Školní rok 1992 – 1993 – Promoce Milan Knížák

Vážená akademická obci, vážení hosté.

Dovolte mi, abych využil možnosti tohoto slavnostního shromáždění a zamyslel se nad funkcí umění ve společnosti, a to i vzhledem k vysokému uměleckému školství. V mém textu se prolíná několik pohledů, a proto promiňte jeho určitou nesystematičnost, která je však i záměrná, poněvadž pomáhá neformálnosti.

Každá společnost, i ta nejprogresivnější se ustaluje do určitého konzervativismu. Navíc každá společnost akcentuje požadavky většiny. Možná, že se to bude zdát divné, ale právě požadavky většin nemusí být ty nejsprávnější, a to ani ne ve smyslu vyhovování těmto většinám. Čím větší je skupina, která se sjednotí na nějakém názoru, tím plošší takový názor je. V současných společnostech, v jejich řízení se uvažuje pouze politicky. Existuje vládnoucí politická strana a naproti politická opozice. Pro umělce je tu šance existovat jako intelektuální opozice obou. Je to úloha ne nepodobná úloze králova šaška. Člověka, který může říct cokoliv, jakkoliv ostře, jakkoliv degradujícně, a přesto nejsou (neměla by být) jeho slova vykládána jako projev nepřátelství, ale jako podnět k zamyšlení. Nesmíme se nechat zarazit tím, že dnešní vládnoucí strany nejsou často tak laskavé a moudré, jako byli ti feudální vládci, kteří si své šašky pěstovali. Naopak, každá společnost si vybírá z armády šašků (pokud si její existenci vůbec připouští) právě ty bezzubé a ohebné, každá společnost si vybírá z palety nabízených uměleckých a kulturních projevů právě jen ty, které souzní s její ideologií a stylem. A právě proto je úloha umělce jako veřejného subjektu velmi nutná.

Umělci, kteří jsou schopni dostat se na politické nebo veřejné pozice a neztratit přitom schopnost nekonformnosti, jsou nesmírně cenní. Jejich projevy jsou společností často zcela odmítány. Společnost je jimi často pohoršena. Je jim spíláno, ale také nacházejí hrstky až zoufalých nadšenců a zastánců a tímto svým infikujícím posláním mají pro společnost neocenitelný význam. Umění je svědomím národa. Je nastaveným zrcadlem, které odráží právě ta nejcitlivější a nejproblematičtější místa.

Společnost by měla zapojit umělce do řešení velkých společenských témat i přesto, že by byli profesně velmi vzdáleni. Je třeba se podívat na úlohu laiků v historii, kteří často udělali ty největší objevy, poněvadž se odvážili tam, kam se profesionál se svými mantinely nedostane. V každém vědeckém nebo politickém týmu by měli být zastoupeni umělci, i kdyby měli svými poznámkami pouze probarvovat cestu k hledaným řešením.

Často se hovoří o tom, že umělec v okamžiku, kdy začíná pracovat veřejně, umělecky ztrácí. Domnívám se, že jen v případě tzv. „slabších“ umělců, dá-li se tento termín vůbec použít. Věřím, že právě ponor do odlišného typu jednání může přinést nové aspekty do umělcovy práce, často překvapující svojí naléhavostí až razancí.

U umělce na veřejném postu se samozřejmě předpokládá, že si zachová svoji nezávislost. Předpokládá se, že na své pozici nebude lpět, tzn., že jí sice věnuje veškeré své síly, ale nic by ho nemělo donutit k tomu, aby jakýkoliv svůj čin motivoval byť i jen odleskem touhy si svou pozici zachovat. Jen takováto poloha mu umožňuje riskovat víc než jiní. A to se od něj očekává. Umělec má povinnost míchat se do problémů, hasit, co ho nepálí a bojovat proti větrným mlýnům. A má povinnost dělat to vědomě.

Neustále znovu a znovu tvrdím, že představa umělce jako geniálního blba neplatila asi nikdy a v současnosti už vůbec ne. Naopak. Nedovedu si představit současného umělce jinak než jako vzdělaného intelektuála, který (právě proto, že si uvědomuje svou polohu v tomto světě a že se orientuje ve svém vztahu ke společnosti) si může dovolit jednat netradičně a s až nečekanou přímostí. Umění je filozofie, která není vyjádřena analyticky, ale představuje se nám v emocionální zkratce, jejíž pozvolné dešifrování je školou humanity. Ale s humanitou se musí zacházet velmi opatrně. Umělci i přes svoji razanci, divokost a bouřliváctví jsou pro tuto opatrnost vybaveni zvláštní citlivostí.

