Nové smlouvy Jiří David

Přestože umění nejspíš nemá schopnost řešit problémy světa, je umělec zodpovědný také za etický rozměr své tvorby a za jeho možné interpretace. I když třeba rád svého diváka provokuje, neměl by ho přestat respektovat a měl by spolu s ním nalézat stále nové vzájemné dohody o prezentaci a čtení svého díla.

Stále naléhavá otázka, aspoň pro některé umělce: Může umění řešit složitosti světa? Odpověď se zdá být vždy jednoduchá, snad i prostá: nemusí a ani neumí. Je však touto odpovědí umělec zbaven jednou provždy vlastní, nejen osobní, ale i umělecké odpovědnosti vůči okolnímu světu? Má tedy člověk jako umělec jinou odpovědnost než on sám jako občan? Je tak alibisticky skryt za uměleckým gestem a je tímto gestem chráněn?

Jistě, většina z nás ano. Jsme tak zabaleni do krusty estetiky, do řemeslné (v rámci věčné touhy po dokonalosti) nebo i myšlenkové dovednosti. Napětí mezi poznávací funkcí umění a jeho funkcí estetickou, mezi tím, o čem umění je, a tím, jak je uděláno, je nicméně klíčem k jeho interpretaci v každé době.

V umění obecně však přesto, dovolím si tvrdit, neexistuje tzv. ideál, ve kterém by se stal obsah natolik obecně srozumitelným, aby se forma sdělení nedala vyložit odlišně. Umění musí být o něčem, a aby bylo srozumitelné, nemůže být zaměřeno jen na sdělení samo. Zvláště v přenosu do jiných kulturních kontextů, kdy se autenticita sdělení často ztrácí. Každý specifický kulturní kontext, a tím i každá lidská bytost jednotlivě v něm obsažená, má právo nerozlišovat odlišné kódy jazyka umění, které se k ní obrací. Nemá však právo objevit si v konkrétním uměleckém záměru smysl, jaký sám uzná za vhodný. Umění nemůže být jen o něčem, musí mít také formální kvalitu, která drží jeho základní obsahový smysl. Aktuální umění tak nikdy nesmí zradit formu ve prospěch obsahu, aby si zachovalo schopnost sdělovat i mimo přítomný kontext doby, a tím zůstalo aktuálním. Snad proto každá doba hledá skrze umění své výrazové instrumenty na uzavření dohody o smysluplnosti a koncentraci obsahového sdělení bez větší ztráty vlastního významu a paměti. A to i přes rozdílnosti forem.

Existuje tak reálná situace, v níž obsah sdělení permanentně, díky mnohým nedorozuměním v překladech (přenosech), ale např. i díky ideologicky indoktrinované vzdělanosti vyprchává, čímž dochází k jeho neutralizaci. Dílo se tak často redukuje pouze na svůj estetický rozměr, který obecně účinkuje už jen jako anestézie. Maně v této souvislosti vzpomínám na to, jak se v 60. a 70. letech ladilo v Čechách rádio Luxemburg, kdy devadesát procent posluchačů neumělo anglicky a milovalo pouze melodie.

V jiném případě, díky výše naznačenému přenosu, se naopak může díky neporozumění (nepochopení, ať již vědomě ideologickému či iracionálnímu) obsah skrze svou formu stát nebezpečným, nežádaným. Pak se ovšem nabízí otázka, jak dalece lze (lze-li vůbec, pokud to doposud bylo v rámci umělecké svobody vyjadřování bez problému tolerováno) rozpojit odpovědnost člověka umělce od jeho občanské odpovědnosti. Umělec je totiž vždy a za každých i pro něj nepříjemných okolností odpovědný za veškerá možná i „nesprávná“ čtení jeho práce, jeho záměru. Tím ovšem nezbavuje diváka, konzumenta spoluodpovědnosti za „správné“ čtení, naopak (i když to nesmí být umělcovým alibi). Divák konzument je v tomto procesu přijímání spoluodpovědný za interpretaci ve svém vlastním (např. i zcela odlišném) kulturním kontextu. Často i v nejosobnějším poli.

Co znamená v mém pojetí ona odpovědnost umělce i za nesprávný výklad jeho práce? Nic než sílu přesvědčení o jejím etickém charakteru a vůli tento charakter podrobovat obyčejným lidským zvyklostem bez povýšeného moralizování a nálepek ideologických soudů. Nic jiného než to, že umělcova metafora není nikdy černobílou analogií reality, ovšem s podmínkou, že tato realita není snadnou metaforou sebe sama. Neboť kdyby byla realita jen metaforou sebe sama (přestože často bývá), bylo by umění v ideálním případě pouze jejím interpretem. Zvláště když se obecně sdílená zkušenost, jež byla, je a bude reflektována individuálními talenty své doby, v jejich dílech znovu a znovu rozpadá do nepřetržitě přepisovaných dějů a situací. A to i navzdory tomu, že každá generace má svůj určující, sjednocující zážitek, o jehož výklad se vždy povedou spory.

Nepodceňovaný divák

Co rozumím tím, když říkám, že i divák konzument je v okamžiku přijetí (ale i odmítnutí, nikoliv apriorního) umělecké práce již spoluodpovědný za její následnou interpretaci? Opět nic jiného než to, že umělecký proces a jeho výsledky nejsou prvoplánové a umožňují víceúrovňové „čtení“, při zachování své jednoznačnosti. Interakce umělec a jeho divák, či divák a jeho umělec, tak spadá do oblasti vzájemného respektu, a to i tehdy, když se umělec stává divákovi nesrozumitelným. Např. díky umělcově kritičnosti, ostrosti, nechuti, nepodbízivosti, podvratnosti, právu na  experiment, vystoupení z hranic oblasti umění, které si divák konzument uvědomuje nebo pociťuje jako narušení hranic svých blahobytných, ale také tradičních i duchovních jistot ap.

Respekt k divákovi je naopak přítomen ve snaze umělců své diváky překvapovat, vybízet k jiným, nečekaným pohledům (a to i tehdy, kdy se tím může divák cítit ohrožen, buď morálně, eticky, či bytostně fyzicky), porušovat tabu, ale i v pochopení k divákově kritice a v právu diváka žádat po umělci vysvětlení. Divák má mít právo umělcův záměr odmítnout, pokud v něm neshledává smysl. Respekt umělce vůči divákovi je tak mj. dán také schopností nalézat základní vzájemné dohody o způsobu čtení díla, případně hledat šanci na dohodu alternativní, avšak bez podbízení se poptávce. Umělec musí u diváka předpokládat mnoho kompetencí, jinak by výrazové prostředky, kterých používá, neměly obsah. To znamená, že nepodceňuje diváka v jeho připravenosti. Umělec svého připraveného diváka respektuje právě i tím, že soubor kompetencí, kterých při své práci využívá, je obdobný (aspoň v základních předpokladech) jako divákův.

Znamená to pak především, že při řešení složitosti světa skrze umění i v jeho globálním neporozumění lze hledat tam, kde nejvytrvalejší (vytrvalostí mám především na mysli schopnost vzájemného sdílení na základě porozumění, přičemž toto porozumění má své možné racionální, stejně jako iracionální základy) diváci konzumenti najdou pro sebe jeho smysl. Budou tak muset být uzavírány nové smlouvy dohody (mimo běžné konvence) o způsobu interpretace.

Zdroj:

David, Jiří. Nové smlouvy [online]. Poslední revize 25. 4. 2006 [citováno dne 19.3..2009]. Dostupné z http://www.literarky.cz/index.php?p=clanek&id=1956.