Utahování opasků Joanna Erbel

Logika utahování opasku je logikou, jak zařídit časovou praxi v dobách krize nebo v okamžicích, kdy očekáváme lepší budoucnost. Tato logika významně ovlivňuje postoj jednotlivců k jejich volnému času a jejich chápání očekávané budoucnosti. Logika utahování opasku je oblíbená v mnoha postsocialistických společnostech.

Logika utahování opasku souvisí s logikou odloženého uspokojení, která se objevuje v zemích střední a východní Evropy od pádu komunismu (viz heslo Čas v přechodu, Mikołaj Lewicky). Lidé cítí, že kvůli komunistickému období jejich společnost ztratila mnoho let v běhu směrem k modernizaci a v důsledku toho se musí chopit každé příležitosti, aby dostihli rozvinutější země. Svůj volný čas proto chápou jako privilegovanou dobu, kdy je třeba investovat, a mají negativní postoj vůči všem okamžikům, které neslouží snížení odstupu mezi nimi a mezi těmi, kteří jsou na špici procesu modernizace. Jedinci, kteří po všech těch letech ztracených během komunismu nepracují, jsou obviňováni nejen z nezodpovědnosti a lenosti, ale také ze sociálního příživnictví.

Čím je země méně rozvinutá, tím větší je tlak na to, abychom využívali čas co možná nejefektivněji. Občané někdejších socialistických zemí se liší od původních zemí Evropské unie (zejména od bohatých států) právě tím, že si osvojili logiku utahování opasku. V Belgii či v Nizozemí se považuje za samozřejmé, že studenti či mladí lidé tráví volný čas tím, že se setkávají s přáteli, hrají fotbal, pořádají pikniky nebo jinak odpočívají. Oproti tomu např. v Bulharsku či v Polsku je třeba zaplnit volný čas další prací, dalším kurzem a pouze tehdy, pokud ještě nějaký čas zbude, jej trávit s přáteli. Jejich postoj je v rozporu s Veblenovou koncepcí kapitalistické nepracující třídy, která má za cíl vzít si z kapitalismu to nejlepší a dosáhnout sebeuspokojení prostřednictvím volného času nebo prostřednictvím spotřeby.

Tato diskrepance naznačuje, že logika „dohánění“ Západu je v někdejších socialistických zemích silně ovlivněna procesem individualizace (viz heslo Individualizace, Joanna Erbel). Nejenže musí uspokojit sami sebe; navíc je neustálý proces sebeovládání propojen s projektováním vlastní identity, silně vychýleným směrem k vytoužené budoucnosti, kterou druzí již mají. Je to výsledek přesvědčení, přítomného jak v diskurzu médií, tak v praktikách pracujících jedinců (zejména úředníků), že jejich ekonomika – ekonomika dříve socialistických zemí – zaostává, takže by měli omezit své potřeby a zvýšit pracovní výkonnost, aby co možná nejrychleji dokázali dosáhnout rozvinuté úrovně západních kapitalistických ekonomik. „Dohonit“ Západ – to byl oblíbený slogan jak masmédií, tak pracujících lidí. Silné pracovní vytížení a tuhá konkurence jsou ospravedlněny poukazem na zpátečnickou, neúčinnou ekonomiku komunistického období. Tato logika ospravedlňuje i neúčinnost veřejných institucí a dotvrzuje rostoucí napětí mezi časovými režimy spojovanými s prací a volným časem.

Jsme zde svědky specifického způsobu přijetí pravidel individuace, která platí v rozvinutých západoevropských zemích. Navíc tu existuje jeden rozpor: moderní diskurz na jedné straně zdůrazňuje význam práce, pokud jde o vlastní rozvoj člověka a jeho štěstí – práce se totiž stýká s lidskou vášní a umožňuje dosahovat i jiných cílů než těch, které s prací přímo souvisejí; na druhé straně je práce chápána jako neustálá nebo dočasná suspenze osobního uspokojení, abychom „dohonili“ západní životní styl a dosáhli západního profesionalismu. Všechny chyby vyplývající z práce přesčas se připisují nedostatečnému, neefektivnímu plánování a nedostatku sebekontroly; nové pracovní režimy jsou vnímány jako něco přirozeného a racionálního, čemu by lidé měli přizpůsobit své akce a očekávání. Extrémně vysoká produktivita, práce přesčas a logika odloženého uspokojení jsou fenomény, které silně ovlivňují zakoušení času, obzvláště volného času, který lze využít jak jako kapitál, tak jako prostředek „dohnání“ ztracených let.

