Vyrovnání se s minulostí Vlad Morariu

S historií je potíž. Vždy, když se jí snažíme nějak přiblížit, podstupujeme riziko, že si položíme špatnou otázku. Navíc ani výsledky tohoto tázání, ani popisy historických událostí nejsou nikdy zaručené. Otázky jsou totiž vždy předurčeny našimi předsudky či zaujatostí. Co se tedy za jejich slovy vlastně skrývá? V Coppolově velkofilmu Apokalypsa (Apocalypse Now) o vietnamské válce je kapitán Benjamin Willard pověřen významnou misí zneškodnit plukovníka Kurtze, který údajně zešílel a chová se nepříčetně. Willardovým úkolem je skoncovat s jeho velením a zároveň tím vymýtit „extrémní předsudky“. Tato slova nejsou žádnou neutrální stylovou figurou či jednoduchou metaforou, jejímž smyslem by bylo Willardovým slovům propůjčit působivé zabarvení. Ne, tento výraz v sobě skrývá obavu, že „extrémní předsudky“ jsou původcem extrémních otázek a že odpovědi na tyto otázky legitimizují Kurtzovo radikální přehodnocení vývoje války. Tatáž slova však postupně začínají formovat i Willardovo dialektické myšlení: to, co vidí, když jede po řece směrem ke Kurtzově základně, je totiž v příkrém rozporu s příkazem a jeho morálním opodstatněním. Vymýtit „extrémní předsudky“, jako by nikdy nebyly existovaly, představuje způsob, jak vymazat historii a s ní i její vliv na současnost. Tím či oním způsobem však přelud minulosti žije dál a odteď to bude Willard, který, poté co vykonal svou misi, v sobě dál ponese Kurtzův odkaz a dál bude kázat jeho poslední slova: „Hrůza! Hrůza!“

Proč tedy v současném pojmovém systému velebícím transformaci považujeme úkol „vyrovnat se s historií“ téměř za jakýsi imperativ, zatímco paralelnímu úkolu „porozumět historii“ už takovou váhu nepřikládáme? Je zde (vůbec) něco, co máme s minulostí společného? Jedním možným vysvětlením je, že význam slov „porozumět“ a „vyrovnat se“ nelze od sebe ani nikdy zcela oddělit. Přesto se však zdá, že slovo „porozumět“ předpokládá něco z hermeneutického přístupu, jakési nekonečné kroužení (re)interpretací, neustálé rozšiřování aury historických souvislostí, které samo o sobě, jakožto seriózní úsilí, představuje práci, pro niž my v každodenním shonu najdeme jen ztěží čas. To je přece úkol pro badatele a ne pro obyčejného člověka, ať už zde slovo „obyčejný“ znamená cokoli. Na straně druhé „vyrovnat se s historií“ se jeví jako naléhavější a „prozaičtější“ úkol, jehož provedení nám slibuje pomoc při zvládání vlastního života. Je předzvěstí jakési konkrétní politiky přežití či životní strategie, již si musíme nezbytně osvojit. Uvnitř této formulace se totiž skrývá předpoklad, jenž nám říká, že nemůžeme jít dál, dokud nevyřešíme svou vlastní rozporuplnou historii. Platí to všeobecně pro celé naše postkomunistické společnosti. Dovolím si zde však ještě jednu otázku: proč hned zkraje zaujímáme takto vyhrocené východisko a k položení otázky si půjčujeme slova, jež by patrně lépe zapadala do slovníku konfliktu (anglické sloveso to cope, tedy „vyrovnat se“, má základ ve francouzském slovese couper, jež znamená „přerušit, přetnout, oddělit“ atd.): proč se máme s minulostí vyrovnávat, tj. střetávat se, bojovat, utkávat, zápasit a překonávat ji? Proč si minulost nevytvořit přátelštější?

Vezměme si případ Rumunska. Položíme-li si otázku typu „kdy“, např. „Kdy se nám minulost stala nepřítelem?“, odvážil bych se tvrdit, že se to v naší nedávné minulosti stalo hned dvakrát: poprvé, když se na konci 40. let 20. století ujali moci komunisté, a podruhé, když byli v roce 1989 svrženi. Ti, kdo věří na historický vývoj, by nejspíš očekávali, že dnešní děti tzv. protikomunistické „revoluce“ už nebudou opakovat stejné chyby, jakých se dopouštěli jejich údajní viníci. Historie se ovšem opakuje, a tak je veřejnost opět posedlá nenávistí vůči komunistické minulosti, naprosto stejným způsobem jako byla socialistická revoluce ve vztahu k někdejšímu buržoaznímu řádu. V obou případech se minulost znenadání proměnila v nepřítele, v jakousi cizí nepřátelskou letku, která přiletěla přímo z fiktivního příběhu Den nezávislosti a nepřestává na nás útočit. Nechybějí v ní samozřejmě ani kapitáni typu Stevena Hillera, kteří s patřičně rozhořčeným slovním doprovodem vykonávají svou rytířskou mstu. Počátkem 90. let byli přece všichni antikomunisty, jako kdyby ani žádní komunisté nikdy neexistovali.

