Svět, do kterého jsem se narodil, se začal měnit. Ale narozdíl od Proměn v něm není nic podněcujícího lidstvo k vyprávění, jak těla v podoby nové se změnila. Protože jeho přeměna se dlouho odehrávala skrze Beztvarost - skrze posttotalitní společenský marast, kde je nemožné rozlišit tlející mrtvolu od nového zárodku.
***
Když společnost ztratí svoji tvář, co se stane uměním formy? Stane se také beztvarým, nebo je nad těmito změnami povznesené?
***
Výtvarné umění vždy využívalo dostupná společenská ztvárnění prostoru, ale zároveň je i tvoří. Krásným příkladem jsou výtvory z dob absolutních monarchií a totalit,které milují obrovské, silné perspektivy, imperiální racionalismus, symetrii a geometrii. Vnucují klasisistní - tedy ideologické - tvarosloví a institucionalizují harmonický, jednotvárný, strojový realismus: čisté rysy, stanovené propojení mezi označujícím a označovaným, maskulinní a bezpohlavní tvary upřené k budoucnosti. Naproti tomu náboženské a světové války rodí neklid, obavy, baroko a Guernicu: výbuch tvarové disharmonie.
***
Jedna z pamětihodných scén na náměstích po roce 1989: tančící, po celé zemi oslavující davy, naivní a růžová představa o nadcházející svobodě. A v kontrastu s tím někdo jako parodii na totalitní uniformitu začne křičet: "Kdo neskáče, je komouš!" A náměstí je najednou plné tisíců skákajících, mávajících a do sebe vrážejících těl. Jaký výsměch ukrývanému cítění přítomných tajných služeb - jejím disciplinovaným, nenápadným postavičkám, skrytým v tmavých oblecích pod tuctovými kabáty! Jak museli ti nebozí policajti trpět, nuceni skákat do rytmu dionýzie!
***
Po smrti utopie ztratil i čas svoji formu. Je z něj nekonečná přítomnost neschopná představy budoucnosti, se sklonem neustále přepisovat svou minulost tak, aby se o ní nikdo nezajímal.
***
Umělkyně Mariela Gemisheva zakrvavila své svatební šaty obřími rybími hlavami. Znavený obličej ženy, špinavá bílá a polorozmrzlé zvířecí maso. V jiné ze svých performací představila nové provedení stejného motivu - nechala krásné dívky v jemném prádle smažit ryby. Bylo to nesnesitelné, ani špetka edle Einfalt und stille Grösse.
***
V posttotalitních společnostech se liberální kapitalismus výrazně projevil vizuálním chaosem. Prázdná geometricky tvarovaná šedá náměstí byla najednou zaplavena barvami a reklamami. Panoptikum stalinistické architektury bylo překryto tisíci soukromými znaky. Firmy, loga, billboardy, nápisy, oznámení a emblémy se po nich v nespočetném množství plazí jako slimáci. Místo politbyra se teď na nás usmívají sexy zadky, z billboardů nám mává Benetton a Nestlé. Latchezar Boyadjiev v tomto zdánlivém chaosu odhalil model rozložení moci: reklamy nadnárodních společností jako Coca Cola, Sony a Phillips dominují v pohledu na celé město, zatímco ručně malované a psané poutače lidí bojujících o samé přežití se krčí těsně nad dlažbou. Mezi nimi se pohybuje komerční tvář jejich křížence, sotva se vylíhlého bulharského podnikání, ve kterém se teplo domova i lesk velkého světa proplétají s machistickou agresivitou a pohrdáním všemi normami.
