Věty o transformaci

1.1. „Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz“. … „Co se se mnou stalo? Pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami.“1

1.2. Úvod je textovou oponou, kterou bychom měli přelétnout rychlým pohledem. Oči se na ní zastaví déle, jen pokud je opona zřasená, nebo nazdobená těžko rozeznatelnými výjevy nebo nepravidelnými obrazci. Pak ji poodhrneme, abychom vstoupili do děje knihy. Tato kniha je atlas a slovník, a proto nemá souvislý děj, její čas je časem jednotlivých diagramů a hesel. Ovšem čím více jich přečteme, tím více se nabízí možných vztahů a interakcí mezi hesly a mezi našimi pojmy a strukturami myšlení.

1.3. Monument transformace je imaginativní a kritické prostředí, které nám dovoluje zabývat se procesy, jichž jsme časově stále součástí – procesy společenské transformace. Na počátku Monumentu transformace byla jistým způsobem naivní touha odpovědět na otázku: Co se stalo se s námi stalo v průběhu dvaceti let po pádu komunistického režimu (1989–2009)?

1.4. Proces přemýšlení o transformaci jsme ale brzy potřebovali pojmout strukturovaně, v napětí mezi různými metodami společenských věd a umělecké praxe. Zaznamenali jsme, že zkušenost s transformací ve „východní Evropě“ vytváří samostatnou teoretickou disciplínu. Region tzv. východní Evropy v kontextu transformačních studií má samostatnou specifiku, ta ale má svůj původ v mocenském rozdělení světa, k němuž došlo na Jaltské konferenci jako důsledku 2. světové války. Velmocenské rozdělení světa na západ a východ již není nadále možné mechanicky přejímat a užívat při pochopení procesů kulturního značení, kulturní produkce a reprezentace v tomto regionu. Automatické přijetí tohoto rozdělení předpokládá rozpoznání předem daných velmocenských polarit v „kulturním materiálu“ – kulturní produkce pak není nahlížena apriori jako tvorba, znečisťující semióza, ale jako reprezentant poznatelnosti velmocenské polarity východ – západ. Při zkoumání transformačních procesů jsme se proto chtěli v rámci naší metody emancipovat od prostředí a reduktivních teorií regionu, z něhož pocházíme, a který reprezentujeme. Rozšířili jsme proto výzkum o texty reflektující transformace v Řecku, Španělsku, Portugalsku, Jižní Koreji, na Filipínách, v Indonesii, Chile, Mexiku a Argentině. Domníváme se, že formulací trans-lokální transformační specifiky opouštíme stigmatickou konstrukci tzv. „východní Evropy“ ve prospěch diferencované, autoritativní, nové mapy světa transformace.

1.5. Atlas se celkem skládá z 316 položek – nově vytvořených i převzatých diagramů, ze seznamu hesel sestavených editory, ediční radou a autory této publikace. Tato hesla byla naplněna jak nově napsanými texty, tak výběrem textů již vytvořených. Autoři aktuálně zpracovaných hesel sice znali celkový seznam hesel, ale neznali jejich obsah, takže se k nim mohli vztahovat pouze jako k pojmům bez konkrétní náplně. Klíč edičního výběru všech složek odpovídal širokému spektru motivací, které tuto publikaci charakterizují. Smyslem této publikace je produkce diference – oborové, metodologické, politické, rodové, rasové ad., re-prezentace paměti (tedy proces návratu do minulosti motivovaný současností) a vytváření možných aktuálních i budoucích alternativ.

1.6. Jeden z možných způsobů přístupu k atlasu je vidět ho jako „rhizomatickou“ asambláž. Asambláž je v archeologické terminologii vrstva různých artefaktů nalezených ve vzájemném spojení. Je to skupina vracející se společně do určitého času a místa, aby reprezentovala sumu minulých aktivit. V našem případě byla motivem společného návratu do minulosti potřeba zničit jasnost a jednoznačnost pohledu na vlastní asambláž „transformace“, kterou poskytuje individuální zkušenost. Byla to až ontologická potřeba, touha rozvrátit esenci vlastní zkušenosti s tímto obdobím, nutnost paranoizovat nedávno prožité. Proč? Tušená, v náznacích zakoušená protichůdnost, konfliktnost a komplexnost transformačního období, jakoby byla popřena až přílišnou jasností a důvěrou ve vlastní zkušenost. Existuje jen současná minulost, proto tento atak na jasnou reprezentaci transformačního období provádíme s ohledem na aktuální stav myšlení a s ohledem na budoucí minulosti, které se tímto snažíme provokovat.

