Zpětná vazba Stanislav Komárek

Pojem zpětné vazby, pocházející z kybernetiky a teorie systémů, říká asi tolik, že změna nějakého parametru v systému vyvolává reakci, která jej buď nadále reguluje na určité hladině (negativní zpětná vazba – např. Wattův odstředný regulátor na parním stroji), či vede k jeho dalšímu prohlubování (pokles ceny akcií vyvolává rychlý prodej a ten další pokles ceny – pozitivní zpětná vazba). Díky rafinovaným systémům zpětných vazeb drží vlastně živé organismy vůbec pohromadě a zůstávají takovými, jaké jsou. Méně zřetelné to je u „nadindividuálních“ živých organismů, zejména lidských institucí a korporací. I ony drží tisíci různými zpětnými vazbami osoby, které se k nim nějakým způsobem „hodí“, asi jako buňka organely či mraveniště jednotlivé mravence. Různá prostředí na sebe „žárlí“ a vždy dovedou své členy a služebníky včas plesknout přes panožku, příliš chtivě nataženou jiným směrem. V typickém případě to ani není nutné – systém hodnot a zvyků v prostředí či instituci je takový, že jednotliví členové (středověká latina pro ně používala přiléhavého slova membrum – úd) po kontaktech s jinými světy ani nezatouží, naopak, otřesou se odporem. Patřilo k oblíbenému instrumentariu naturalistického románu líčit, jak určité sociální prostředí, třeba pařížská tržnice, drží mnohočetnými chapadly své nositele i oběti zároveň a znemožňuje jim je opustit, ač by třeba i chtěli (totéž bývá impresivně líčeno třeba z ghett amerických velkoměst, ale fenomén ve skutečnosti začíná u našeho prahu – pouze to, v čem sami „jedeme“, dostatečně nevidíme). Zdá se, jako by žárlivost velmi dobře existovala i na úrovni systémů sociálních (žárlivost je samozřejmě pocit velice archaický a lze ji velmi dobře vidět i u zvířat – psů, koček, papoušků, o opicích vůbec nemluvě). Dostaneme-li se na rozhraní dvou prostředí, jedno či druhé nás dříve (spíše než později) strhne zpět a druhé odhojí jako cizorodý transplantát. Jen jeden speciální případ z toho by byl přímý ostrakismus a odsouzení v jednom z nich – k procesu dochází mnohem spíše jednak napětím mezi oběma sémantickými poli, které je na dlouhou dobu k nevydržení, jednak tím, že i každým praktickým počinem se v případě, že jsme se jednou zapletli do nám cizorodého systému zpětných vazeb, do něj vplétáme hloub a hloub bez ohledu na vlastní intenci. Pokud se chceme integraci do nového „osudového společenství“ vyhnout, nezbude, než se pokusit prvních několik vlákének přeškubnout, pokud to ještě vůbec lze. Na smrtelnících lpí podle starořecké představy vlákna a osidla osudu, vedoucí k vřetenům na klíně bohů. Právě tímto bandážováním, omotáváním osidly sudby vzniká pevnost jsoucího. Pozdní 20. století to nazývá eufemisticky zpětnou vazbou.

Zdroj:

Komárek, Stanislav. „Zpětná vazba.“ In Hlavou dolů. Praha: Dokořán, 2006, 246−247.