Čas v přechodu Mikołaj Lewicki

Z bodu A do bodu B

Samotný přechod předpokládá konečný cíl nebo jasně určenou budoucnost, do níž se přechází. Existuje-li jasný prostorový směr (západ) a jasně předurčená cesta (modernizace), otázkou je pouze rychlost přechodu. Představa určitého časového bodu, k němuž směřujeme, již předpokládá detemporalizovanou strukturu myšlení. Je-li budoucnost známá (anebo se předpokládá, že je známá) a jasně určená, pak i kroky, které směrem k ní musíme podniknout, působí docela jasně. Budoucnost je „tam“. Dříve nebo později jí určitě dosáhneme. Přechodový čas je mírou pohybu z bodu A (např. komunismus) do bodu B (např. kapitalismus a demokracie). Spojení mezi A a B, i když existuje A₁, A₂, A₃ a B₁, B₂, B₃, předpokládá stále přesnější míru pohybu. V tomto nejužším a spíše technickém smyslu přechod probíhá v jednom světovém čase, v němž se kategorie rozvoje počítá ekonomickými měřítky a „objektivními“ indikátory (demografickými, společenskými, politickými, kulturními). Budoucnost přechodu, která není uzavřena v představě utopie, nýbrž určována antiutopickým diskurzem, zjevně pracuje s uzavřeným horizontem institucí (EU, NATO), politického uspořádání (demokracie) a kultury (liberalismus), který ji má stabilizovat a definovat její modernost. Plody rozvoje by se měly šířit celou společností dílem neviditelné ruky trhu. Vše, co nezapadá do tohoto modelu, je pozůstatkem komunistického zpátečnictví a je třeba to odstranit.

Zapomínání na minulost, opětovné vydobytí a dosahování budoucnosti

I když nebylo možné zničit či demontovat symboly minulosti, jakým je varšavský Palác kultury a vědy, přece bylo lze „ověnčit“ jej moderností tím, že zde instalujeme nejvyšší hodiny v Evropě. A že je nazveme – Hodiny milénia. Tyto hodiny nahradily a vymazaly nahodilou a nepřirozenou minulost, která bránila rozvoji. Můžeš namalovat tank narůžovo (Černý) nebo omotat Reichstag (Christo), abys přearanžoval prostor a vyhladil jeho dřívější symboly. Podobný technický výkon pracuje s představou návratu do „normálu“. Každý symbol minulosti je pouze součástí zpátečnické minulosti, kterou jsme opustili jménem znovu vydobyté budoucnosti. Ruské panství, čili komunismus uvalený Sovětským svazem, izoloval organickou východoevropskou evoluci v rámci jejího vlastního organického prostoru: Evropy. Jak říká Marie Todorová, „budoucí zrychlení času, ‚dohonění‘, je zajedno s tím, ‚co by bývalo bylo‘. Evropská minulosti je organickou, nikoli konkurenční východoevropskou budoucnost퓹. Není tudíž třeba, abychom znovu promýšleli minulost, ani diskutovali o budoucnosti. Budoucnost se paradoxně naplnila, když se v roce 2004, resp. 2008 některé východoevropské země prostorově připojily k Západu. Jelikož indikátory jasně ukazují, že během několika málo desítek let dosáhnou východoevropské země úrovně nejrozvinutějších západních zemí, východní Evropa je podle všeho tak blízko cíle, jako ještě nikdy nebyla. Dosáhli jsme cíle. Horizont budoucnosti však je stále více propleten s představami o minulosti, neboť stále více politických hlasů, a nejen těch kritických, zpochybňuje úspěch přechodu.

Ukradená revoluce

Někteří lidé mezitím začali hovořit o „ukradené revoluci“ nebo začali hledat nějakou skrytou zápletku za viditelnou a explicitní veřejnou scénou. Ale nebyl to pouze politický diskurz, který začal uznávat zlomy, přeryvy a detemporalizovanou strukturu přechodu. Poté, co se východní Evropě podařilo vstoupit do EU, do NATO, do těchto nejvíce symbolických a nejobecněji uznávaných, nejvýznamnějších institucí s jejich vlastním moderním rytmem, s mrakodrapy a hypernákupními středisky (viz heslo Turboarchitektura, Srdjan Jovanović Weiss), východní Evropa ztratila svou jasnou budoucnost jako svého druhu moderní model. Už nebyla žádná budoucnost, před níž bychom stáli. Od tohoto okamžiku se minulost, přítomnost a budoucnost opět staly součástí času. Minulost vystoupila v podobě traumat (kolaborace, podíl na holocaustu, nacionalistické konflikty). Do popředí se dostaly dříve nevyřčené příběhy o tom, že modernizace se nezdařila a že jsme ani tak nedohnali minulost, nýbrž že spíše stále více zaostáváme. Přítomnost se už nejeví ani tak jako prostý technologický projekt (z bodu A do bodu B) in statu nascendi, nýbrž spíše jako nestabilní struktura vepsaná do struktury ještě nestabilnější (EU).