1.7. Atlas je asambláží, v níž jednotlivé prvky (hesla) nemají svá pevná místa – prostřednictvím čtení se umístění teprve nabízí. Jak ukazují vstupní mapy atlasu, pokusem editorů bylo nabídnout na počátku knihy základní pluralitu diagramů (tělo, stroj, krajina, architektura/asambláž, ad.) a pokaždé znovu, ale jiným způsobem, vytvořit schémata a modely vztahů, jak vykládat a řadit slovníková hesla. Žádný z diagramů není hlavní, žádný nevychází hierarchicky z druhého. Jejich (ne)prostory se mohou na různých úrovních prolínat nebo v některých uzlech potkávat. Ovšem každá jedna virtuální asambláž vznikající v hlavě čtenáře je možná a správná, proto jejich počet není redukovatelný ani vyčíslitelný.

1.8. Diagramatické myšlení jako součást vizuálního poznávání považujeme za součást našeho přemýšlení o současnosti a změnách. Vycházíme z toho, že schematický obraz dovoluje zjednodušeně vejít mezi jednotlivá hesla a jejich vztahy a promyslet souvztažnost s jinými, jinak vzdálenými body, jejichž spojení by se jinak neobjevilo. Slovník se teprve ve spojení se zobrazeními a jejich vizualizacemi stává demokratickou strukturou, konfliktní, neúplnou a různorodou zároveň. Jednotlivá hesla ani diagramy nemají stanovené jednotné měřítko, nezkoumáme entity pouze v jejich izolovanosti, ani nezkoumáme makro přístupy označující skupiny entit. Uvědomujeme si, že se zde střetává vícero rovin, které jsou jinak neslučitelné. Směs, která tím vznikla, se nesnaží být analýzou, ale nástrojem k dalšímu zkoumání, manuálem k produkci konfliktních a protichůdných interpretací.

1.9. Tento atlas shromažduje nejen soubor empirických, symbolických a kritických textů z mnoha vědeckých disciplín – historie, politologie, kritiky umění, kritické teorie, ale i řadu dobových manifestačních textů. Smyslem této masy není podat vysvětlení proč a jak k dílčím transformačním změnám došlo, ale vytvářet autonomní prostor reflexe a imaginace pro to, jak v emancipačním pohybu od pasivity k aktivitě postupovat, nabízí témata pro kritiku, destrukci, zrcadlení, myšlenkový posun nebo imaginativní uzly. Nabízí různé řády myšlení, různé slovníky, různorodou diskurzivitu.

1.10. Proměna je v empirickém myšlení proces, který v první řadě vyžaduje stanovení počátečního a konečného bodu. Abychom mohli sledovat proces proměny nějakého elementu, musíme popsat jeho výchozí stav (tvar, strukturální definici, obrazec, vyčíslení, datum), od něhož budeme změnu posuzovat, dále si stanovit stav konečný stav, a posléze zkoumat, jaké procesy a zákonitosti proměnu vedly a ovlivňovaly. Další nutnou empirickou podmínkou proměny je stanovení proměnlivých a konstantních složek – o proměně můžeme mluvit pouze za podmínky, že některé složky zůstávají konstantní a proměně nepodléhají, protože pokud by došlo ke změně všech popisovaných složek celku, nejednalo by se o proměnu, ale o změnu stavu, o změnu jednoho v jiné, což by nás nutilo stanovit nový výchozí nebo konečný bod. Empirická věda neposkytne teorii proměny kalcitu v žábu nebo mraveniště ve stoh sena. Co nás na proměně primárně zajímá, to není počáteční stanovení empirických bodů, protože se domníváme, že toto apriorní stanovení časových bodů zavádí synchronicitu a automaticky zavádí logiku „vývoje“ na úkor asynchronicity a diference. Zajímá nás odehrávání se, dění se procesů konfliktního celku. V tomto smyslu jsou nám bližší imagince proměn, podle nichž je samotným principem univerza produkovat proměny (I-ťing – Kniha proměn, Ovidiovy Metamorfosy, Kafka, Ionesco, Deleuze, DeLanda). Transformace v nich není procesem, který racionalita identifikuje, ale proměna je v těchto imaginacích podmínkou existence racionality i iracionality.

1.11. Domníváme se, že kdybychom tuto publikaci začali promýšlet dnes, když už je hotová, pravděpodobně bychom ještě silněji akcentovali její aktuální rozměr, její kritickou polohu (Critical Reader), a vyhnuli se některým dobovým textům a potřebě koncipovat ji ve spektrální názorové šíři jako konfliktní krajinu, mapu protikladů. Protikladnost spektra nám přišla na počátku našeho výzkumu jako nezbytná, protože subjektivnost vlastní trajektorie průchodu transformačním obdobím vytvářela zcela osobité báze fundamentální ignorance. Již teď víme, že mnohá slova ve slovníku chybí, ale z našeho pohledu je důležitější metodická potřeba směřující k vytváření autoritativního rhizomatického prostoru kritické teorie než encyklopedická úplnost.

Zbyněk Baladrán
Vít Havránek

Poznámka

1 / Kafka, Franz. „Proměna.“ In Povídky. Praha: Vyšehrad, 2005, 63.