Pokud si ale položíme otázku typu „proč“, např. „Proč by nemohla být minulost přátelštější?“, můžeme si na ni zkusit odpovědět několika různými způsoby. Podívejme se např., kolikrát bylo vyřčeno slovo „odpovědnost“, kolik hlasů ve volbách zajistilo, kolik ale také v konfrontaci s minulostí přineslo deziluze. Snaha uskutečňovat velká vyprávění kapitalistického snu bleskurychle vymazala mikropříběhy každodenního života v komunismu, tak normální a bezvýznamné, a na jejich místo dosadila nový přízrak: brutálního, děsivého, tupého a groteskního komunistu či spíše jeho generalizaci. A znovu, podívejme se na tu opojnou rychlost, s jakou se rodily nové alternativní osobní příběhy o heroickém odporu a neznámých hrdinech, kteří se teď konečně dočkali slávy a požitků nového režimu, jenž se však nakonec ukázal být úplně stejně pokrytecký a nemorální jako ten předchozí. A konečně, podívejme se i na nedostatek odvahy v přístupu k narůstající deziluzi těch, kteří byli zrazeni svými vzory, které se později zase ukázaly být stejného ražení jako ti, kteří byli za viníky označeni prve... Přízrak komunismu nás vskutku pronásleduje až do dnešních dní, jen už ne tak, jak to předpovídal Marx: vrací úder přesně v momentě, kdy jsme si mysleli, že jsme se s ním už jednou provždy vypořádali. Jak se nyní ukazuje, svou současnost hodnotíme pomocí stejných pojmů, jaké jsme používali už před půl stoletím. Taková je pomsta přízraku: svět popisujeme pomocí stejných klíčových slov a zdá se nám, že se nic nezměnilo, že je to všechno naopak snad ještě horší. A taková je naše realita: žádný opravdový pokrok, žádná opravdová svoboda. Rozhodně stále pořád ještě nevíme, jak se svou minulostí naložit, stále ještě jsme nerozhodní, jak k ní přistupovat, a stále ještě se nám nedostává porozumění, jak na tom lidé v minulosti skutečně byli. Nerad generalizuji, a tak mi dovolte krátký příběh.

Jednoho chladného a deštivého rána roku 2008 – 91 let od Velké říjnové revoluce – se na bukurešťském Náměstí svobodného tisku pokusili tři muži osadit rudý transparent do mramorového soklu. Odehrálo se to přímo proti stalinskému domu Casa Scînteii, původně určenému oficiálnímu státnímu tisku, především novinám Scînteia (Jiskra), kde se dnes nacházejí kanceláře nejvýznamnějších rumunských novin. Transparent nesl nápis: Za pravdivou historii: Vraťte nám sochu. 1917–2008. 91 let od Velké dělnické říjnové revoluce, a pod ním podepsaná Nová rumunská komunistická strana (NRKS). Na tomtéž podstavci byl ještě někdy na počátku 90. let připevněn znak „V“ jakožto symbol vítězství, ale také jako (dočasná) výplň prázdného místa, z nějž byla odstraněna socha Lenina. NRKS chtěla na místo znovu osadit tutéž sochu, protože to byla právě ona, které se v květnu 1987 přišla poklonit ruská delegace v čele s Michailem Gorbačovem, právě ona, která byla před několika desetiletími svědkem návštěvy francouzské delegace v čele s Charlesem de Gaullem. V roce 1990 se v tisku psalo, že kompletní odstranění Lenina ze soklu trvalo celé čtyři dny. Nohy sochy byly zapuštěny patrně příliš hluboko do betonu, takže si revolucionáři museli na pomoc přivolat jeřáb. Jako by Lenin odmítal odejít.

Vraťme se však do roku 2008. Nejmladší z těch tří mužů, kteří vztyčili transparent – tajemník propagačního odboru NRKS, natáčel další dva, kteří s vážným výrazem na tváři deklamovali své prohlášení, později zveřejněné na internetových stránkách strany (www.npcr.ro/ziar/2008/noiembrie/activitatepartid.html). Tajemník ovšem nebyl zvyklý hovořit přímo na televizní kamery, a tak když mu reportér položil otázku, předal slovo dvěma zbývajícím soudruhům. A zatímco hlavní účetní strany vysvětloval, že odstranění sochy Lenina bylo ilegální, neboť k němu neexistoval žádný úřední papír, jenž by obsahoval úřední výnos s rozhodnutím, tak předseda strany – mezi nimi nejstarší a skutečný bývalý ilegalista (na rozdíl od těch mnoha tisíců jiných komunistů, produktů příruček zkreslených dějin vydávaných za minulého režimu) – zaujal mnohem realističtější postoj. S úsměvem do kamery prohlásil, že si je celkem jistý, že se Lenin na své původní místo už nikdy nevrátí. Nešlo jim tedy o skutečný protest za Leninův fyzický návrat, nýbrž o manifestaci návratu k jeho učení ve světě, jak značně staromódním způsobem pravil onen muž (pečlivě volící slova jak z jiné doby), „jenž se stal obětí vykořisťování prohnilým kapitalistickým systémem, nachází se v propastné krizi a jako takový je rozporuplný a anachronistický.“

