Veřejný prostor Raluca Voinea
Na okamžik bychom mohli podlehnout mylnému dojmu, že přinejmenším problémy jsou v Bukurešti stejné jako v dalších postkomunistických, neokapitalistických městech – že je prostě jen jedním z mnoha přelidněných hlavních měst, kde se potkáme s obrovskými reklamami a mrakodrapy jako ve Varšavě, s toulavými psy a chátrajícími domy jako v Sofii či s téměř netknutými komunistickými činžáky jako v Bratislavě anebo Kyjevě. Většina lidí ovšem tvrdí, že tato směsice, nadto prokládaná nesčetnými historickými vrstvami a řadou dalších vlivů, je zcela původní. Je to ten druh originality, jejž bývalý rumunský prezident Ion Iliescu připisoval mladé demokracii raných 90. let minulého století: je to originalita, jež vám umožňuje vyzdvihovat to, co jste ochotni akceptovat či co máte rádi, a zavírat oči před vším ostatním, jakkoli to bije do očí a obtěžuje. Selektivní vnímání a, ještě mnohem spíše selektivní paměť jako taková, jsou totiž typické pro veřejné chování obyčejných občanů i těch, co jsou u moci.
V roce 2008 zorganizovala skupina mladých lidí na bukurešťském Univerzitním náměstí polštářovou bitvu jako připomínku násilných střetů, k nimž došlo mezi horníky a demonstranty ve dnech 13.–15. června 1990.1 Těch pár mladých lidí, kteří dorazili, přitáhlo pozornost médií. Svou (inter)akci, která byla ohlášena a zveřejněna několik dní předem, prohlásili za „spontánní shromáždění“, což byl výraz, jejž prezident Iliescu použil v souvislosti s návštěvou horníků v Bukurešti v roce 1990. Třebaže celá akce působila poněkud směšně, pravdou je, že její účastníci vycházeli z oficiálních, zjednodušených popisů událostí, které si kvůli svému mládí nemohli ještě pamatovat. Podle těchto zpráv vtrhli demonstranti vedení horníky do centra Bukurešti – z toho později vzniklo rumunské slovo mineriade –, aby zde manifestovali své sympatie a bezpodmínečnou podporu vládě zvoleného prezidenta a aby zde také sami zinscenovali pokus o záchranu nedávno získaných svobod před zlými silami. Současně se zde však odehrála i neomluvitelná a nestoudná manipulace velkým počtem lidí (všichni z řad dělnické třídy), vyprovokovaná tou samou budoucí vládou, jež měla potlačit největší demokratickou protestní akci, které bylo město od revoluce v prosinci 1989 svědkem. Tato polarita nebyla v průběhu posledních 19 let nikdy zpochybněna a je příznačné, že ačkoli už proběhla celá řada mineriade, všechny byly kladeny do souvislosti s tou z června roku 1990, kterou patrně nejlépe vystihuje schéma „hodní proti zlým“.2 A právě tato historická událost posloužila jako předobraz nejen výše zmíněné polštářové bitvy, ale i jedné veřejné výzvy k uctění památky krvavých dní na Univerzitním náměstí. Tu o rok dříve zinscenoval umělec Dan Perjovschi, byla však téměř zapomenuta.
