Vlastnické vztahy Milan Zelený
„Já jsem ten dobrý pastýř. Dobrý pastýř pokládá za ovce svůj život. Ale nádeník a ten, kdo není pastýř, jemuž ty ovce nepatří, když vidí přicházet vlka, opouští ovce a utíká; a vlk chytá ovce a rozhání je. Nádeník tedy utíká, protože je nádeník a nezáleží mu na ovcích. Já jsem ten dobrý pastýř a znám své ovce a mé ovce znají mne, jako mě zná Otec a já znám Otce; a za ty ovce pokládám svůj život.“ (Jan 10,11–15)
Vlastnictví je jednou z nejdůležitějších kategorií v hospodářském i společenském životě civilizací. Již v bibli čteme, že nádeník, jemuž ovce nepatří, když vidí přicházet vlka, opouští ovce a utíká… protože je nádeník a nezáleží mu na ovcích. Od nádeníka či námezdníka, jelikož nevlastní ovce ani vinici, na které pracuje, nelze očekávat, že se bude chovat jako vlastník, který za své ovce, svůj majetek třeba i život položí. Navíc námezdník nejen uteče, ale často si při útěku nejedno nebohé jehňátko pod kabátem odnese... Nikdo ještě nezastihl vlastníka ovcí, jak se za temné noci vkrádá do svého ovčince a ovce si krade.
Námezdník má k majetku zcela jiný vztah než vlastník. Lidé se jinak chovají v domech, které jim patří, než v prostorech hotelových, veřejných, státních, atp. Pamatujeme, co se stane, když všechno patří všem, anebo když všichni pasou kozy na obecní návsi: nepřežijí pak ani kozy, ani náves. Proč jsou romské maringotky tak čisté, vyzdobené a vybavené, zatímco státní romské paneláky jsou v dezolátním stavu? Míra individuální zodpovědnosti je odvozena od míry vlastnictví.
Vlastník podniku je ten, kdo vložil finanční kapitál a získal tím právo na zisk. Vlastník může vykonávat také řídící a kontrolní funkce (za které pobírá plat). Vlastník může pro funkce kontroly a řízení podniku najmout a zaměstnat manažery, kteří poskytují služby za plat. Dělníci a pracovníci pak provádějí manažerská rozhodnutí za mzdu. Manažeři realizují strategické záměry vlastníků, provádějí taktická rozhodnutí a koordinují (i najímají) dělníky. Dělníci (či zaměstnanci) realizují taktické cíle a plní operativní příkazy managementu.
Vlastníci pracují za zisk, manažeři za plat a dělníci za mzdu. Narůstající počet vlastníků držících narůstající počet akcií přináší narůstající počet problémů a potíží v hledání odpovědí na výše zmíněné otázky. Takto atomizovaní a rozptýlení „vlastníci“ samozřejmě nemohou efektivně vykonávat řídící a kontrolní funkce (management), ale ani ne funkce vlastnické (governance) – oba typy funkcí musí být delegovány specializovaným najatým (námezdním) skupinám: dochází tak k oddělení funkcí vlastnictví a kontroly.
Čím více vlastníků (čím rozptýlenější vlastnictví), tím větší potřeba oddělit vlastnické funkce od funkcí řídících. Námezdní a žoldnéřský management musí být najat za vysoké platy a bonusy, přejímá zodpovědnost za řídící i strategické funkce, později i některé funkce vlastnické, aniž by musel přejímat zodpovědnosti spojené s vlastnictvím samotným. Akcionáři jsou stále slabší, časem neovlivňují ani platy manažerů (které si ředitelé určují sami), jejich chování či etické standardy. Námezdní řídící elita vyplácí sama sobě platy a bonusy bez ohledu na výsledky. Akcionářům zbývá jediný nástroj: volit a platit odstupné (tzv. „zlaté padáky“).
Veřejné akciové vlastnictví znamená, že se spoluvlastníkem firmy může stát kdokoliv, kdo zakoupí akcie, a rozhodujícím vlastníkem ten, kdo získá kontrolní balík akcií. Akciový podnik tedy ztrácí kontrolu nad tím, kdo jej vlastně vlastní a stále více pravomocí přechází na námezdní skupiny ředitelů a manažerů. Vztah k podniku se tak mění v mnoha směrech: velké množství akcionářů vede k oslabení vlastnických funkcí a krátkodobému horizontu zájmů. Takový veřejně akciový podnik pak vlastně nevlastní nikdo a jeho chování se začíná přibližovat chování podniku státního (socialistického). Hospodářská krize 2008 to ukazuje zcela názorně.
