Evoluce jako fenomén Stanislav Komárek
Evoluční myšlenka, spojující do jedné kontinuální posloupnosti všechny bytosti recentní i vymřelé, je nepochybně jednou z nejvelkolepějších, které lidstvo poznalo. Podíváme-li se na tento proces více z jevového hlediska a méně brýlemi neodarwinovské ortodoxie, zaujme nás celá řada jevů, společných nejen evoluci biologické, ale i evoluci kulturní, jak o ní bude řeč později (je krajně nepravděpodobné, že by potměšile rafinovaný Stvořitel učinil v době relativně nedávné i všechny fosílie, umně naaranžované tak, aby nás mátly a budily dojem postupného střídání faun a flór minulosti – pokud bychom připustili takovouto míru Jeho deceptivnosti a smyslu pro humor, je lépe se od jakékoli touhy po poznání odvrátit a věnovat se jen slepé víře). Je sice pravda, že existuje veliký nepoměr mezi masou fosílií „zavedených“ forem a jen nemnoha těmi „přechodnými“, které by nás nejvíce zajímaly, ale jejich složení do víceméně kontinuálních transformačních řad, jak to provedl už Lamarck, je v zásadě tím nejrozumnějším, co s nimi lze udělat (vždy zůstává problémem zejména přechod z jednoho funkčního stavu nějakého orgánu do jiného, třeba rozhraní ploutev – noha či noha – křídlo, ale to už je otázka jiná). Pokud nemáme přímé fosilní doklady, je jedním z předpokladů zařazení všech organismů, fosilních i recentních, do jednoho dendrogramu, jak už bylo řečeno, prohlášení některých jejich vlastností za adaptivní či náhodné (jak by se dříve řeklo akcidentární) a jiných za podstatné a pro přímé příbuzenství a filiaci rozhodující, tj. esenciální (teprve touto operací se z komplikované síťovité struktury vzájemných podoblastí stane kýžený stromovitý útvar). Toto rozhodnutí je v zásadě arbitrální, byť některé vlastnosti přímo volají po své akcidentárnosti (barva), jiné po své esencialitě (kostra, pohlavní orgány) – toto „vážení významu“ je v zásadě archetypické a mnohem starší nežli „učená“ systematika, neřku-li evoluční teorie (přes všechny snahy o ryze „fenetické“ pojetí klasifikace a evolučních úvah se úplné odhlédnutí od „vážení znaků“ příliš nedaří, už proto ne, že to, co je a co není znak, je samo už předmětem našeho ustanovení). Systém rostlin by vypadal zcela jinak, kdyby byl utvořen třeba na základě listů, nikoli květů (ne že by byl lepší, naopak, ale byl by také myslitelný). Napříč takto „fylogeneticky“ pojatým systémem se táhnou tzv. fenozóny zahrnující příslušníky různých systematických skupin, podobající se navzájem svým vnějším vzhledem (právě u vyšších rostlin by zahrnovaly taxony s podobným tvarem listů, u motýlů s podobnou kresbou atd. – oba jevy souvisí s přírodním výběrem jen do určité míry a nejsou jednoznačně determinovány jen prostředím), část obdobných jevů by spadala i pod pojem mimitismu (Komárek 2000, 93−95). Některé rody rostlin, např. Senecio – starček, by se táhly všemi možnými zónami tvarů listů i životních forem – rostliny někdy dělají spíše dojem, že představují něco jako výsledek kombinatoriky květní konfigurace s životními formami či tvary listů, s tím ovšem, že některé by zůstaly neuskutečněny. Výrazně by sem patřily i fenomény „lokálních mód“ – např. „korálovcová“ kresba rozmanitých hadů amerického kontinentu, interpretovaná běžně jako mimeze, či třeba fenomén šikmých očí mnoha asijských savců, neinterpretovaný většinou vůbec (vyskytuje se u člověka, orangutanů, langurů, himálajských medvědů i vietnamských domácích prasat – poslední případ může být ovšem výsledek selekce „k obrazu svému“); obdobné „regionální fenomény“ v hláskových posunech i analogiích gramatiky jsou známy i u jazyků jinak blíže nepříbuzných. Fenoménů „lokálních mód“ je známo terénním bilogům mnoho a bývají běžně interpretovány jako „náhoda“ či adaptace na nějaký, ať už známý či neznámý typ selekčního tlaku – patří sem i jev „mimetických komplexů“ celé řady druhů hmyzu na jedné lokalitě či kryptické jevy typu připodobnění barvy můr kůře pokryté lišejníkem či opadanému listí – kromě selekčních výkladů tu nelze nezmínit i vnímání tohoto jevu optikou synchronicit, či lépe syntopicit, jak už bylo zmiňováno v kapitole o částech a celku.
