Levice Slavoj Žižek

Levice zakouší otřesnou zkušenost: pokrokové hnutí musí znovu vymyslet celý svůj projekt. Bývá však zapomínáno na to, že stejná zkušenost dala vzniknout leninismu. Představme si Leninův šok, když na podzim roku 1914 všechny evropské sociálnědemokratické strany vyjma srbské sledovaly „patriotickou linii“. Jak obtížné muselo být v době, kdy vojenský konflikt rozdělil evropský kontinent vedví, nepostavit se ani na jednu stranu! Uvědomme si, kolik údajně nezávislých a samostatně myslících intelektuálů, včetně Freuda, přinejmenším dočasně podlehlo nacionalistickému pokušení.

V roce 1914 zmizel celý svět a vzal s sebou nejen buržoazní víru v pokrok, ale i socialistické hnutí, které ji doprovázelo. Lenin (jakožto autor stati Co dělat?) cítil, že mu pod nohama mizí pevná zem – v jeho zoufalé reakci nebylo žádné uspokojení, žádná potřeba zdůrazňovat: „Já vám to říkal!“ Katastrofa zároveň umožnila klíčovou leninistickou Událost: překonání revolučního historicismu II. internacionály. Jádro leninistické „utopie“ – radikální imperativ rozbít buržoazní stát a vytvořit novou komunální společenskou formu bez stálé armády, policejní moci či byrokracie, v níž by se mohli všichni podílet na správě společenských věcí – povstává přímo z popela roku 1914. Nešlo o teoretický projekt týkající se nějaké vzdálené budoucnosti: v říjnu 1917 Lenin prohlásil, že „můžeme najednou uvést do pohybu státní aparát sestávající z deseti, ne-li dvaceti milionů lidí“. Neměli bychom přehlédnout „šílenství“ (v kierkegaardovském smyslu) této utopie – v této perspektivě představuje stalinismus návrat ke „zdravému rozumu“. Výbušný potenciál Státu a revoluce nelze přecenit: na jeho „stránkách“, jak napsal Neil Harding v Leninismu (1996), „byl náhle zcela pryč slovník a gramatika západní politické tradice“.

To, co následovalo, lze s využitím názvu Althusserova článku o Machiavellim nazvat la solitude de Lenine: období, kdy Lenin zůstal sám a bojoval proti tendenci své vlastní strany. Když v dubnu 1917 ve svých Tezích napsal, že nastal Augenblick, jedinečná šance na uskutečnění revoluce, byla prvotní reakce většiny jeho stranických kolegů buďto apatická, nebo přezíravá. Žádný vůdčí bolševik nepodporoval toto volání po revoluci a ediční rada Pravdy provedla mimořádný krok, když se distancovala – a spolu s tím distancovala i Stranu – od Leninových návrhů. Bogdanov charakterizoval Dubnové teze jako „delirium šílence“, Naděžda Krupská dospěla k závěru, že „Lenin se podle všeho zbláznil“.

Jakkoli byla Leninova osobní intervence nezbytná, příběh Velké říjnové revoluce nelze převést na mýtus osamělého génia. Lenin uspěl, poněvadž jeho výzva, jež obešla stranickou nomenklaturu, se setkala z pochopením na úrovni revoluční mikropolitiky: místní výbory vznikly ve všech ruských velkoměstech a byly rozhodnuty ignorovat autoritu „legitimní“ vlády a vzít věci do vlastních rukou.

Na jaře roku 1917 si Lenin plně uvědomoval paradoxnost situace: když únorová revoluce srazila carský režim, stala se z Ruska nejdemokratičtější země Evropy, s nevídaným stupněm mobilizace mas, svobody shromažďování a tisku – přitom však tato svoboda způsobila dvojznačnost všeho. Pokud můžeme za vším, co Lenin napsal mezi únorovou a říjnovou revolucí, nalézt určitou červenou nit, pak spočívá ve zdůrazňování trhliny mezi politickým bojem a jeho vymezitelnými cíli: okamžitým mírem, přerozdělením půdy a samozřejmě předáním „veškeré moci sovětům“, tzn. zrušení existujících státních aparátů a jejich nahrazení novými, komunitními formami společenského řízení. Jde o trhlinu mezi revolucí ve smyslu imaginárního výbuchu svobody v sublimním okamžiku univerzální solidarity, kdy se „všechno zdá možné“, a tvrdou prací společenské rekonstrukce, kterou je třeba vykonat, pokud má tento výbuch zanechat nějaké stopy ve společenské stavbě.