Hledání bezpečí

Přítomnost je přetížena jak přítomnými, tak budoucími riziky, takže budoucnost už není zaručeným (napodobovaným) řešením přítomných konfliktů, nejistot a otázek. Střední Evropa je konfrontována se svým dvojznačným statusem, protože její minulost je jiná než minulost napodobovaného Západu, a budoucnost v podobě uskutečnění známého modelu se hroutí. Každá země procházející přechodem měla své vlastní známky specifického, tuzemského úspěchu. Opouští se, resp. potlačuje představa o tom, že země střední a východní Evropy se mohou spojit nebo že mají něco společného. Místo toho se každý stát na vlastní pěst snaží – „zpátečnicky“ – zachránit „ukradenou revoluci“, aniž by přitom spolupracoval s ostatními. Zdánlivě simultánní průběh transformace nahradily cesty jednotlivých států ve vzájemné soutěži. Slováci mají euro (měnu), Poláci je budou mít v roce 2012, Češi jako první stát Visegrádské skupiny předsedají EU atd. Budoucnost se stala hmatatelnější a reálnější.

Paradox technologie

Pokud ovšem čas nechápeme jako souslednost po sobě jdoucích kroků, ale spíše jako pokračující rozvětvování přítomnosti ve vztahu k minulosti a budoucnosti, pak vidíme, že přechod měl zcela jedinečnou časovou strukturu. Jakožto modernizační projekt získal podobu detemporalizované struktury myšlení a jednání (nápodoby), aby dokázal čelit typickému paradoxu moderny. Čím přesněji a jasněji definovaný projekt komplexní struktury, tím více se jeho realizace odkládá. Čím více se východoevropské společnosti snažily být „normální“, tím jasnější byly jejich vzájemné rozdíly i rozdíly mezi Východem a Západem. Čím se východoevropské společnosti stávaly „evropštější“, tím nestabilnější a méně kontrolovatelná byla jejich přítomnost. Jako by byl promrhán či zahozen model, který jsme měli údajně dohnat. Není tu žádná standardně buržoazní společnost, kterou by reprezentoval národní stát a kde by existoval kontrolovatelný čas a prostor (viz heslo Utahování opasků, Joanna Erbel). Ani čas, ani prostor nenabízejí jasná řešení problémů přítomnosti. Ekonomická krize, mírové války a mírové intervence, (ne)stabilita na politické scéně, nezájem občanů podílet se na správě společnosti, nestabilní vztahy a nestabilní práce v důsledku zrychlujícího se trhu – volba toho, nač člověk vynaloží síly, jak bude žít či jak se umělecky vyjádří, to vše je zapleteno do přítomných kontextů, které znemožňují jakýkoli rozhodný pohyb do budoucna. Abychom si zajistili budoucnost, musíme mít neustále naspěch. Abychom dosáhli jisté stability, musíme se starat o všechno, co je přítomné.

Po přítomnosti

Zdá se, že přítomnost jako časová struktura pohlcující budoucnost a znemožňující vztah k minulosti je „společnou půdou“ jak těch, kteří jsou ve vedení, tak těch, kteří je dohánějí, a koneckonců i těch, kteří se opožďují. Tímto paradoxním způsobem je celá moderní Evropa „uchvácena“ problémem budoucí bezpečnosti. Podobné problémy a hluboké vzájemné propojení mezi společnostmi a zeměmi nás vybízejí, abychom znovu promysleli rámec přítomnosti – její minulost a budoucnost jako prostředí „společné půdy“. Samotný přechod podle všeho nijak neukazuje, jak by středovýchodní Evropa mohla znovu promyslet své temporální vidění. Snad bychom na ni měli pohlédnout jako na minulost, která má mnohem víc tváří, než jsme si mysleli?

Poznámky:

1 / Maria Todorova, „The Trap of Backwardness: Modernity, Temporality, and the Study of Eastern European Nationalism,“ Slavic Review 1 (2005): 160.