Veřejný prostor Jaime Iregui
„Urbanismus a informace jsou v kapitalistických i antikapitalistických společnostech vzájemně se doplňujícími prvky až do té míry, do jaké jsou schopné zajistit klid. Ideální urbanismus, stejně tak na Západě jako na Východě, je projekcí bezkonfliktní společnosti.“1
V současné době lze říci, že téměř ve všech velkých městech přestal být veřejný prostor místem setkávání a společenského kontaktu, a proměnil se v pouhou plochu, po které se přemisťujeme z jednoho bodu do druhého. Jeho rozvržení se jeví více orientované na proudění produktů kapitalistického systému, jenž nezadržitelně expanduje, než na uspo-kojování pohodlí obyvatel a jejich odpočinku.
Nicméně pokud vnímáme město jako určitý výsledek utváření prostoru a tážeme se, kdo je onou instancí, z níž to všechno pochází, musíme na prvním místě zmínit stát a jeho regulační funkci, jež má vliv na fyzickou i duchovní stránku života města, jeho stabilitu a další existenci.
Předpisy, územní plány (rozvržení ulic, náměstí, čtvrtí atd.), krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá daňová politika, to jsou jen některé prostředky, jimiž stát reguluje utváření veřejného prostoru. Ten se ale neutváří pouze prostřednictvím státních institucí a z požadavků kapitálu. Také se utváří – a zároveň proměňuje – tím, že ho zabydlujeme, procházíme jím, kriticky ho posuzujeme a přivlastňujeme si ho. V různých oborech lidské činnosti, jako je umění, geografie, sociologie, urbanismus, antropologie a politologie, se začínají utvářet nové přístupy ke zkušenosti s prostorem a konceptualizaci prostoru. Ty umožňují vytváření, uspořádání a praktické rekonfigurování prostoru, které je odlišné od toho, jež bylo definované převládajícími systémy, jež v průběhu dějin určovaly, jak prostor využívat, zobrazovat a obývat.2
Jak naznačuje francouzský myslitel Henri Lefebvre: prostor vzniká tak, jako vzniká i jiné zboží. Totiž že se na jeho produkci podílejí tři různé sféry:
První z nich je spojena s reprezentanty moci a kapitálu: jedná se o prostor vymyšlený státem, urbanisty, architekty a technokraty. Druhá představuje prostor obývaný lidmi prostřednictvím jejich symbolů, imaginací a vzájemné výměny, kde je obraz města konstruován kolektivně na základě lidské zkušenosti a dialogu mezi jednotlivými obyvateli. Utváří se způsobem, jakým si lidé přivlastňují určitá místa, aby jim dali určitý význam a smysl (ulice, parky, budovy, památky atd.). A nakonec máme prostor praktický, utvářený konkrétními způsoby, kterými každý obyvatel město obývá nebo kterými prochází prostorem města. V tomto smyslu se může každá sféra promýšlet formou, že lidé „čtou“ a interpretují město na základě „textu“ vytvořeného státem a urbanisty.
Tyto tři sféry mají vzájemnou souvislost s tím, co naznačuje filozof Henri Lefebvre3 – jedno období zapojený do tzv. situacionismu – ve své práci Společenské vytváření prostoru, a kde navrhuje prostor odfetišizovat, abychom ho nemuseli vnímat v jeho předem dané a inertní dimenzi: prostor je něco živého a dynamického, co se vytváří a ustanovuje nikoliv pouze prostřednictvím státních norem a návrhů urbanistů a architektů, ale také každodenními prožitky (symboly, imaginací) a způsoby, které běžný občan používá k tomu, aby prostor obýval a pozoroval.
V tomto kontextu se veřejný prostor zakládá jako prostor reprezentace, v němž kolují různé obrazy, symboly a představení, které si pro sebe jeho obyvatelé přizpůsobují. V tomto prostoru, kde má svoje místo iluze pokroku, která znamená, že je nutné následovat ideál předem daného modelu města, vývoje kulturních projevů čím dál čistšího města, novátorství jako podívané při předvádění zboží oficiálního obchodu, veřejného prostoru a jeho regulace jako předvádění státní moci.
Také zde má své místo kritické konzumování těchto symbolů veřejností. Konzum je totiž, na rozdíl od toho, co se předpokládalo až do poloviny 20. století, také součástí produkce v tom smyslu, že se takto generují různé vzory, jak si lze něco přizpůsobit, a postupy, které jsou specifické u každého spotřebitele, jenž reinterpretuje, redefinuje a přetváří obrazy a symboly, které ho obklopují.
V tomto smyslu lze veřejný prostor vnímat jako jeviště, kde každý obyvatel utváří prostor na základě svého pozorování a pohybu po prostoru, kde i on sám hraje svoji roli, a kde je město reprezentováno svými pravidly, symboly, obrazy a samozřejmě uvnitř pozorování a zkušenosti, se kterými ho každý občan reflektuje a prochází jím.
Poznámky:
1 / Vaneigem, Raoul: Comments Against Urbanism, Internationale Situationniste # 6 (srpen 1961). International situationist On line. Revidováno 23. ledna 2007: www.cddc.vt.edu/sionline/si/comments.html.
2 / Brazilec Milton Santos definuje v kontextu současné geografie prostor „nikoliv jako věc ani jako systém věcí, nýbrž jako souvztažnou realitu: spojení věcí a vztahů; je důležité zvažovat tři způsoby, jimiž se může prostor konceptualizovat. Za prvé je možné na prostor nahlížet z pozice absolutní, jako na věc, která je sama o sobě specifickou existencí, determinovaná, má jedinou formu. Je to prostor zeměměřiče a geografa. (…) Za druhé máme prostor relativní, kde vystupují na povrch vztahy mezi objekty, a který existuje z toho důvodu, že existují právě tyto objekty a vytvářejí mezi sebou vazby. (…) Za třetí je tu prostor souvztažný, kde je prostor vnímán jako obsah, který představuje uvnitř sebe samého, jde o jiný typ vazeb, jež existují mezi objekty.“ Milton Santos: Metamorfosis del Espacio Habitado, Ed. Oikos-Tau, 1996.
3 / Podle Henriho Lefebvra se prostor utváří stejně jako jiné zboží: „Prostor je tím, kde jsou mocenské a znalostní diskursy proměňovány v reálné mocenské vazby.“ Lefebvre identifikuje tři prostorové dimense. Jednou z nich je representace prostoru inženýry a architekty v intencích pojmů jako je např. budova, silnice, obvykle vytvářených pro veřejný nebo „oficiální“ prostor. Druhou je prostor reprezentací, totiž, obrazů, které se vytvářejí kvůli prostoru, jenž je spíše vnímán citem než rozumem. Třetí dimense je to, co Lefebvre nazývá prostorem praktickým, tím míní cesty a sítě každodenního života.