Oddělení forem vlastnictví od způsobů kontroly je základem různých společensko-politických forem a zřízení. Vztah vlastnictví ke kontrole a rozhodování o zdrojích vede k rozdílným mírám zodpovědnosti za užití zdrojů. Lze si pak sestavit následující tabulku:
Vlastnictví i kontrolu rozdělíme na státní, veřejné a soukromé s tím, že detailnější a specifičtější dělení je možné pro zachycení všech možných typů společenského zřízení.
Socialismus je tedy charakterizován státním vlastnictvím a státní kontrolou: vlastnictví je anonymní (všechno patří všem) a kontrola je prováděna státními byrokraty (tj. stranou a vládou). Kdo se postará o ovce? Kdo zůstane přes noc u nemocné krávy? Nikdo. V Československu byla za komunistů míra zestátnění nejvyšší ve východní Evropě, soukromé vlastnictví výrobních prostředků v podstatě neexistovalo, každý tedy musel okrádat každého. Míra zakořenění kolektivního postoje k vlastnictví byla nejlépe vyjádřena Václavem Klausem, když prosazoval zveřejnění vlastnictví tzv. kuponovou privatizaci: „Čtyřicet let jsme si říkali, že to patří nám všem, tak si teď na to vydáme papír.“
Fašismus se vyznačuje veřejným (akciovým) vlastnictvím prostředků, ale kontrola zůstává v rukou státu pomocí tzv. státních holdingů, které kupují anebo si vymezují akcie veřejných podniků. Akciový podnik veřejný, kdokoliv (tedy i stát) může akcie zakoupit a stát se „vlastníkem“. Drobní akcionáři žádná vlastnická práva ani povinnosti nemají, jejich akciový podíl je zanedbatelný. Akciový podnik je řízen jakoukoliv skupinou, která získá tzv. kontrolní balík akcií. Systém státních holdingů se rozrostl obzvláště v Itálii za vlády Mussoliniho. Dodnes existují systémy, kde se na kontrole akciových společností významně podílí stát pomocí politického (stranického) dosazování byrokratů do dozorčích rad.
Národní socialismus (nacismus) je poslední formou na vertikále systémů kontrolovaných státem. Podniky zůstávají soukromé, ne kdokoliv se může k vlastnictví „dokoupit“ na veřejné burze. Akcie (či podíly) jsou v držení soukromých osob, obvykle rodin, manažerů a zaměstnanců. Firma se tak brání proti ztrátě kontroly nad svým majetkem zvenčí, finančně majetnými skupinami „nájezdníků“, kteří kupují a „plundrují“ veřejně akciové systémy. Stát však může, jako v Německu za Hitlera, donutit soukromé podniky k žádoucí činnosti diktátem, obzvláště pro potřeby válečné výroby. To se stalo firmám jako Krupp, anebo i soukromé firmě Baťa ČSR, do níž Němci dosadili říšského správce. (Po roce 1945 byli v Benešově Československu do podniků dosazováni tzv. národní správci, kteří připravovali soukromé podniky k následnému znárodnění a zestátnění.)
Sovětská „perestrojka“ v SSSR vzkvétala za Gorbačova ve snaze zachránit socialismus. Státní vlastnictví se začalo „pronajímat“ do kontroly veřejnosti a veřejných podniků, tedy lidem s kontrolním balíkem akcií (tj. organizovanému zločinu, mafiím ap.). Když uděláte kozla zahradníkem, tak vám sežere všechno zelí a uteče. Je to prosté a logické. Sovětské podniky byly rozkradeny (ne „vytunelovány“ – to přišlo později a jinde), stáda ovcí rozehnána, vinice vykáceny. Gorby navíc zakázal pít vodku a Rusové se upíjeli parfémy. Výsledkem bylo nahromadění bohatství v rukou budoucích oligarchů; jejich balíky peněz se hodily při Jelcinově „privatizaci“ – tj. zveřejnění podniků pomocí volně dostupných akcií. (Výraz privatizace znamená „zesoukromnění“ a ne „zveřejnění“, jak se stalo v Rusku a ve východní Evropě.)
