dodržovat i v budoucnosti. U provizorních řazení se předpokládá, že nebudou trvat déle než několik dní. Okamžik, kdy kniha nalezne své definitivní místo, ať už jde o nedávno koupený svazek, o němž nevíme, kam ho přesně umístit, a odložíme tento akt na okamžik dalšího „velkého třídění“, nebo o knihu, jejíž četbu jsme přerušili a nechceme ji vracet na místo, dokud se k ní opět nedostaneme a nedočteme ji, nebo o knihu, kterou jsme v určitém období používali neustále a nevíme, kdy se ty krásné časy opět vrátí, nebo o knihu, kterou jsme vyndali z knihovny, abychom v ní nalezli nějakou informaci, a dosud jsme ji nevrátili na místo, nebo nakonec o knihu, kterou nemůžeme vložit na místo, kam by patřila, neboť to není naše kniha a již jsme majiteli několikrát slíbili, že mu ji vrátíme atd.

Co se mě týče, téměř tři čtvrtiny mých knih nebyly nikdy skutečně utříděny. Ty, které nebyly seřazeny definitivně provizorním způsobem, jsou seřazeny způsobem provizorně definitivním, jako v OuLiPu. Během jejich čekání s nimi cestuji z jedné místnosti do druhé, z jedné poličky na jinou, z jedné hromádky na další a stává se mi, že tři hodiny hledám knihu, kterou sice nenajdu, ale objevím šest nebo sedm jiných, které hovoří o stejném tématu.

2.2 Knihy, které se řadí snadno

Romány Julese Verna ve velkém formátu a v červené vazbě (ať už pocházejí ze staré edice Hetzel nebo z reedicí u Hachette), velmi velké knihy, ty nejmenší, bedekry, vzácné knihy nebo takové, jež za vzácné považujeme, knihy v nové vazbě, knihy z La Pléiade, Présence du Futur, romány vydané v Éditions de Minuit, kolekce knih (Change, Textes, Les Lettres nouvelles, Le Chemin atd.), časopisy, pokud z nich máte alespoň tři čísla atd.

2.3 Knihy, které není tak těžké zařadit

Knihy o filmu, což mohou být eseje o režisérech, alba fotografií filmových hvězd či fotky z natáčení, jihoamerické romány, etnologické tituly, psychoanalýza, kuchařky (viz výše), telefonní seznamy (vedle telefonu), němečtí romantikové, knihy z kolekce Que sais-je? (i když je otázkou, zda je umístit pohromadě nebo podle jejich témat) atd.

2.4 Knihy, které je téměř nemožné zařadit

Ostatní. Např. časopis, od něhož máte jen jedno číslo, Ruská kampaň z roku 1812 od Clausewitze, přeložená od M. Bégouena, kapitána 31. dragounské švadrony, přísedícího hlavního štábu, obsahující mapu, v Paříži, vydaná ve Vojenském knihkupectví R. Chapelota a spol. roku 1900 nebo jako separát č. 6, 91. svazku (listopad 1976) Publications of the modern Language Association of America (PMLA) obsahující program 666 pracovních zasedání řečené asociace.

2.5. Tak jako borgesovští knihovníci Babelu, kteří hledají knihu, jež jim poskytne klíč ke všem ostatním, také my váháme mezi iluzí dosaženého a závratí z neuchopitelného. V rámci pojmu dosažené věříme, že existuje jednotný řád, který nám naráz umožní získat veškeré vědění. Užitím termínu neuchopitelný máme na mysli, že řád a chaos jsou dvě synonyma označující náhodu.

Je také možné, že oba pojmy jsou mámením, optickým klamem určeným k tomu, aby zakrýval opotřebení knih a všech systémů. Každopádně není špatné, že naše knihovny občas slouží také jako seznam úkolů, pohovka pro kočku nebo odkládací prostor, do něhož se vejde téměř cokoli.

Poznámky:

1 / Nazývám knihovnou soubor knih vytvořený čtenářem neprofesionálem pouze za účelem svého potěšení a každodenního užívání. To vylučuje sbírky bibliofilů a řady knih užívané pouze jako dekorace, ale také většinu specializovaných knihoven (např. univerzitních), jejichž zvláštní problémy se spojují s problémy veřejných knihoven.

Zdroj:

Perec, Georges. „Notes brèves sur l´art et la manière de ranger ses livres.“ In Penser/Classer. France: Pao éditions du Seuil, 2003, 31–42.