Na výstavu Spaţiul Public Bucureşti (Umění ve veřejném prostoru Bukurešti, 2007)3 navrhl Perjovschi projekt Památník (Historie/Hysterie 2)4, jenž představoval živou sochu pózující několik hodin každý den po dobu jednoho týdne na tomtéž Univerzitním náměstí. Památník tvořili dva aktéři – jeden představoval horníka (v odpovídajícím oblečení) a druhý „chuligána“ (což byl výraz hojně užívaný pro skupinu intelektuálů, kteří byli v době sporů považováni za nepřátele vlády). Během performance stáli vedle sebe, znehybnělí v několika po sobě jdoucích pózách – některé byly zdánlivě konfrontační, jiné smířlivé a zbývající dvojznačné. Setkání s nimi nebylo pro kolemjdoucí rozhodně přirozené, neboť jednak na rozdíl od ostatních evropských měst nejsou živé sochy v kulturní historii rumunských měst běžnou výrazovou formou, a jednak jsou zde nenásilné demonstrace veřejně aktivních lidí dost vzácné (s výjimkou protestních hladovkářů, které lze čas od času vidět před úředními institucemi, a chudých důchodců žebrajících před kostely a supermarkety). Veřejným místům – od ulic po prostory státních úřadů, televizní show a internetová fóra – totiž obvykle vévodí násilí, nadměrný hluk, neodbytnost a nesnášenlivost. I zábava musí být hlučná a útočná, aby dokázala přilákat obecenstvo: ohňostroje, obrovská promítací plátna a koncerty, při nichž praskají okenní tabulky – to jsou prostředky, které používají veřejné i soukromé instituce k uspokojování svých příznivců. Není proto divu, že někteří lidé, kteří tuto performanci viděli, se Perjovschiho ptali, proč spolu ti dva aktéři nebojují. Díky své nenápadnosti, s jakou předkládal výzvu k reflexi, byl památník skutečně velmi neobvyklý a průkopnický. Navíc se odchýlil od způsobu, jakým umělci až do té doby zpracovávali (pokud vůbec) politická témata – formou ironických až cynických komentářů, převážně tradičními výtvarnými prostředky a v rámci institucionální umělecké sféry.5
Dan Perjovschi se poslední dobou proslavil po celém světě svými kresbami/karikaturami (v interiérech i exteriérech uměleckých institucí, na bienále, v časopisech a katalozích atd.), jež představují vtipné a synteticky pojímané komentáře lokálních i globálních témat včetně umění, politiky a jejich vzájemné propojenosti. V Rumunsku byl velmi často slyšet již od počátku 90. let minulého století, neboť každý týden přispíval glosami a kresbami do nezávislého politického časopisu Revista 22, vydávaného Skupinou pro společenský dialog, první rumunskou neziskovou nevládní organizací založenou po roce 1989. Jelikož byli členové skupiny považováni za zástupce obětí horníků z června roku 1990, začali být jaksi automaticky považováni i za nynější oběti a terče politické moci. Dan Perjovschi však neustále přezkoumává spletitý a často bolestně paradoxní kontext všech významných veřejných událostí v Rumunsku.
V performanci Památník (Historie/Hysterie 2) svým ztotožněním se nejen s oběťmi, nýbrž i se stranou zodpovědnou za kolektivní stigmatizaci a diskreditaci horníků jakožto společenské třídy,6 konfrontoval veřejnou paměť země s její nedávnou historií a současně vyzval Rumuny, aby své dějiny přestali vnímat manichejskou optikou.
V rámci festivalu performancí s názvem Úsměv Mony Lisy: Od mytického po techno-rituál, zorganizovaného Sorosovým centrem pro současné umění (SCSU Kišiněv, Moldávie), předvedl Dan Perjovschi v roce 1998 v Kišiněvě akci Živě ze země. V jejím průběhu popisoval, co lze vidět ze žabí perspektivy: plazil se s obličejem těsně nad zemí po ulicích města, od výstavního prostoru až po prezidentský palác. Promlouval s „centrálou“ a přijímal od ní pokyny. „Země volá centrálu! Země volá centrálu! Ozvěte se! Slyšíte mě? Já vás neslyším! Ozvěte se prosím!“ a do nejmenších podrobností divákům popisoval všechny smyslově postižitelné detaily, jež měl před očima (např. díry a praskliny v asfaltu).7 Živě ze země byla jedna ve sledu performancí, v nichž umělec použil vlastního těla jako komentář vztahu člověka ke společnosti.
