MONUMENT TRANSFORMACE

Sud Pralad (Tropické šílenství) režiséra Apichatponga Weerasethakula je kritiky uznávaný thajský film. Získal zvláštní cenu poroty na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v roce 2004, což je pro jakýkoliv thajský film nevídaná pocta. Kritici, kteří tento film chválí, vetšinou vyzdvihují jeho druhou část, ve které se hlavní postava vydává do temnoty pralesa, kde se odehraje proměna tygra a lidké bytosti.

První část filmu se věnuje lyrickému milostnému příběhu dvou mužů, vojáka a vesnického mladíka. Kritici vyzdvihují příjemně osvěžující propojení nezávisle laděného, takřka dokumentárně vykresleného love-story s prvky lidového vyprávění. Otázku “co je skutečnost a co jen sen?” si může obecenstvo vychutnávat po celé dvě hodiny.

Úspěch tohoto nízkorozpočtového thajského filmu u celosvětové kritiky mě vybídl k zamyšlení nad faktem, že lidé i věci kolem nich se v minulosti proměňovali mnohem snáze než dnes.

Lesy a hory byly ještě nedotčené a různí duchové v nich nacházeli louky a mlází a stíny, ve kterých se mohli skrýt a ve kterých mohli nepozorovaně čekat na tu správnou chvíli, kdy se budou moci zmocnit procházejícího člověka nebo zvířete, a kdy se tedy budou moci konečně proměnit v součást viditelného světa. Lidová vyprávění byla vždycky plná takovýchto duchů, přízraků, strašidel a nadpřirozených bytostí vůbec. Nedávno jsem v novinách četla článek o kambodžském profesionálním vymítači duchů, kterému v důsledku mizení lesů a řek dramaticky ubývá práce, spočívající ve vyhánění duchů z posedlých lidí nebo z jejich domovů. O své práci říká: “Byla tu [v minulosti] taková poptávka, že jsem se rozhodl zanechat ostatní práce a zaměřil jsem se takřka výhradně na vyhánění duchů... Zahnal jsem asi 300 nebo 400 duchů... Ale s postupujícím rozvojem se jich objevuje stále méně a méně.” Když ještě byli duchové součástí každodenního života, byla práce těchto odborníků uznávaná jako kterákoliv jiná; kvalifikaci získávali vetšinou od předků, dědila se z generace na generaci. Tou dobou nikoho ani nenapadlo zpochybňovat existenci duchů a přízraků, lidé je prostě příjmali jako skutečnost a žili s nimi bok po boku. Lidský strach, úzkost a respekt byly pak vyjádřením toho, jak na tuto součást společnosti nahlíželi.

Posléze však modernizace způsobila, že byly nadpřirozené jevy čím dál vzácnější. A byl to právě modernismus (ne-li už církevní autority, jako v Evropě), co lidi přimělo, aby se ve jménu pokroku ptali, proč k oněm zvláštním proměnám dochází. Později dokonce vzala moderní doba lidem i tuto otázku a prosadila nový způsob, jak má člověk sám sebe zařadit do systému, jemuž se říkalo “absurdité”. Jak ovšem tato strašidla a duchové postupně mizeli z našeho okolí, vyvíjela se společně s dynamickými proměnami hloubání a nehloubání také literatura.

Tak například v japonském písemnictví, které často čerpalo z Číny, byly příběhy o strašidlech, přízracích a proměňujících se bytostech jedním z pilířů celé literatury, od jejích počátků až po nepříliš vzdálenou minulost. Taketori monogatari (Příběh sběrače bambusu), povídka z 10. století, jež je všeobecně považována za první japoskou písemnou památku, vypráví příběh o metamorfóze ženy: z čehosi zvláštního se proměnila v člověka a potom zase zpět, a to z důvodů, po kterých se vyprávění vůbec neptá. Z osmnáctého století pocházející sbírka povídek Ugetsu monogatari (Vyprávění za měsíce a deště) od Akinariho Uedy je známá spletitostí příběhů i propracovaností autorova mystického literárního stylu. Jednou z devíti povídek je příběh buddhistiského mnicha, který se proměnil v kapra a potom zase zpět.

V chrámu Miidera žil kdysi mnich Kógi. Byl to slavný malíř. Ve dnech, kdy neměl službu v chrámě, vyjížděl s loďkou na jezero a skupoval ryby od rybářů, kteří tu lovili do sítí nebo na udici, a pouštěl je zpátky do zátoky. Pak se díval, jak se ve vodě radostně prohánějí, a maloval je. Jak léta plynula, vypracoval se v tom k podivuhodné dokonalosti.

