Turboarchitektura Srdjan Jovanović Weiss

Kultura anulování, vzešlá z válek a srbských krizí 90. let, byla kulturou „turbofolku“, nebo prostě jen kulturou „turbo“. Tentýž proces, který na jiných místech probíhal globálně, tedy hudební mixování globálních a lokálních prvků – Nor-Tec v mexickém Tijuanu, Mangue-Boys ze severovýchodní Brazílie nebo new-ageové změkčování hudebních motivů ze Středního východu – začal srbský „neofolk“ rozkládat a akcelerovat tím, že doplnil prvek „Techno Goa Trance“. První směs tohoto typu představuje single nazvaný 200 za hodinu od Ivana Gavriloviće z roku 1994, který začíná slovy „Techno, techno, techno-Folk“. Prodalo se téměř půl milionu nosičů, termín se rozšířil, ale kořeny nezapustil. Později se objevil Rambo Amadeus, rocker samouk z Bělehradu, který dal tomuto hnutí definitivně název „turbofolk“. „Turbo“ se začalo uznávat jako lokální směs elektronických tanečních rytmů a tradičních melodií, která dala existujícímu neofolku další impulz, aby opustil vesnici a dobýval města. Turbo je často chápáno, a to jak ze strany obyčejných lidí, tak intelektuály, jako odpor proti novému světovému uspořádání. Díky izolaci od Západu mělo turbo dostatek času, aby se rozvinulo od neforemného hybridu ukradených západních inspirací a obrátilo se k arabskému, tureckému pop-folku, který byl v této směsi prezentován jako kořen srbských melodií. V 90. letech byla produkce turbofolku na MTV prezentována s výsměchem: přítomní DJ-ové před kamerami doslova roztříštili LP a singly s turbofolkem poté, co je pustili do éteru. Padělání videoklipů Madonny, hraných srbskými turbohvězdami, však postupně zmizelo a turbo získalo své první a nejsilnější producenty, TV Pink; toto studio založilo svou existenci na pirátství, pornu a produkci turbofolku. Již víme, že předložka turbo nemá negativní ani pozitivní význam; neznamená hodnotový soud. V technologii, ekonomii, automobilovém průmyslu i na úrovni globálního trhu ovšem získalo slovo turbo všeobecně pozitivní nádech. V automobilovém průmyslu turbo znamená dodat existujícímu modelu auta nový design, aby vypadalo lepší a rychlejší a nezaostalo za konkurencí. Ve skutečnosti je turbo neutrální pojem. Z definice se vždy týká určité situace; neznamená lepší či horší, pouze silnější, mocnější provedení. Turbo závisí na kontextu; napájí se z daných okolností a snaží se překročit hranice. Za ropného embarga, když byly na Srbsko uvaleny sankce a ekonomika upadala, turbo znamenalo akcelerovaný úpadek – zvrácené zrychlování pohybu směrem k rozkladu. Avšak dnes, na vlně pomalé, ale imanentní demokracie, získává turbo na síle rychleji než ostatní kulturní niky. Otázka nezní, kolik může turbo získat z demokratického rozvoje k mainstreamu. Otázka zní, kolik bude demokracie kdy schopná získat z turba. Jádrem turbokultury je vítězství, nikoli určitá umělecká forma. Turbo musí vyhrát. Nejenom uspět, nýbrž také pokořit ostatní. Na základě tohoto ponižujícího účinku, téměř delikventního, snad i kriminálního chování vůči profesionálům i občanům, lze srbskou turbokulturu identifikovat prostřednictvím jejího nejtrvalejšího projevu: prostřednictvím architektury. Jelikož architektura vzniká z betonu a cihel, zůstane na očích mnohem déle než pomíjivé módní a hudební trendy. Je to zdaleka nejmazanější metoda turbokultury. Paradoxu, že Srbsko oslavuje prohru s Turky v kosovské bitvě roku 1389 jako zrození národa, dokázala turbokultura využít daleko lépe, než o tom mohl Slobodan Milošević byť jen snít. Zatímco národní oslava prohrané bitvy neustále uvádí do rozpaků globální historiky a kritiky a nutí je ptát se, nakolik tedy patří k srbské totožnosti vítězství, získává turbo svůj globální