Sledujeme-li vývoj nějaké dobře fosilně doložitelné skupiny,1 vidíme vždy podobné tendence – počátek u nenápadných a relativně malých forem, postupné zvětšování velikosti, komplikování struktur, specializace rozbíhající se různými směry (odcizování se původnímu účelu a nabývání jiného je jedním z nejcharakterističtějších atributů evoluce v nejrůznějších rovinách − kráčivá noha se stává křídlem, šupina perem, poutko na zasunutí čapky epoletou, žebravé gesto mláděte součástí tokového rituálu, pojídání chleba náboženským obřadem atd.). V posledku přibývá samoúčelných prvků, dochází k produkci monstrózních a „patologických“ forem a v posledku k vyhynutí nebo „zakonzervování“ některých forem kdesi na okraji (o evoluci artefaktů a jazyků bude řeč až v dalších kapitolách). Evoluce jako celek dělá dojem pozoruhodné kombinace záměrnosti a nezáměrnosti, čehosi nejblíže podobného snu nebo dětské hře (v případě snů je o nich ve většině evropských jazyků řeč v neosobní formě: zdá se mi: mir träumt es, atd.; ne náhodou má česká formulace i význam přibližné intuitivní anticipace). Tohoto aspektu světa si povšimla celá řada myslitelů, od Hérakleita z Efesu (zl. B 52: Svět je hrající si chlapec, dětské království) až po Finka (1960). Jako hra je zde míněna imaginace s otevřeným koncem, typická právě náhlými zvraty a oněmi změnami významů věcí (Věci mohou být čímkoli, jen se jim to musí říci – Rilke), nikoli „hra“ s pevnými pravidly typu fotbalu či šachu, označovaná sice týmž slovem, ale z hlediska výsledku v zásadě nezajímavá a neinovativní. Celek pak budí dojem čehosi mezi záměrem konstruktéra plánovitě postupujícího a náhodností stochastického procesu – jsou zde i prvky záměrnosti – rozmanité typy orthogenezí, táhnoucí se po dlouhé věky (nejmarkantnější je tento jev u kreseb motýlů či hadů, kde četné konkrétní případy kreseb jsou „na cestě“ někam a výsledek lze už odhadnout, ale případů je mnoho i všude jinde), i prvky „nezáměrnosti“ se spoustou slepých vývojových větví, ústících do nejrůznějších absurdit – celek rozhodně nečiní dojem nějakého vědomého centrálního plánování, ale stochastického procesu také ne – něčím právě mezi těmito dvěma extrémy, čehosi kreativního, ale ne vědomého, právě asi jako lidské sny. Některé jevy v evoluci by bylo lze číst jako „náběhy“ či „zkoušení nanečisto“ něčeho, co přijde později v nějaké paralelní větvi v dokonalejší formě – takto „přehrávají“ např. houby celou plejádu zbarvení od kryptických po aposematická, ač není nikdo opticky se orientující, kdo by je ohrožoval; některé řasy, zejména chaluhy, ukazují „nanečisto“ tělesnou morfologii vyšších rostlin; vačnatci tvoří jakousi „ouverturu“ k placentálním savcům, giboni jakýsi „pokus o zkratku“ k lidem (bipední chůze s narovnanou páteří po zemi, tendence k monogamii a zpěvavé vokalizaci, „lidský“ typ rozložení ochlupení u holých novorozených mláďat s bohatou kšticí atd.). Zdá se, že některé jiné formy mají povrchní podobnost k lidem bližší nežli mnozí savci – např. bipední chůze, denní aktivita a optická orientace, hojná vokalizace a místy i opakování lidské řeči u ptáků je nám jaksi bližší nežli svět rejska či myši. V evoluci často vidíme několik paralelních pokusů u „proniknutí“ týmž směrem, z nichž jenom jeden nebo několik málo bývá úspěšných (zcela obdobně probíhá i evoluce kulturní a je vždy šokující srovnat si paralelně třeba vývoj Dálného východu a Evropy, které se navzájem stěží příliš ovlivňovaly, ale ukazují stejné, „paralelní“ pulzace, někdy posunuté jen o několik málo let).
Pokud bychom v relaci k evoluci vzali v úvahu synchronicitu, což z hlediska novověké přírodovědy pochopitelně nelze, dostali bychom výrazně jiný obraz než obvykle. Biologické procesy, např. mutační, podléhají sice v globálu statistickým zákonitostem, ale lokálně mohou tvořit „ohniska smysluplnosti“, žádající si společné interpretace (třeba přímo interpretace genetického zápisu). Tímto lokálně smysluplným „natřásáním“ veškerenstva dochází k projevům kreativity a intencionality, které by vlastně v karteziánském světě neměly co dělat – ostatně i lidská intencionalita není v typickém případě pouze nějaké postupné prosazování nějakého neměnného úradku do vnějšího světa.
Poznámky:
1 / Tradiční spojování větší komplexnosti organismu s větší úspěšností je ve většině případů zcela iluzorní – evolučně pokročilé organismy jsou právě jen evolučně pokročilé (i strukturně prajednoduché bakterie jsou dobře adaptovanou a prosperující skupinou; pásovci či vačice vesele žijí a expandují i mezi pokročilejšími savci; jehličnaté stromy rostou vedle listnatých stejně jako třeba kostely vedle bank; případů, byť učebnicově proslulých, kdy vývojově pokročilý druh konkurenčně zlikviduje onen archaický, je naprosté minimum – třeba dingo a vakovlk).
Zdroj:
Komárek, Stanislav. „Evoluce jako fenomén.“ In Příroda a kultura, Svět jevů a svět interpretací. Praha: Vesmír, 2000, 93−95.