Jednoho roku Kógi onemocněl. Po sedmi dnech náhle zavřel oči, přestal dýchat a skonal. Žáci a přátelé se u něho s nářkem a bědováním shromáždili, ale protože jeho tělo, alespoň okolo srdce, zůstávalo kupodivu trošku teplé, řekli si: “Co kdyby ještě ožil?” Usadili se okolo něho a střežili ho. A tu po třech dnech náhle zhluboka vydechl, otevřel oči a posadil se, jako by právě procitl ze spánku. Poté jednomu z nich popsal oslavu, která se právě konala v paláci pana viceguvernéra, a požádal ho, aby tam zašel a řekl mu, co právě viděl a slyšel. Lidé z paláce nad jeho zprávou velice užasli, pán okamžitě odložil hůlky a odebral se do chrámu. Tam mu Kógi vyprávěl, co ve svém snu zažil. Utrpení, do kterého jej uvrhla nedávná choroba, bylo skoro nesnesitelné. Aby se alespoň trochu ochladil, šel z domu pryč, až dorazil k břehům jezera a v jakémsi polospánku odhodil šaty, odrazil se od břehu a hup do hloubky. Tu se v něm probudila závistivá touha zaplavat si jako ryba. Jedna veliká se vedle něho objevila a z ničeho nic řekla: “Mistrově prosbě lze snadno vyhovět!” Bůh moře mu za jeho předchozí dobrotu propůjčil šat kapra. Kógi si však nepřipadal nijak podivně, mrskl ocasem, zavesloval ploutvemi a vydal se s chutí na cestu. Náhle však dostal hlad, zatoužil po něčem k snědku, uviděl návnadu a snědl ji. A tak jej chytil rybář a odnesl jej do paláce. Kógi celou dobu křičel, ať ho pustí, ale nikdo jako by ho neslyšel. Pak se Kógi ve chvíli, kdy se jej jal kuchař porcovat, probudil.

Nad tímto příběhem všichni nesmírně žasli a divili se, a pán poslal sluhu, aby vypustil všechny další chycené ryby do zátoky. Kógi se ze své nemoci uzdravil a žil ještě dlouho, až zemřel ve vysokém věku. (Z překladu Libuše Boháčkové)

I další příběhy z Ugetsu, vyprávějící o strašidlech, demonstrují autorovo mistrovství. Současný japonský spisovatel Jyun Ishikawa, který Ugetsu převedl do moderního jazyka, popisuje Uedův styl: “Věty jsou psány obdivuhodně přirozeně. Nejde tu o to, zda byl autor spisovovatelsky zručný či nikoliv, přízraky se nezhmotňují kvůli dobrému slovosledu nebo skladbě věty. Naopak, přesná vyjádření jsou tam, kde se zjevují duchové, naprostou nutností. Už přízrak sám je expresivním pojmem, a proto je spontánní soulad s expresivním vyjádřením opravdu nezbytný.” Ishikawa se zde snažil vyjádřit spletité vztahy mezi nadpřirozenými zjeveními a přirozeným výrazivem, duchem atmosféry a duchem slov, duchem přírodního světa a duchem světa technického. Sám tento fenomén probádal a poté zkoušel tento “z nutnosti přirozený” popis nadpřirozených jevů technicky zvládnout a s jeho pomocí napsat bezchybnou moderní povídku v daném duchu. A v řadě prací se mu také podařilo.

V Japonštině se těmto duchům a přízrakům říká “mono no ke”. “Ke” značí něco, co posedne mysl, nebo také záhadu, a “mono” odkazuje k nějakému předmětu, účelu, materiálu, kvalitě či substanci a v dalším významu pak toto slovo označuje cokoliv, co lidi ovlivňuje nějakou neznámou silou. Někteří antropologové ho srovnávají s melanézským slovem “mana”, jež označuje nadpřirozené síly. Známý odborník na Melanézii, antropolog Robert Henry Codrington, popisuje toto slovo takto: “Existuje víra v sílu zcela odlišnou od sil fyzikálních, která se projevuje všemi cestami, dobrými i zlými, a kterou je převelice užitečné ovládat. A touto silou je ‚mana‘.” Japonsko sdílí s tichomořskými ostrovy některé pověsti a toto propojení domorodých tradic se také stalo předmětem výzkumu.

