Školní rok 1991–1992 – Promoce Milan Knížák
Vážená akademická obci, vážení hosté.
Setkávám se často, bohužel, s tím, že mnoho lidí nechce skutečné změny, jde jim pouze o to, zaujmout uprázdněná místa z minulého režimu a to i se všemi výhodami, které se k nim vázaly. To však nelze. To je nemravné. Je třeba uvažovat a zvykat si na normální lidskou existenci, kde je třeba si vše zasloužit, kde není nic předem dáno a kde věci přicházejí a odcházejí a žádná totalitní ruka je nemůže zadržet ani s nimi jinak manipulovat. Jedině ta práce má smysl, která nepočítá s nárokem na odměnu.
Naše škola je, bohužel, trnem v oku velké části kulturní veřejnosti, poněvadž i když si to třeba neuvědomujete, to, co se na ní stalo, ta zásadní přeměna orientace a struktury školy, její rozšíření do všech stran, je vlastně potvrzením toho, že naše společnost se mění (a tak je tato skutečnost reflektována i v zahraničí).
I jen sebekratší zastavení, sebemenší krok zpátky by znamenal, že všichni ti, kteří by si velice rádi podrželi svá privilegia (jež jim za trochu konformity minulá společnost poskytovala), že všichni ti, kteří by rádi viděli naši školu jako provincionální ústav vedený provincionálně limitovanými pedagogy, všichni ti, kteří mají panický strach před otevřenou konfrontací s okolním světem, tedy ti všichni by jakékoliv zastavení uvítali s jásotem. Tito lidé neustále podnikají útoky na naši školu, snaží se vyhledávat ta nejslabší místa a nejslabší jedince a skrze ně útočí a, bohužel, musím konstatovat, je to útok především na moji osobu, která je nepřijatelná pro část české kulturní veřejnosti. A to především proto, že jí nastavuji křivé zrcadlo, že si dovolují (a vždycky jsem si dovoloval) mluvit rovně a otevřeně a zásadně odmítám vstoupit do světa intrik, kde si tato společnost tak libuje. Jediné, co nechápu je, že škola (jako celek, ale i jedinci) nevystoupí zásadně proti podobným útokům zvenčí. Není to jen pasivita, ale i neschopnost jasně a bez postranních úmyslů vstoupit do dialogu. Je třeba vidět naši situaci i jako paralelu s politickým děním, kde bez jasných pragmatických a průhledných stanovisek není možno dojít k žádnému řešení. Chci upozornit na to, že snaha zalíbit se všem, bohužel tak často praktikovaná v našem politickém životě, vede k tomu, že se staneme lhostejnými všem. Jde i zásadně o to vybudovat silnou strukturu moderní školy. Je to obtížné a určitě na to doplácíme všichni, kteří jsme na škole teď. Někdo to může považovat za oběť. Avšak požadování této oběti je po 40 letech života v totalitě samozřejmé. Máme smůlu (ale zároveň i štěstí), že žijeme právě v této době a z tohoto prostého faktu vyplývají naše povinnosti. Připadá mi směšné rozdělovat naši školu či výtvarnou veřejnost na pro- a proti- knížákovce. Je mi jedno, jsem-li oblíben či ne. Respektuji všechny, kteří bez ješitnosti, poctivě a bezezbytku dělají svou práci, a považuji je za své příznivce, ať už hlásají cokoliv. Ještě jsme si nezvykli, že mít svobodu a samostatnost předpokládá, zvlášť na vedoucích pozicích, obrovskou dávku morálky. Zatím se setkávám s tím, že lidé volají po samostatnosti, jen aby ji mohli vzápětí zneužít, i když je to někdy jen proto, že nemají v sobě dostatečně vypěstovanou nezávislost, schopnost jednat rovně, čelit náporům. V důsledcích se to ale, bohužel, neliší od normálního zneužití.
Už jednou jsem prohlásil, že je třeba někdy bránit Akademii i proti ní samé a chci to znovu zdůraznit. Mám pocit, že jsme příliš pyšní na to, co se nám podařilo po listopa-dovém převratu se školou udělat, a zapomínáme, že nikdy a nikde žádná jednorázová přeměna nebyla dostatečná. Je třeba, aby se pracovalo pořád dál, a to na obou stranách – mám na mysli pedagogy i žáky. Přesto, že se úroveň školy radikálně zvýšila (stačí jen poukázat na výstavu AVU), přesto nejsem s úrovní studentů spokojen. Vedle vynikajících jedinců, kteří projevují přesahující zájem o studium, máme bohužel velký počet žáků, kteří nesplňují ani základní nároky. Byl jsem vždycky pro to, aby vysoká škola byla co nejvolnější, bez nutných zkoušek a testů, poněvadž jsem se domníval (a domnívám se stále), že studentovým prvotním zájmem by mělo být něco se naučit a že k tomu nepotřebuje donucovací metody. Bohužel, více než dvouletá praxe na naší škole mě přesvědčuje, že tomu tak není. (A je mi z toho smutno). Mám pocit, jako by většina studentů měla na sebe velmi malé nároky. Od školy se tu očekává vše ve smyslu vyhovění studentovi, ale studentů, kteří jsou schopni naplnit nebo překročit své vlastní meze, je jen velmi málo. Pod vlivem této situace mě napadají takové myšlenky, jako že by se mělo platit školné atp. Ale takováto řešení mně připadají pokořující. Všechny donucovací metody mi připadají pokořující. Považuji za nejhorší skutečnost, že musíme, bohužel, k některým z těchto opatření přistoupit, poněvadž není možné, aby u nás chtěli absolvovat studenti, jejich technické znalosti a kulturní povědomí jsou na úrovni amatérů. Když jsme, spolu s několika studenty, formovali tuto školu a nový pedagogický sbor, věřil jsem v dobrou vůli a maximální snahu všech. Bohužel bylo to naivní. Možná že je to moje vina. Chtěl jsem (a pořád chci) asi příliš mnoho. Ale člověk když něco dělá, měl by to dělat s plným nasazením a bez ohledu na vlastní prospěch. To považuji za samozřejmé. Jsem za ty uplynulé dva a půl roku velmi unaven neustálým vybízením k aktivitě, soudržnosti, statečnosti. Nejsmutnější je, že se stále střetávám se sobeckostí. A to i na místech, kde bych to nikdy nečekal. (Ale toto je asi příliš osobní, proto promiňte, přejdeme k něčemu jinému.)