***
Raná devadesátá léta přivedla v Bulharsku na svět následnickou verzi Krásky a zvířete. Více než sedmdesát tisíc sportovců (řeckořímských zápasníků, boxerů, karatistů, judistů, vzpěračů i veslařů) bylo náhle bez práce. Pod vedením tajných vůdců z tajných služeb se z nich stal stín bulharské ekonomiky, armáda zločineckých spolků, vetší než rozpadající se armáda státní; násilí se stalo jejich monopolem na celostátní úrovni. Ale jejich kdysi silná a pružná těla se pomalu měnila v pivní břichy a faldy tuku, rozrůstala se v hory přebytečného masa se zvířecími obličeji na zakrslých tlustých krcích. Jak praví básník: změť surová, bez ladu skladu, nic než beztvará hmota, shluk zárodků v hromadě jedné, nestejnorodých to prvků, jež k sobě jen náhodou lnuly. Bulhaři těmto sportovcům proměněným v kriminálníky říkali moturi (sing. motura, doslova hnusnej ksicht)
Teď, po letech strávených v bezpečí tréninkových center, se moturi vyplížili ven mezi lidi a postupně vypudili slavící shromáždění, ukazujíc se v celé své velikosti - s estetikou zločinecké grotesky, brutálního a každodenního fyzického násilí. Byli bohatí, silní a viditelní - což je dosti přitažlivá kombinace. Mladí muži začali brát anabolika a chodit do posiloven. A i ti tlustší moturi a podsvětní bossové brzy získali své erotické protějšky - proplétali se s božskými těly kněžek prastarých i moderních ženských řemesel: s těly modelek, fotomodelek, pop-zpěvaček, fitness girls... zjednodušeně s děvkami. Tak nakonec vznikla perverzní posttotalitní napodobenina: dokonalá syntetická Barbie a Shrek z podsvětí, balkánští titáni a světské nymfy. Jakých tvarů a neforemností bychom se asi dočkali u jejich potomka?
***
Sada fotografií od Krassimira Terzieva předvedla obyvatelům Sofie městské skulptury, kterých si dříve nevšímali, přestože kolem nich museli každodenně chodit. Všechny vozovky v Sofii jsou zaneseny velkými pozůstatky někdejších komunistických rychlovýrobků: Trabanty, Lady a Moskviče v různých stádiích rozkladu, zrezivění a rozpadu. Vytvořily nános zvláštního technologického úpadku, humus komunistického automobilového průmyslu, ze kterého stále ještě tu a tam vyčnívá poloosa nebo ráfek. Žili jsme v estetice filmu Brasil made in Sofia.
***
Falus komunismu: spolu s Tatlinem snil komunismus o věžích a vztyčoval je, o Lomonosových univerzitách, továrních komínech a pěticípých hvězdách. V roce 1990 bylo Sofijské Largo (velitelství komunistické strany) v Sofii na pokraji kastrace (početní demonstranti požadovali odstranění rudé hvězdy z hlavní věže), dům byl poté podpálen. O patnáct let později pozorujeme tisíce nových - soukromých - zámků, věžiček, věží i průhledných křišťálových hotelů, vyrůstajících na předměstích. Jako zlatá Praha se i Sofie stala městem stověžatým; kdysi noblesní předměstí byla k nepoznání změněna stylem, kterému říkáme moutro-baroque, kombinujícím všemožné prvky - od samozřejmých věží a věžiček, přes arkýřová okna, zlaté mozaiky a mříže, sloupořadí - v rozpustilou míchanici anticko-renesančně-barokního kýče. Moutro-baroque odřezává ulice vysokými zdmi kolem zahrad, mění urbanistické členění města, zabírá veřejná prostranství. A kolem jeho kýčovitých hradeb je bahno a louže a děravé silnice a stoky, ale i to je výživné prostředí a všichni si říkali, že musí být trpěliví. Konec konců nás nikdo menší než Ovidius učí: Když vlhkost z potopy zbylou rozehřál sluneční žár, když bahno a močály mokré vzkypěly účinkem tepla, když plodivé zárodky věcí, kojené živnou půdou, růst začaly v útrobách matky, berouce jakousi tvářnost a podobu na sebe zvolna.
***
Přirozená morfologie města se změnila. Elegantní Sofijslé kočky zmizely, zahnány smečkami psů - bylo to jako by bezprizorní a zubožená příroda vtrhla do zkřehlého městského prostředí. Byl to opět Karassimir Terziev, kdo tento proces zachytil v jedné své minutové videoinstalaci: psi velikosti Godzilly mezi zchátralými, špinavými bloky posttotalitního města, nevidíte žádné lidi. Nicméně Sofiané si nakonec se psy vytvořili víceméně přátelský vztah, když ti byli stále méně a méně divocí. Teď už jen zřídka pokoušou děti, dokonce i pozdraví zamáváním ocasem. A konečně jsou také špinavější a zanedbanější než dřív. Tak nějak splynuli s hojným městským bahnem.
