Chvála lenosti Mladen Stilinović

Jako umělec jsem čerpal ponaučení z Východu (socialismus) i ze Západu (kapitalismus). Od té doby, co se změnily hranice a politické systémy, se už tento druh zkušenosti samozřejmě nenabízí. To, co jsem se z tohoto dialogu naučil, mi však zůstalo.

Poslední dobou mě má pozorování a znalosti západního umění vedou k přesvědčení, že na Západě už umění nemůže dál existovat. Tím však nechci říci, že tam žádné umění není. A proč tedy nemůže umění na Západě dál existovat? Odpověď je prostá: protože umělci na Západě nejsou líní. Umělci z Východu sice líní jsou, zůstanou-li však líní i nadále, kdy už nic takového jako „východní“ umělec vlastně neexistuje, se teprve uvidí.

Lenost je absence pohybu a myšlenky, oněmělý čas – totální amnézie. Přináší s sebou netečnost, zírání do prázdna, nečinnost, nemohoucnost. Je to čirá tupost, doba bolesti a jalové koncentrace. Tyto ctnosti lenosti představují v umění výzamné faktory. Znalost lenosti ale nestačí – je třeba ji praktikovat a zdokonalovat.

Umělci na Západě nejsou líní, a proto to nejsou umělci, ale spíše výrobci čehosi. Jejich angažovanost v bezvýznamných záležitostech, jako je výroba, propagace a systém galerií, muzeí a soutěží (kdo bude první), podobně jako jejich zaujetí objekty – to vše je odvádí od lenosti, od umění. Podobně jako peníze jsou jen papír, i galerie je jen místnost.

Umělci z Východu byli líní a chudí, protože celý tento systém bezvýznamných faktorů ještě neexistoval. Měli proto dost času, aby se soustředili na umění a lenost. Dokonce i když dělali umění, věděli, že je to marné, nic to neznamenalo.

Umělci ze Západu se o lenosti mohli leccos naučit, ale neučinili tak. Problematikou lenosti se po praktické i teoretické stránce zabývali dva velcí umělci 20. století – Duchamp a Malevič.

Duchamp se ve skutečnosti nikdy nezabýval leností, ale spíše lhostejností a ne-prací. Když se jej Pierre Cabanne zeptal, co mu v životě přináší největší potěšení, odpověděl: „Mne v první řadě potkalo štěstí. Nikdy jsem si totiž nemusel vydělávat na živobytí. Z ekonomického pohledu mi vydělávání peněz přijde poněkud hloupé. Doufám, že jednoho dne budeme všichni moct žít bez nutnosti pracovat. Já jsem měl to štěstí, že se mi to bez nějakých větsích problémů podařilo.“

Malevič napsal knihu Lenost jako skutečná podstata lidstva (Malevich 1921). Kritizoval v ní nejen kapitalismus za to, že umožňuje lenost jen malému počtu kapitalistů, ale také socialismus za to, že se jako celé hnutí zakládá na práci místo na lenosti. Píše: „Lidé se děsí lenosti a pronásledují ty, kdo ji provozují, a děje se tak bezustání, neboť si nikdo neuvědomuje, že skutečnou podstatou je právě lenost. Dostalo se jí sice cejchu matky neřestí, ve skutečnosti je však matkou života. Socialismus přináší osvobození v nevědomí, opovrhuje leností a neuvědomuje si, že to byla právě lenost, z níž se zrodil. Syn pošetile opovrhuje svou matkou, považuje ji za matku všech neřestí a nechce ji tohoto cejchu zprostit. Já bych chtěl touto krátkou glosou lenost zbavit cejchu hanby a prohlásit ji nikoli za matku všech neřestí, nýbrž za matku dokonalosti.“

A na konec líný závěr: bez lenosti není umění.

„Práce je nemoc.“ Karl Marx
„Práce je hanba.“ Mladen Stilinović

Bibliografie:

Malevich, Kazimir. Laziness – the real truth of mankind, 1921.