Vládnoucí chronologie do značné míry určuje, co lidé vnímají jako legitimní vizi společenské sféry. Můžeme změnit chápání společenských vztahů a vnímat je jako přirozený důsledek předchozích činů pouze tehdy, pokud se zakládají na takových technikách, jako je řízení času, diskurz modernizace nebo „utahování opasku“. Pokud ovšem změníme svůj přístup k času, otevře se nám jiné chápání společenské aktivity, ve kterém logiku toho, jak trávíme volný čas, již neurčuje práce a odložené uspokojení, nýbrž volný čas a spotřeba. Čas je jednou z nejdůležitějších dimenzí společenského života. Sociální praktiky jedince jsou vždy časovými praktikami – určitou dobu trvají a mají určitou pravidelnost, případně jim tato pravidelnost chybí. Některé z těchto praktik, např. národní či náboženské svátky, mají široký dosah; jiné jsou svázány se soukromými plány a týkají se především jednotlivých lidí a jejich bezprostředního okolí. Sociální praktiky mají určitý rytmus, jímž se řídí běžný život jednotlivých lidí, z nichž každý má svou vlastní minulost, přítomnost a budoucnost.

Ve společnostech pozdní moderny nelze hovořit o univerzálním společenském čase, neboť různé sociální skupiny žijí podle různých časových režimů. Rytmus burzovních makléřů se liší od rytmu sedláků nebo rodičů na rodičovské dovolené. Postoj k času souvisí s tím, jaké místo jedinec zaujímá v rámci společenské struktury; souvisí s jeho věkem, pohlavím, rasou, třídou, místem pobytu a s mnoha dalšími faktory. Dokonce bychom mohli říci, že způsob, jak si jedinec uspořádává svůj čas, z něj činí představitele střední třídy, katolíka, bezdětnou ženu, ortodoxního žida, resp. toho, kdo buďto vítězí, nebo prohrává v procesu společensko-ekonomické transformace. Existuje mnoho vzorců řízení času, ale vždycky existují nějaké vzorce, které jsou společensky žádoucí a prezentují se jako postupy, jež si má zodpovědný jedinec osvojit. Takovéto časové režimy vždy souvisejí s vládnoucími ideologickými rozvrhy. Žít v souladu se společensky stvrzeným rytmem znamená přijmout pravidla společenského života; protivit se jim znamená tato pravidla zpochybňovat.

Během transformace v zemích střední a východní Evropy je žádoucí postoj k času spojován s logikou propagující odložené uspokojení a s imperativem dohánění ztracených komunistických let. Tento model stojí na představě nezávislého jedince hladce ovládajícího svůj vlastní čas. Dobře zorganizovaný, účinně využitý čas spolu s utažením opasku jsou zárukami úspěchu, společenského rozvoje a zároveň nezbytným životním stylem. Tento způsob života je považován za normu a každý odklon od této normy se stává temným symptomem lenosti a znamením ztraceného potenciálu. Společenská představivost sice pracuje s obrazem touhy po neomezeném volném čase, po věčných prázdninách na pláži; ale to je jen fantazie, kterou se lidé snaží realizovat v instantní formě – nikoli život v tropech, nýbrž dva intenzivně prožité týdny někde, kde je teplo, s rychlým opalováním (na něž se dva týdny před odjezdem začneme připravovat v solárku), dva týdny plné prohlídek různých pamětihodností a okamžitý návrat do zaměstnání po příjezdu domů. Prázdniny, které by ve světě utahování opasku trvaly příliš dlouho, by nebyly luxusem, ale ztrátou času. Příliš dlouhá pauza v práci se navíc z příjemné relaxace nevyhnutelně mění v pocit společenského vyloučení a stává se prokletím.

Ve společnostech, kde začal vládnout kapitalismus, jsme svědky radikálního zrychlování každé oblasti života. Zrychluje se nejenom produktivita; stále větší množství technologických vymožeností lidem umožňuje, aby pracovali v kterýkoli okamžik. Vzdělávací programy, které nejsou v souladu s požadavky trhu, navíc způsobují, že mladí lidé toužící po zaměstnání musí mít více než jen jeden titul nebo se zaučují v různých firmách (často bez nároku na plat). Tato souběžnost (studium na dvou školách, resp. studium a práce zároveň) jedince nutí, aby se stali experty na časové řízení. Aby ve svém životě všechno zvládli, musí se stát soukromými plánovacími kancelářemi, projektanty, manažery a přísnými kontrolory – to vše v jedné osobě.

Pokud se rozpadá rámec vymezující časové dimenze lidského jednání, pak je to jedinec, kdo zodpovídá za to, že udrží správný krok. Co se má dělat, už neurčují školy, továrny či komunity; sám jedinec musí dennodenně provádět strategická rozhodnutí, která mu pomohou dostat se blíž vytoužené budoucnosti. Volí různé typy jednání v souladu s logikou utahování opasku, čímž legitimizuje určitou vizi společenského uspořádání, ve kterém ti, kteří zůstávají pozadu, musí učinit vše pro to, aby dohnali ty, kteří jsou „rozvinutí“.