***
Své město už neznám, ale přesto mohu sledovat jeho proměny. Já sám jsem propadl globálnímu rytmu života - tím myslím, že se stále častěji vydávám po předem naplánovaných cestách, že můj čas je stanoven na vteřinu přesně. A s ním i místa, která uvidím.
Příležitostně se dostávám do čtvrtí, které jsem dlouho neviděl - a teď je kvůli jejich proměnám nemohu poznat: vedle drolících se žlutavých fasád se tyčí sklenění obři zrození z dětských snů nějakého nouveau riche. Z kina se stala herna Binga, z mísní putyky fastfood hned vedle butiku, všude samý stánek a stará, mně povědomá okna jsou překryta reklamami, staré obchůdky spolknuté nadnárodními řetězci zmizely. Už neexistuje jediné sjednocující Gestalt, které by obklopovalo tento vizuální Babylon; znaky, vchody i východy se přemístily, celý viditelný a hmotný svět je vymknutý, nadouvající se přemírou nabídky i poptávky. Mé "lieux de mémoire" naprosto neodpovídá této zmatečné hojnosti neoliberálních forem. Můj stesk ztratil ukotvení v prostoru, bloudící bez obrysů.
***
Vlastně mě napadá, že se mýlím - má nějaký obrys. Je tu trh, který je jak doménou, tak i tvarem městských nostalgií. Znovu přivádí k životu staré komunistické výrobky - zapomenuté sladkosti, sušenky, cigarety dělnické třídy, někdejší populární hudbu i stárnoucí a tloustnoucí tváře bývalých pohlavárů. Starší generace je chce a trh jí je - jejich komercionalizovanou náhražku - dodává. Měnící se spotřební prostředí je přeplňováno nostalgickými emblémy, ožuvujícími strašáka komunistických polotovarů i jejich nedostatků. Tento proces je výborně zachycen ve sborníku Inventarna kniga na sotsalizma (Inventární kniha socialismu), parodicky-nostalgickém památníčku autorů Georgie Gospodinova a Yany Genovy (v grafické úpravě Yany Levievy), prezentující vyobrazení běžných produktů z komunistických časů. Ukazuje ale i zvrácenou stranu procesu: symboly nedostatků komunismu nyní značí svůj opak: nadbytek a konzum. Trh řve: máme všechno a nabízíme vám všechno, i nepřítele trhu samotného! Přistupte prosíme blíže a prohlédněte si s naše zásoby nedostatku, zneuctěných materiálů komunistických výrobků, utrpení a bídy - to vše nově na přepychovém papíru v příjemně nostalgickém provedení!
***
Pravdolyub Ivanov ve své instalaci ukazuje prázdné, průhledné vlajky, visící v zapomnění, které jakoby znaveně čekaly na něco, co se možná stane. Anebo nestane. V jiné verzi jsou zabahněné, jakoby vyrobené z hlíny.
***
Možná, že v beztvarém prostředí by umění vůbec žádné formy hledat nemělo, ať už hmotné, sociální nebo geometrické, neboť nemá vůbec šanci najít jakákoliv stanoviska a univerzální perspektivy. Navíc musí mít na paměti, že nynější beztvarost není postmodernou: není to paradoxní, tvaruprostý znak pro Nepopsatelné a Posvátné, průlom v zavedeném společenském a reprezentativním řádu. Protože v sociálním bahně není žádný řád, jen nevyčerpatelná vlhkost, která kypí a plodí. V takovémto prostředí je umění odsouzeno pouze k odhalování chemických, biologických a elektrických procesů. K vyvinutí citu pro pohyb neviditelných baheních nestvůr, k podněcování srážek jednotlivých částic i celých zemských desek. Jeho úkol - a je to nebezpečný úkol! - je omezen na takovéto rekontextualizace, na generování "zkratů", které by vytvářely nové sociální kyseliny a soli a sršely jiskrami zrozenými ne z umění samého, ale z toho, co se snaží odkrýt.
***
Manifest takového umění může být pouze fragmentární, jen zpola zformovaný - vycházející od tuláků bezcílně se toulajících po rozbahněných děravých ulicích.