Nerad hovořím o svobodě. Příliš častým opakováním tento vznešený pojem devalvuje. (A já mám vznešenost rád.) Navíc nevím přesně (asi nejsem sám), co tenhle pojem opravdu znamená. Vím o ní (svobodě), že rozhodně nepřichází z vnějšku. Člověk si svou svobodu, nebo své otroctví, nepochybně nosí s sebou. Ale tuto banální představu známe již dlouho. Těžší je si představit svobodu (představu svobody) ve vztahu k umění. Tady se mi jeví jako nedeterminovanost a vyvázanost. Jako něco bez přidaných akcentů, jako volný proud formovaný svou vnitřní silou a přirozenými překážkami. A pro takovou představu svobody v umění hlasuji, pokud bude někdo o můj hlas stát.

Napadá mě pojem „ekologie umění“. Tento pojem nemá nic společného s řešením ekologických problémů tak, jak se tím u nás zabývá konceptuální škola. „Ekologii umění“ používám jako pojmenování určitého typu chápání umění v současných souvislostech. Používám termín „ekologie“ proto, že se mi zdá, že mezi vztahem k životnímu prostředí a vztahem k umění vzniká určitá paralela. Lidstvo si začíná konečně uvědomovat, že vztah k přírodě musí být založen na nesmírné opatrnosti a úctě, jinak nemáme šanci přežít. Jsou tu hlasy o zastavení vývoje, zbrzdění civilizace, o návratu do zatím předem neurčené etapy našich dějin. Na druhé straně vidíme vývojovou akceleraci, která umožní překonat devastační trendy. Oba způsoby se ve svém výsledku vracejí k jakési „předcivilizační“ představě života.

I v umění se dnes „zvláštním“ způsobem (i když možná ještě nezřetelným) vracíme do doby, kdy umění chtělo být magickým stimulem společnosti. Ovšem něco jiného je jeho magie v málo početné a na malé skupiny rozdělené populaci (v oné zmiňované-dávné-době) a něco jiného je naplnit tuto magickou roli v dnešním přeplněném světě. Vzniká tu určitá roztržka. Na jedné straně se umění ve své pokleslé podobě skrze média doslova propasírovává ke všem členům společnosti a na straně druhé se určitá část umění jako by začala společnosti vzdalovat, chce být velmi intelektuální. Cítí svoji intelektuálnost jako nezbytnou premisu a touží po hermetičnosti.

Tato roztržka mi připadá pro současný vývoj umění zásadní už jen proto, že jsem byl vychováván (se mnou celá generace) v představě jakési imaginární rovnosti, která však v praxi nefungovala. Je těžké se zbavit sociálního cítění, je těžké opustit rádoby humánní představy o stejných šancích pro každého. Ale tyto představy jsou falešné a v umění se jejich falešnost projevuje až exemplárně. Nezbývá mi než akceptovat onu roztržku mezi zmíněnými dvěma světy a akcentovat onu hermetickou skupinu, která se snaží až „ekologicky“ o návrat k jakési „budoucí minulosti“.

V současném světě se neustále hovoří o demokracii. V řízení společnosti je za současných podmínek asi demokracie nezbytná. Alespoň si nedovedeme představit jiný lepší způsob. Představy osvícené monarchie (které jsou tak lákavé) ztroskotávají na způsobu výběru monarchy. Ale právě v demokratické společnosti může umění hrát roli „osvíceného monarchy“, který je schopen oslovit sice jen několik jedinců, ale silně a zásadně. Vím, že tato představa je těžko přijatelná, zvlášť po více než 100 letech rozvoje socialistických myšlenek. Je třeba si uvědomit, že (na rozdíl od kultury) umění může být asociální a ve svých projevech často i je, i když poměřovat míru asociálnosti je z hlediska krátkého časového odstupu téměř nemožné.