Nedávno jsem vedl seminář na umělecké škole v Curychu. Škola to byla špatná, primitivní, studenti rozhodně (ve valné většině) méně talentovaní než naši a s daleko menšími praktickými návyky, ale na druhé straně byli tito studenti schopni řešit věci rychle, přímo a se zcela samozřejmým pocitem svobody volby. U nás podobná řešení ve většině případů postrádám. Asi je to tím, že jsme teprve nedávno začali na vlastní kůži pociťovat, co by to eventuálně mohla být svoboda. Ale na to se nelze neustále vymlouvat. Vzpomínám často na dobu, kdy jsem chodil na AVU, a kdy mě, přesto že jsem pracoval velmi usilovně a nad každým krokem se hluboce zamýšlel, ze školy po roce vyhodili s tím, že to, co dělám, si mám schovat do šestého ročníku. Ale cožpak si lze něco schovat? Cožpak je možné se vyhnout problémům a otázkám, které nás tlačí teď? Dlouho jsem pak prohlašoval (a možná, že někde je to i dnes pravda), že opravdu studovat je na školách zakázáno. Opravdový zájem o studium totiž předpokládá otázky všeho typu, usilovnou a pedagoga až obtěžující práci, snaha překročit rámec nabízeného učiva. Na naší škole, bohužel, vidím podobných snažení málo. Je mi to líto. Přesto, že sedím při postupových zkouškách v komisi, poměřuji se s každým hodnoceným studentem a skoro vždycky si připadám lepší, a to mě štve. Chtěl bych, abyste byli lepší vy. Máte šanci vědět a vidět daleko víc. Máte šanci přemýšlet svobodně bez hranic. Nejsou tu deformující tlaky, alespoň ne zásadní, a pokud jsou, můžete proti nim otevřeně vystoupit.
Bohužel mi nebylo umožněno pracovat usilovněji a těsněji se všemi studenty (tedy nejen s těmi z mého ateliéru), což bych býval velmi rád (třeba formou volných přednášek). Vnějších věcí, které musím neustále řešit, je tolik, že i když mi někdy zbývá čas, nezbývá mi síla. (Ubránit školu všem pokusům zbavit ji jejích budov, peněz, možností, a naopak získat pro ni větší nezávislost, větší finanční podporu, další prostory.) K tomu ještě trapné aféry prosakující dovnitř společenskou kanalizací. Všechny tyhle věci si málokdo z členů akademické obce uvědomuje. Sním o tom, jak by bylo krásné pracovat si ve svém ateliéru a jednou, dvakrát týdně navštívit své studenty, podiskutovat s nimi a navracet se zase ke své práci, nerušen řevem problémů naléhajících ze všech stran. Ale tohle je pro mne neskutečná idyla. A asi je to obecně špatná představa. Falešná. Přežitá. Dnešní umělec a pedagog musí asi fungovat jinak. Dnešní umělec nemá právo na nevědomost a pedagog umělecké školy nemá právo na (svoji) idylu. Vím, že je velmi obtížné (pro všechny z nás) najít nový typ přístupu ke škole i k sobě, ale bez toho se budoucí škola neobejde. Jak možná už víte, navrhl jsem, aby byly s pedagogy uzavírány termínované pracovní smlouvy, a to na tři roky, po nichž by měli vstupovat do konkurzů, kde by buď obhájili, nebo neobhájili smysl své existence na škole. Nejen studenti, ale i pedagogové mají povinnost sebevzdělávání. Dále bych si přál, aby vymizela zbytečná ctižádost udržet si své vlastní studenty, svůj hermetický kroužek. Smyslem naší školy je rozbít tento trapný separatismus. Máme ve svém statutu možnost rotace, cirkulace po jednotlivých školách AVU, a já tuto rotaci zásadně podporuji, poněvadž umožňuje studentům poznat více přístupů, více technických možností, více typů dialogu. Tradice je vážná a krásná věc, ale nelze s ní předem počítat. Pokud pracujeme s vážným zaujetím, nelze z naší práce tradici stejně vymazat. Projeví se v ní, ať chceme, či nechceme. A proto podceňuji všechny, kteří zbytečně hovoří o tradicích. Dokonce je podezírám z manévrů zastírajících jejich neschopnost řešit věci otevřeně a bez preferencí.
Někdy až nostalgicky vzpomínám na 60. léta, která lásku všeho typu kladla na nejvyšší příčku a kdy český Aktual vymyslel nový světový pozdrav Keep together. Držte dohromady.
S tímto pozdravem bych vám chtěl popřát krásné a bláznivé prožití prázdnin.
Zdroj:
Knížák Milan. „Školní rok 1991–1992 – Promoce“ In AVU 1990–1997. Praha: Akademie výtvarných umění, 1997, 32–35.