Jak se tyto pradávné příběhy “mono no ke”, příběhy přízraků a duchů, proměnily v moderní době? Jeden dobrý příklad můžeme najít v povídce Sangetsuki (Tygří zpěvy) od Atsushiho Nakajimy z roku 1940, která čerpá ze starého čínského příběhu.

Ricyo byl výjimečně inteligentní mladý muž, který složil úřednické zkoušky rychleji než ostatní. Kvůli svému nadměrnému sebevědomí se však nechtěl spokojit s ubíjející prací úředníka, místo toho by se rád stal úspěšným básníkem. Když však svým básnickým neúspěchem zklamal svoji ctižádostivost, vrátil se zpět k úřednické práci, protože musel živit rodinu; zjistil ovšem, že jeho bývalí spolupracovníci již nabyli významnějších postů, než jaký zastával on. A v této potupě nějaký čas žil, až jednoho dne zmizel.

Po určité době se Ricyův někdejší přítel Ensan, nyní vysoký úředník, vydal na služební cestu. Na jedné venkovské cestě ho téměř napadl tygr. Ensan si však všiml, že tygr, který mezitím utekl, měl povědomý hlas, a přišel na to, že tím tygrem byl Ricyo. Když se potom znovu setkali, tygr mu vysvětlil, že v tygra se proměnil kvůli své “zbabělecké pýše a povýšeneckému smyslu pro zahanbení". Poté Ensana požádal, aby si zapsal jeho nevydané básně a postaral se o jeho ženu a děti. Nato tygr opět zmizel Ensanovi z očí.

Jak si můžeme všimnout, je tento příběh proměny příběhem lidského sebevědomí. Byl také vybrán jako materiál do středoškolské učebnice, jehož cílem bylo osvětlit studentům význam transformace v moderní době. Text v učebnici doprovází řada doplňujících otázek:

Jaký byl Ricyo člověk, než se stal tygrem?

V příběhu se jednou Ricyo ptá Ensana: “Je opravdu osudem všech živých bytostí přijímat to, co je na ně kladeno, a netázat se po příčinách, žít dál bez sebemenší možnosti zjistit, proč máme žít právě takto?” Zkuste se zamyslet nad tím, co asi Ricyo cítil, když tuto větu pronášel.

Vypište si změny, ke kterým došlo v Ricyově “lidském srdci”, když se proměnil v tygra, a zkuste se zamyslet nad smyslem této proměny.

Co znamenají slova “zbabělecká pýcha a povýšenecký smysl pro zahanbení”?

S přihlédnutím k důvodům Ricyovy proměny v tygra zkuste shrnout hlavní myšlenky této povídky.

Popište vliv měsíce v této povídce.

Pokuste se přečíst nějaké další knihy pojednávající o transformacích, například Proměnu od Franze Kafky nebo Hůl od Kóbóa Abeho.

Z těchto otázek a úkolů můžeme odhadnout, jakým způsobem se v Japonsku vyučuje moderní pojetí transformace. Motivovaní žáci potom pokračují se studiem Kafky nebo Hoffmana na univerzitách.

Thajský filmový režisér Apichatpong Weerasethakul, který ve svém filmu proměnu člověka v tygra ztvárnil, vzpomíná, jak se jeden jeho japonský přítel po přečtení scénáře Tropické horečky rozpovídal o podobnosti s povídkou Sangetsuki, a přitom thajský režisér při psaní scénáře neznal patrně ani čínský, ani japonský příběh. Hlavní postava filmu, voják Keng, zahlédne v džungli člověka-tygra a vidí v něm svou lásku, mládence Tonga. Tato část filmu tedy může být pro ty, kdo o to stojí, vykládána jako sexuální snění. Erotické konotace s sebou ve skutečnosti nese mnoho povídek o proměnách – možná proto, že pro nás všechny je nejsilnějším zážitkem fyzické proměny dospívání a že tento zážitek zůstává zapsán v naší paměti. Navíc všechny proměny jsou spojeny s jistou dávkou nesnází a nesmělosti, což se mnohým může zdát rovněž erotické.

