Tulák bahnem (fragmenty)

Svět, do kterého jsem se narodil, se začal měnit. Ale narozdíl od Proměn v něm není nic podněcujícího lidstvo k vyprávění, jak těla v podoby nové se změnila. Protože jeho přeměna se dlouho odehrávala skrze Beztvarost - skrze posttotalitní společenský marast, kde je nemožné rozlišit tlející mrtvolu od nového zárodku.
***
Když společnost ztratí svoji tvář, co se stane uměním formy? Stane se také beztvarým, nebo je nad těmito změnami povznesené?
***
Výtvarné umění vždy využívalo dostupná společenská ztvárnění prostoru, ale zároveň je i tvoří. Krásným příkladem jsou výtvory z dob absolutních monarchií a totalit,které milují obrovské, silné perspektivy, imperiální racionalismus, symetrii a geometrii. Vnucují klasisistní - tedy ideologické - tvarosloví a institucionalizují harmonický, jednotvárný, strojový realismus: čisté rysy, stanovené propojení mezi označujícím a označovaným, maskulinní a bezpohlavní tvary upřené k budoucnosti. Naproti tomu náboženské a světové války rodí neklid, obavy, baroko a Guernicu: výbuch tvarové disharmonie.
***
Jedna z pamětihodných scén na náměstích po roce 1989: tančící, po celé zemi oslavující davy, naivní a růžová představa o nadcházející svobodě. A v kontrastu s tím někdo jako parodii na totalitní uniformitu začne křičet: "Kdo neskáče, je komouš!" A náměstí je najednou plné tisíců skákajících, mávajících a do sebe vrážejících těl. Jaký výsměch ukrývanému cítění přítomných tajných služeb - jejím disciplinovaným, nenápadným postavičkám, skrytým v tmavých oblecích pod tuctovými kabáty! Jak museli ti nebozí policajti trpět, nuceni skákat do rytmu dionýzie!
***
Po smrti utopie ztratil i čas svoji formu. Je z něj nekonečná přítomnost neschopná představy budoucnosti, se sklonem neustále přepisovat svou minulost tak, aby se o ní nikdo nezajímal.
***