Jugoslávská participace předcházela perestrojce v Titově Jugoslávii. Stát si ponechal vlastnictví podniků, ale kontrolu předal do rukou zaměstnanců a managementu. Ti byli vedeni, aby se chovali, přemýšleli a rozhodovali „jako“ vlastníci. Vlastnit však nelze „jako“ nebo „na oko“. Jugoslávští zaměstnanci nevlastnili nic. Na základě krátkodobého „Urvi, co můžeš co nejdříve“ zarazili investice. Přizvat vlky k hlídání ovcí? Skutečný vlastník omezuje spotřebu, aby mohl investovat, ale „jako-vlastníci“ vyloučili investice, aby mohli spotřebovat. Tak to také dopadlo. Zbývá tedy jen diagonála Na diagonále se vlastnické a kontrolní funkce neoddělují jako za socialismu (stát-stát) a vedou k systémům založeným na akciovém vlastnictví a akciové kontrole (akcie-akcie), nebo na soukromém vlastnictví a soukromé kontrole (podíl-podíl). Rozdíl mezi akcií a podílem je, že akcie je veřejně dostupná na trhu akcií (burze) a vlastníkem se může stát kdokoliv, podíl zůstává v soukromých rukou.
Kapitalismus veřejný, tj. veřejných společností, je první diagonální formou. Demokracie zde však není jeden člověk-jeden hlas, ale jedna akcie-jeden hlas. Jestliže někdo drží kontrolní balík, pak rozhoduje za všechny. Jestliže jsou držby akcií vyrovnané, nebo dokonce atomizované mezi miliony „vlastníků“, pak je výhodnější „tunelovat“, než řídit. Veřejné akciové společnosti musí najímat profesionální management. Tito námezdníci mohou být kdykoliv odvoláni. O podniku rozhodují de facto a později i de jure.
Kapitalismus soukromý, tj. soukromých společností se vyznačuje tím, že akcie podniku nejsou veřejně dostupné, vlastnické vztahy se stabilizují a management i zaměstnanci se na vlastnictví trvale podílejí kapitalizací svých podílů. Lidé, kteří rozhodují, jsou zároveň i vlastníky a k vlastnictví se musí dopracovat pouze svou vlastní prací pro podnik, nelze se „dokoupit“ zvenčí. Vlastníci v podniku pracují a když pracovat přestanou, přestávají být vlastníky (musí své podíly odprodat uvnitř podniku za vnitropodnikové ceny). Příkladem soukromého podniku byla v Československu firma Baťa, svého času jedna z nejúspěšnějších firem na světě. Akcie firmy Baťa byly soukromé podíly a nikdy se s nimi na burzách neobchodovalo.
Z tabulky si každý může odvodit podstatu společensko-hospodářského systému, v němž se právě nachází. Při transformaci se tedy masové zveřejňování státních statků nazývalo „privatizací“, i když o žádné „zesoukromění“ nešlo. Skutečná privatizace nastává, když veřejně vlastněný podnik skupuje své vlastní akcie, aby je podle výkonu a zásluh přidělil svým zaměstnancům a manažerům jako podíly, a stal se tak podnikem soukromým. Se soukromým podnikem nelze obchodovat a spekulovat na burze. Taková transformace státních podniků na podniky soukromé je žádoucí, ale transformace státních podniků na podniky veřejné, obzvláště maoistickým „přídělem“ kuponů, vede jen k tunelování, spekulacím a krizím. Podle tabulky tedy správná cesta vede po diagonále: směrem k ideálnímu hospodářskému systému zaměstnaneckého podílnictví, kde soukromé vlastnictví není odděleno od soukromé kontroly. Tuto formu, vyrůstající z kořenů moravského systému Tomáše Bati a Jana Bati, Češi a Slováci poznali z vlastních zkušeností již ve 20. a 30. letech minulého století. Pak ji ovšem velmi rychle zapomněli a česky vlastněných podniků a národních kapitalistů se po roce 1989 s konečnou platností zbavili.