Jednou z nejčtenějších lidových povídek v Japonsku je příběh o jeřábovi, který se z vděčnosti za svoji záchranu promění v dívku a následně se stane i ženou svého zachránce. Naučí se tkát nádherná kimona, aby byl jako žena svému muži ještě užitečnější. Ale když pracuje, zakazuje mu se dívat, protože při tkaní se stává zase jeřábem a krásná kimona vyrábí ze svého vlastního peří. Nakonec však muž neodolá, podívá se na svoji ženu, když pracuje, a tím odhalí její pravou podstatu.

Jde o smutný příběh, ale přesto je i v něm erotický nádech – žena, která něco skrývá. Zdrojem erotických inspirací může být také pocit nejistoty, jestli člověk spí, či bdí.

Nyní bych chtěla prozkoumat transformaci jako moderní literární metodu v románech Juyna Ishikawy. Shion monogatati (Lukostřelec, 1956) je příběh literárně nesmírně nadaného syna jednoho básníka, který se však z revolty vůči otci rozhodl, že se stane lukostřelcem. Když se později vypracoval na post provinčního úředníka, začal zabíjet kohokoliv, kdo mu stál v cestě, většinou lidi nevinné, přičemž naprosto zaměňoval gramotnost a militarismus. Stal se velmi obávaným mužem. Jednoho dne potkal člověka, který žil v horách a který zasvětil celý svůj život tvorbě buddhistického umění. Lukostřelec v něm viděl neporazitelného rivala a pokusil se alespoň poškodit šípem jedno z jeho děl. Ze sochy se skutálela hlava, ale lukostřelec sám při tom pokusu spadl do údolí. Když se potom lidé snažili nasadit upadlou hlavu zpátky na její místo, vždycky zase sama od sebe spadla. Tento příběh je výjimečně obsáhlý – sahá od literatury přes umění a kulturu po militarismus, vůdcovství a politiku.

Román Shifuku Sennen (Milénium, 1967) vypráví o boji mezi dvěma křesťanskými sektami v Japonsku za éry dynastie Edo, kdy se země začala otevírat západním vlivům. Sekty se snaží vyvolat armageddon, naplňovat proroctví a vůbec konat zázraky, aby zvítězily nad svými protivníky.

Podobnou bitvu popisuje i Kyoufouki (Příběh zuřivého větru, 1970-1980), s tím rozdílem, že v tomto dlouhém románu jde o souboj duchů proti silám moderního světa. Ve všech těchto knihách se lidé velmi často a také snadno proměňují v jiné bytosti nebo jevy a naopak. V Lukostřelci se pronásledovaná liška promění v dívku a stane se hrdinovou ženou, která však tajně čeká na vhodnou příležitost k pomstě. V Miléniu se ve vězení jeden ze členů sekty promění v oheň, aby pomohl svému uvězněnému křesťanskému druhovi utéci.

Proč tyto knihy, plné neuvěřitelných a někdy snad až bláznivých situací, nespadají do oblasti zábavné literatury, ba naopak jsou považovány za díla umělecky hodnotná, a některými čtenáři a kritiky dokonce za vrchol moderní japonské literatury?

V první řadě, užitá technika je stejně jako ostatní literární metody činí díly, která v sobě propojují složité zápletky se světem představivosti. Dále také sledují, ale i utvářejí kontinuitu tradic japonské literatury, a to i přesto, že se jejich autoři pouštějí do nekompromisních experimentů. A konečně, každá neuvěřitelná transformace je také alegorickým zpodobněním místní literatuře naprosto nepřirozených spisků, které si pro udržení moci vytvářela vrchnost (například japonských imperiálních mýtů nebo různých náboženských legend).

Tyto modernistické experimenty, snažící se zaujmout mysl lidí žijících v moderním světě, se dnes objevují především v prostředí příběhů s dětskými hrdiny. Ohromný úspěch animovaných filmů Hayaa Miyazakiho a nedávný filmový hit Pan`s Labyrinth Guillerma del Toro jsou toho nejlepšími příklady. V těchto filmech se jejich většinou dívčí protagonisté toulají světem transformací a metamorfóz, setkávají se s nejrůznějšími stvořeními a bytostmi a bez zamyšlení nadpřirozeno přijímají, nechávájí se jím provázet až do konce. Podkladem těchto filmů je vždycky Alenka, avšak nové je to, že se dnes musí snažit zaujmout srdce, která po mizející kultuře animismů a transformací mohou, ale také nemusí truchlit. Moderní mladí lidé jsou příliš racionální – snad jen dívky přijímají tyto jevy bez pochybností. A dospělí už mají vážný problém.