Na prvním ročníku festivalu performance Zóna v Temešváru (1993) si Perjovschi dal na paži vytetovat slovo „Rumunsko“, a uskutečnil tak jakousi nevratnou „antiperformanci“, která bude trvat tak dlouho jako on. V roce 2002, na čtvrtém ročníku téhož festivalu, však napsal dopis, v němž přislíbil, že si tetování nechá odstranit laserem. Učinil tak na mezinárodní výstavě v Kasselu v roce 2003.8 Odhlédneme-li od jejich významu v kontextu autorovy tvorby, jsou tyto akce rovněž součástí širšího a dlouhodobějšího trendu, v němž rumunští umělci užívají vlastní tělo jakožto materiál pro vlastní tvorbu – ne však jako nejabsolutnější materii, jíž by vtiskovali symbolickou hodnotu, nýbrž jako materiál nejdostupnější pro veřejný projev.9
Třebaže Dan Perjovschi ve své první realizaci Památníku (Historie/Hysterie 2) na veřejné vernisáži projektu Spaţiul Public Bucureşti sehrál zároveň roli chuligána i horníka, jeho tvorba prodělala určitý posun – autor už neodkazoval ke svému vlastnímu uměleckému tělu, nýbrž představoval společensky angažované veřejné tělo. Podobně jako bylo „Rumunsko“ antiperformancí, Historie/Hysterie 2 byla antipamátníkem, který – namísto aby přinášel nějaké definitivní rozhřešení, upozorňoval na zaujaté východisko ve vyprávění valné části pohnutých postkomunistických dějin Rumunska. Dílo tak vyjadřovalo protest proti soudům opírajícím se o selektivní paměť.
Poznámky:
1 / http://1315iunie.blogspot.com/ – organizátoři „sametové mineriády“.
2 / Teprve nedávno se ke slovu dostal objektivnější přístup, jenž analyzuje události spolu se záznamy a dalšími důkazy. V roce 2007 vydal rumunský antropolog Alin Rus knihu s názvem Mineriadele. Intre manipulare politică şi solidaritate muncitorească. [Mineriadele: Mezi politickou manipulací a dělnickou solidaritou], jež obsahovala chronologii šesti mineriade (tři v r. 1990, jedna v r. 1991 a dvě v r. 1999), dokumenty a analýzu politické a ekonomické situace, v nichž se jednotlivé mineriády konaly, kritický přehled těch nejdůležitějších teorií, o něž se interpretace daného fenoménu opíraly, a přehled symbolického obrazu a role horníků v různých historických epochách a zemích od 19. století.
3 / Projekt, jenž se uskutečnil mezi 20. dubnem a 15. říjnem 2007, byl iniciován Goethe Institutem v Bukurešti, Rumunským kulturním institutem a Kulturní nadací Allianz. Kurátory byli Marius Babias a Sabine Hentzsch.
4 / www.spatiul-public.ro/ro/perjovschi_p/perjo_proiect.html
5 / Vyhýbám se termínu „bezpečná umělecká instituce“, neboť nedávné výbuchy nacionalismu, fanatismu a pravicového extremismu proměnily dokonce i projekty realizované v galeriích v riskantní podnik. Viz kupř. případ výstavy Euromaniak Benedeka Leventeho v bukurešťské galerii Atelier 35. Výstava byla vypleněna a umělec obviněn ze zostuzování státních symbolů. Podrobné informace viz http://atelier35.blogspot.com/2008/09/follow-up-euromaniac.html. Je zajímavé si povšimnout, že strůjce tohoto vandalismu, dva bratry v Rumunsku dobře známé svým neoortodoxním fundamentalismem, zmiňuje Alin Rus (viz pozn. 2) jakožto oběti mineriády z doby mezi 13.–15. 6. 1990. Včera oběti, dnes útočníci? Jen další důkaz komplikované situace, jež znemožňuje události z minula zcela vyjasnit.
6 / www.youtube.com/watch?v=ViEJACTGX6U.
7 / Popis performance viz States of Mind. Dan & Lia Perjovschi, katalog výstavy, edited by Kristine Stiles (Nasher Museum of Art, Duke University, 2007), 73.
8 / Romania: www.zonafestival.ro/arhiv/perjovschi.htm Remove Romania: http://www.zonafestival.ro/arhiv/perjov_4.htm.
9 / Nesmíme zapomínat, že vedle fascinace technologiemi byly oblíbenými výrazovými prostředky i performance a body art, populární mezi rumunskými umělci až do počátku 1. desetiletí 21. století. K prvním relativně rozsáhlým přehlídkám současného umění se řadily i festivaly performance, např. již zmiňovaná Zóna v Temešváru, Perific v Jassi (zahájený v r. 1997 a od r. 2003 pořádaný jako bienále) či Annart Festival of Living Art v Transylvánii (1990–1999).