Veřejný prostor Joanna Erbel

Veřejný prostor je v přesném slova smyslu prostor přístupný všem, je to demokratická aréna, kde se mohou scházet a společně trávit čas lidé různých věkových skupin, společenských tříd, pohlaví a ras. Z postsocialistických měst, která od 90. let minulého století procházejí procesem rychlé transformace (viz heslo Turboarchitektura, Srdjan Jovanović Weiss), tento druh prostoru jak se zdá mizí. Pokud bychom chtěli nalézt společné jmenovatele změn, které tato města podstupují, jedním z nich by byl právě úbytek veřejných prostorů. Stále více veřejných zón je totiž nahrazováno soukromými prostory uzavřených komunit či prostory kvaziveřejnými. Řada z nich, kupř. velká nákupní centra, vzbuzují dojem, že jsou otevřená všem a že představují lepší verzi klasického veřejného prostoru. Často jsou podobně jako běžné parky vybavena lavičkami a fontánami, je v nich – nezávisle na venkovním počasí – udržována příjemná teplota a nabízí se zde řada dalších zdrojů zábavy v podobě obchodů, koncertů a soutěží, v nichž můžete vyhrát dárky, slevové kupony či peníze. Působí přátelsky a přitahují tak zástupy obyvatel města, pro které jsou atraktivnější než jiná místa.

Kvaziveřejné prostory nákupních center se veřejným prostorům sice podobají, ale platí v nich jiná pravidla. Produkují také jiný typ uživatelů. Ve veřejných prostorech může každý trávit svůj čas bez jakéhokoli konkrétního důvodu V kvaziveřejných prostorech však není nezaujaté trávení času vítané. Dalo by se říci, že lidé v nákupních centrech tráví čas podobně jako v parcích. Na první pohled to vypadá, že se jen tak procházejí či posedávají na lavičkách a povídají si s přáteli. Nečtou tu však knihy, neluští křížovky či nedělají jiné věci, jež vyloženě nesouvisejí s konzumováním. Okolní prostředí vyzývá ke konzumování a i když se člověk v daný moment zrovna konzumování nevěnuje, předpokládá se, že si nakonec přece jen něco koupí. Dodržovat pravidla zde znamená konzumovat – na rozdíl od veřejného prostoru, kde to znamená trávit volný čas nezaujatým způsobem v přítomnosti dalších lidí.

Tento posun ve způsobu, jakým obyvatelé měst tráví volný čas, a rostoucí obliba trávení volného času v nákupních centrech místo v nekomerčních veřejných prostorech, odráží proměny chápání pojmu občanství. Občan definovaný z pohledu své účasti v politické komunitě se proměnil v občana-konzumenta definovaného z pohledu své účasti v neoliberálním ekonomickém systému. Tito občané se už nevztahují k sobě navzájem, nýbrž k anonymnímu ekonomickému systému. Když tráví čas v nákupním centru, jsou si vědomi, že jejich právo tam pobývat se odvíjí od sumy peněz nutné k zakoupení nějakého zboží v nabídce – a nestačí jen tichý souhlas lidí kolem, jako je tomu v případě veřejného prostoru. Aby mohl člověk pobývat v kvaziveřejném prostoru, musí mít nějaký zájem anebo alespoň takový zájem předstírat. Musí být konzumentem – anebo jej hrát. Být čistě jen občanem nestačí.

Na výlučném charakteru kvaziveřejných komerčních prostorů by nebylo nic až tak skandálního (místa s omezeným přístupem, např. soukromé kluby a uzavřené společnosti, přece existovala vždy), kdyby zcela nenahradily veřejné prostory. Rostoucí počet a obliba kvaziveřejných prostorů silně ovlivňuje život v postsocialistických městech a každodenní zvyky obyvatel měst. Nejen že jsou komerční prostory občany užívány pro trávení volného času, ony už dokonce obsadily i místo legitimních veřejných prostorů v představivosti urbanistů. Tato kolonizace představivosti pak ovlivňuje uspořádání města, kdy je prostor organizován tak, aby vyhovoval potřebám občana-konzumenta, jenž se stává výchozím bodem pro urbanisty, a dostává tak přednost před jinými typy obyvatel města.

Tento proces je zvláště patrný ve městech, kde byla transformace městské tkáně podle všeho určována skrytou premisou – totiž že by veřejné prostory měly sloužit takříkajíc jako vstupní hala do kvaziveřejných prostorů. Kapitalistická logika, skrytá za revitalizací omšelých veřejných prostorů, přetváří tyto prostory v nevlídné zóny, kde se nikdo nechce zdržovat, a nikoli v přátelská místa, kde by se každý cítil vítán. V modernizovaných postsocialistických městech se můžeme setkat s celou řadou takových míst. Ve většině případů jsou to prostory mezi obchodními domy, kavárnami a hlavními třídami, neuvidíte tu nikoho jen tak nečinně posedávat, žádné psy očůrávající rohy domů či cokoli jiného, co by mohlo narušovat obraz ideální čisté metropole. Tyto veřejné prostory byly totiž zredukovány na nehostinné spojovací komunikace, na žulové pouště, které chodci raději hned zase opouštějí. Nejsou koncipovány jako prostranství, kde je možné chvilku posedět, nýbrž čistě jako průchozí zóny. To, jak veřejný prostor vypadá, a to, kdo jej využívá, jsou ovšem otázky týkající se nejen městské estetiky, ale i samotného jádra společenského uspořádání.

Všeobecně přístupné městské prostory stále existují, jen už nejsou užívány jako místa pro setkávání. Jsou to sice otevřené prostory, nikoli však veřejné prostory v přesném slova smyslu. Obyvatelé města navštěvují komerční zóny či pobývají v soukromých bytech a domech. Upadající kvalita otevřených prostorů jen dále podtrhuje proces individualizace (viz heslo Individualizace, Joanna Erbel) a stejně tak i proces společenského vyloučení (viz heslo Prostorové vyloučení, Joanna Erbel). Kvalita všeobecně přístupných prostorů (často označovaných „veřejné prostory“) odráží stávající formy společenských vztahů. Tyto veřejné prostory ukazují, do jaké míry se lidé individualizují, určují, kdo může být přítomen a viditelný, a naznačují, kdo byl z veřejného diskurzu vyloučen.