Proč tato úvaha? Současné společnosti (asi pod vlivem té dlouhé sociální výchovy) nesmírně akcentují tzv. „kulturu pro všechny“. Samozřejmě, že je k tomu nevedou jen ušlechtilé pohnutky, především tam hraje roli otázka zisku. Ale i kdybychom pominuli tento ryze pragmatický aspekt, touha vytvořit „kulturu pro všechny“ (a navíc dát této kultuře téměř maximální prostor v současných až ohlušujících médiích) je velmi nebezpečná. „Kultury pro všechny“ je nesmysl, který vede k totálnímu poklesu nároků. „Laťka“ zakopaná pod zem, kterou při překračování nevidíme a vůbec si její přítomnost neuvědomujeme. Takové jednání společnosti je, zvlášť v postkomunistických zemích, které jsou pořád ještě na médiích velice závislé a jejichž obyvatelé nemají vypěstovanou diferenciační schopnost (která v tzv. vyspělých zemích existuje, ale také jen u intelektuálnějších vrstev), takové jednání společnosti je obzvlášť ohrožující. Jsme atakováni televizními pořady, jako je např. GEN, kde nám jsou jako vynikající představitelé dneška vlezle představováni populární politici či primitivní gladiátoři a mazlaví kýčaři. Takovéto zpochybňování hodnot záměrně útočí na ty nejnižší oblasti lidského intelektu, a vytváří tak mýtus o duchovní kvalitě na zcela nekvalitní úrovni.

Některé dnešní vysoké školy (a to nemyslím jen u nás) se změnily v ústavy, které připravují více či méně kvalitní „profesní instruktory“. To je však velmi málo. K tomu stačí nějaké kurzy. Vysoká škola by měla být místem hluboké, zaujaté, samostatné práce, v které se integrálně vyvíjí celá studentova osobnost. Poněvadž se v souvislosti s uměleckým vzděláním mluví velmi často o tradici a experimentu, cítím nutnost zaujmout k tomu stanovisko. Vždycky, když se činí předěl mezi tradicí (nebo tradičním uměním) a experimentem, mám pocit, že tu jde o nedorozumění a zbytečnost. Jako kdyby se tradice neskládala z experimentů? Jako kdyby historie byla něčím daným a neměnným? Mně se historie proměňuje. Jinak vidím gotiku dnes, jinak před deseti lety, jinak před třiceti. Objevuji věci nedávno mně ještě zcela neznámé a jiné zapadají do tmy. Čili historie se mění a mění se i to, čemu říkáme tradice.

Rovněž bych chtěl podtrhnout nutnost teoretického vzdělávání. Je, bohužel, dost obecným jevem, že studenti vysokých uměleckých škol jsou často nevzdělaní, a to i v oblastech, které jsou přímo svázány nebo podmíněny kulturou. Vidím naprostou nutnost co nejširšího vzdělávání uměleckých studentů. Je nutné, aby se vedle praktické práce v materiálu věnovali i teoretickým výzkumům. Vím, že v umělecké práci hraje intuice významnou roli, ale nic nebrání tomu, aby v intuitivně zvoleném projektu byla zpětně hledána jeho logika. Rovněž otázka tzv. techniky je problematická. V současném umění nelze jednoznačně preferovat nějaké oblasti či prostředky. Právě v co nejširší paletě nabízených prostředků (a to od tzv. zcela klasických až po nová média) je ta největší aktuálnost. A proto by umělecké školství mělo nabízet co nejvíce možností. Při studiu je třeba brát v úvahu všechny možné aspekty přístupu a mít na paměti, že nejracionálnější jsou ta řešení, která zahrnují i iracionální hlediska. Uvědomuji si velmi silně i nutnost studia mimouměleckých disciplín. Vím, že je velmi obtížné je vybrat a sladit tuto výuku s již dost nabitým studijním programem uměleckých škol. Ale přinejmenším by tu měla být vytvořena možnost a studentům by měla být zdůrazňována důležitost studia odlehlých nebo přímo protilehlých oborů, poněvadž právě tato odlehlost či protilehlost je užitečná, a mimoto je (možná) jen zdánlivá. Studium matematiky, fyziky, astronomie nebo třeba zeměpisu a mikrobiologie (a nepochybně mnoha dalších oborů) mi připadá pro mnoho umělců skoro nutné.

Rovněž bych rád zdůraznil, že studenti (hlavně v postkomunistických zemích) neznají cenu volnosti. Neví, jak cenné je nebýt nucen a mít možnost volby a zaměňují tuto velkorysou šanci, která by měla být využita k osobně specifikovanému a intenzivnějšímu studiu, za něco, co není nutné dělat vůbec.

Právě to, že se nám otvírají téměř všechny šance, by nás mělo varovat před vlastní inflací. Abychom se nerozpustili do beztvara. Abychom byli schopni sejít k vlastnímu tichu, kterému se někdy říká svědomí.

Zdroj:

Knížák Milan. „Školní rok 1992–1993 – Promoce“ In AVU 1990–1997. Praha: Akademie výtvarných umění, 1997, 38–42.