To se odehrálo v říjnu, kdy ještě svět neobletěly zprávy o světové finanční krizi. Když si uvědomíme, že třetina světové populace si vydělá jen 2 dolary denně a o tři měsíce později jsme svědky hluboké krize kapitalistického systému, ještě pořád se musíme nad předpověďmi toho starého muže usmívat. Ne kvůli tomu, že by neměl pravdu, ale proto, že nám v současné realitě jeho slova musí nutně připadat značně vzdálená. Lenin znovu dosazený, přinejmenším prostřednictvím své ideologie, už přece jaksi nezapadá do světa pojmů, s jejichž pomocí se dnes orientujeme ve světě. Naše minulá traumata už vyřešit nedokáže, jen by je popisoval jinými slovy. Leninova vysoká, úctyhodná bronzová podobizna byla symbolem vítězného nového režimu, jenž se cítil kdysi natolik silný, že chtěl překonat buržoazní minulost. Vždyť přece právě z rozhodnutí tohoto režimu byla zničena socha krále Karla I. z dílny Ivana Meštroviće, aby mohla po roztavení posloužit jako materiál na oslavnou sochu Lenina, dílo Borise Carage. A stejně jako král Karel zmizel i s buržoazní minulostí, zmizel i Lenin s minulostí komunistickou. Nikdo ovšem nevěděl kam. Teprve po nějaké době se ukázalo, že je dočasně deponován ve dvoře muzejního komplexu nacházejícího se asi 20 km za Bukureští. Loni na jaře jsem se tam vypravil, nikoli však z projevu nějaké úcty (jel jsem tam tehdy vlastně navštívit bienále současného umění, jehož část byla umístěna v tom samém muzeu), ale spíš prostě jen ze zvědavosti.

Lenin zde sdílí prostor s bývalým ministerským předsedou Petrem Grozou, prvním poválečným politickým představitelem, který do vlády přizval komunisty. Leží na zádech, což zcela degraduje jeho majestát, jeho posvátnou svatozář. Navíc mu kdosi do úst vložil kapitalistickou kentku a on vypadá, jako by ji ani nestihnul dokouřit a usnul. To vše je samozřejmě fraška – i stopy po tom, jak se někdo snažil odříznout jeho ruce a paže, aby je mohl odnést do sběru, a trochu si tak přivydělat. Lenin se však ukázal být značně odolný. Teď to vypadá, že spí, ale patrně mu to není moc pohodlné: necítí se tu prostě doma. Už jen skutečnost, že zde byl sedmnáct let zapomenut, vypovídá cosi o rumunské společnosti. Říká nám, že minulost je náš protivník, se kterým vedeme válku. Jako jedna z prvních obětí na válečném poli pad Lenin, a protože ještě nebylo úředně vyhlášeno žádné příměří, dál tu jen trouchniví a čeká na lepší časy a na někoho, kdo se postará o jeho mrtvolu. Umírajícího Lenina lze možná nejlépe vystihnout následující příhodou: byl to patrně Gigi Gavrilescu, oběť represálií následujících protikomunistickou stávku v Braşově v roce 1987, kdo sochy Grozy a Lenina pomocí jeřábu rozebral. Pracoval pak jako vrátný v Alianţa Civică (Občanská aliance), která byla tehdy v 90. letech největším odpůrcem neokomunistického režimu prezidenta Iliesca. O několik let později ho v té samé budově Občanské aliance našli oběšeného. Zanechal po sobě dopis na vysvětlenou: byl hluboce zklamán novou rumunskou vládní garniturou.

Způsob, jakým jsme se Lenina zbavili, svědčí jen o tom, že naše minulost je pro nás stále ještě velkou neznámou a že máme strach se k ní přiblížit. Ona sama se však vzpírá být minulostí, provází nás, pronásleduje, lhostejno zda v osobě onoho malého starce, jenž sní o novém triumfu komunismu a o vítězné celosvětové revoluci, anebo v osobě bývalého funkcionáře rumunské státní tajné policie Securitate, který se dostal do Parlamentu a s využitím státních financí úspěšně podniká. Z tohoto pohledu Lenin ještě nezemřel, třebaže – s kentkou v ústech – už není tím, čím býval. A teprve až bude moci konečně spočinout – nikoli však v nějakém posměšném muzeu komunismu či  jiném panoptiku – ale v takovém zařízení, které jej bude akceptovat jako součást naší historie a vykládat jej nikoli z etického, nýbrž ze všeobecně antropologického hlediska, teprve pak nalezne klid a teprve pak se nám podaří s naší minulostí i se sebou samými uzavřít příměří.