charakter tím, že si vědomě přivtěluje cokoli, co se v daném okamžiku objeví jakožto globální. Vlastně je to právě onen bod, kde se turbu daří „normalizovat samo sebe“ a případně sebe samo omezit „roztočením“ své lokální složky, aby se střetla s tím, co je globální, a to sledováním orientálního zdroje. Lokálnost se osvobozuje od své lokality a vydává se hledat nové zdroje, přičemž přináší zpět vždy něco nového, překvapivé amalgámy, dokud se neunaví a nerozhodne se hledat „vlastní kořeny“, které ovšem neexistují a které bude třeba vymyslet nebo si je vypůjčit. Turboarchitektura vyrostla ze špíny, resp. z touhy být akceptován velkým stylem. Turboarchitektura je globální, odmítá modernu tím, že přijímá formy a tvary, které ji předcházely, i ty, které ji předstihují. Turboarchitektura vědomě či nevědomky inklinuje k orientálním zdrojům a prezentuje je jako autenticky lokální. Nestará se o dějinnou záhadu, že již před moderním projektem existovala generacemi orientalizovaná tradice. Turboarchitektura odmítá formu kolmých úhlů, ale stojí na technologii, která tuto formu podporuje. Proto se ji snaží ohýbat, kroutit, zdobit, pokrývat, zneškodnit interiéry sekundární vrstvou materiálů; snoubí formálně expresivní možnosti modernistické technologie s tradiční formou, dokud primární zdroj již není vidět. Turboarchitektura je frustrována, protože intelektuálově ji ignorují. Má plno dobrých záměrů. Turboarchitektura je romantická, ale miluje technologii a ostré barvy. Za svou ji vzali i zločinci. Turboarchitektura nemá ráda špínu, i když je stejně špinavá jako upřímná. Turboarchitektura chce vítězit. Má elitářské nároky. Turboarchitektura slepě nepřijímá minulost, postupně ji neguje prostřednictvím mimikry. Turboarchitektura chce, aby ji svět přijal jako součást sebe samého. Turboarchitektura je radikální a nanejvýš vynalézavá, aby dokázala přežít. Turboarchitektura přežije jen tehdy, bude-li její přežití na ostří nože. Turboarchitektura přežívá díky tomu, že vždy nafoukne, vyšroubuje cokoli možného. Turboarchitektura chce být permanentní. Možná tu zůstane navždy. Turboarchitekturu nelze skrýt, je to nezkrotný efekt černého trhu. Turboarchitektura je důkazem, že architektonická produkce nezávisí ani na stabilním trhu, ani na stabilním politickém systému. Turboarchitektura není o velikosti, nýbrž o škále. Turboarchitektura je směsí romantických a technologických tužeb, roman-tech. Turboarchitektura má globální charakter. Není osamělá. Turboarchitektura je vnitřně rozpolcená: z jedné strany se tlačí ven, je extrovertně exhibicionistická, z druhé strany jde směrem k privátnímu nitru; a oba pohyby zjitřují rozeklanost.

Turboarchitektura stejně jako mnoho jiných věcí stojí na chamtivosti. Turboarchitektura bývá srovnávána s bunkrem, jemuž se ostatně nezřídka skutečně podobá. Turboarchitektura se snaží být natolik pevná, aby ji ani buldozery nedokázaly zdemolovat. Turboarchitektura se šíří. Upřednostňuje působení bez pravidel, ale koneckonců je potřebuje, protože je ráda s upřímným pohledem porušuje. Popíráme, že by nestabilní síly představovaly potenciál pro dravé kulturní generace. Z našeho obzoru vypadly i války a válečné režimy, pokud jde o dobré kreativní možnosti. Krize zničila perspektivu, že je možná změna k lepšímu, většímu či novějšímu, a odstranila z dohledu temné jeviště probíhajícího neštěstí, trosky konfliktu. Pokud však nárůst sutin překročí jisté meze, „kultura“ se stává novým únikem, nárazníkem nahromaděných sil, kde se vyřádí. Co je to turboarchitektura? Záleží na úrovni našeho porozumění pro kultury, které procházejí změnou, zda nám bude připadat groteskní, nebo ji budeme oslavovat jako autentickou. Nic mezi tím.