Tato mezera – která připomíná interval mezi roky 1789 a 1793 v případě Francouzské revoluce – je prostorem Leninovy jedinečné intervence. Základní ponaučení z revolučního materiliasmu je takové, že revoluce musí udeřit dvakrát. Není tomu tak, že by první moment měl podobu revoluce, přičemž substanci je třeba doplnit později, ale spíše naopak: první revoluce si podržuje staré myšlenkové návyky, přesvědčení, že dosáhneme svobody a spravedlnosti jednoduše tak, že využije již existující státní aparát a jeho demokratické mechanismy, tedy že „dobrá“ strana by mohla zvítězit a zavést socialistickou transformaci „legálně“. (Nejjasnějším vyjádřením této iluze je teze Karla Kautského, kterou formuloval ve 20. letech, že logickou formou prvního stadia na cestě od kapitalismu k socialismu bude parlamentní koalice mezi buržoazními a proletářskými stranami.) Ti, kteří váhají a neradi by učinili druhý krok překonání starých forem, vlastně chtějí (slovy Robespierra) „revoluci bez revoluce“.

V textech z roku 1917 Lenin nešetří ironií vůči těm, kteří se marně snaží najít pro revoluci nějakou záruku, ať už pod maskou zvěcnělé koncepce společenské nutnosti („na socialistickou revoluci je příliš brzy, pracující třída dosud nedospěla“), nebo pod maskou normativní, demokratické legitimity („většina obyvatelstva není na naší straně, takže revoluce nemůže být skutečně demokratická“). Jako by revoluční činitel požadoval svolení od nějakého představitele Jiného, dříve než podstoupí riziko uchopení státní moci. Pro Lenina, stejně jako pro Lacana, revoluce „ne s’autorise que d’elle-même“. Opatrnost, abychom nepřevzali moc předčasně, hledání záruky, to vše je projevem strachu před propastí. Lenin právě tyto fenomény opakovaně odsuzoval jako „oportunismus“: bytostně falešnou pozici, která skrývá strach za ochranným stínítkem domněle objektivních fakt, zákonů či norem. Pokud chceme proti tomuto postoji bojovat, pak nejprve musíme jasně položit otázku: „Co tedy dělat? Musíme vyjádřit to, co je, ‚stav věcí‘, připustit si pravdu, že v našem ústředním výboru existuje určitá tendence, určité mínění...“

Co se stalo, když si Lenin jasněji uvědomil limity bolševické moci? V tomto bodě bychom měli postavit proti sobě Lenina a Stalina. V Leninových posledních spisech, dávno poté, co se zřekl utopie Státu a revoluce, najdeme obrysy umírněného, „realistického“ bolševického projektu. Lenin si uvědomil, že vzhledem k ekonomické a kulturní zaostalosti ruských mas v Rusku neexistuje „přímá cesta k socialismu“. To jediné, co mohla sovětská moc dělat, bylo sloučit umírněnou politiku „státního kapitalismu“ s kulturním vzděláváním rolnických mas. Fakta a čísla ukazovala, „kolik naléhavé práce ještě musíme vykonat, dříve než dosáhneme standardů běžné západoevropské civilizované společnosti... Neustále si musíme uvědomovat poloasijskou neznalost, z níž jsme se dosud nevymotali.“ Lenin opakovaně varuje před přímým „zavedením komunismu“: „Za žádných okolností bychom neměli zavádět striktně komunistické ideje v oblasti venkova. Pro komunismus by bylo zhoubné, ba přímo bych řekl fatální, kdybychom se o to pokusili, dokud na venkově schází pro komunismus materiální základna.“ Neustále se zde opakuje následující motiv: „To nejzhoubnější, co bychom mohli udělat, je spěchat.“ Proti tomuto důrazu na „kulturní revoluci“ Stalin dával přednost proti-leninskému pojetí „budování socialismu v jedné zemi“.

To ovšem neznamená, že si Lenin tiše osvojil menševickou kritiku bolševického utopianismu, podle níž revoluce musí jít předurčenou cestou a může k ní dojít pouze tehdy, pokud existují nezbytné materiální podmínky. Na počátku 20. let si Lenin uvědomil, že hlavním úkolem bolševiků je převzít zodpovědnosti pokrokového buržoazního režimu (zajištění všeobecného vzdělání atd.). Avšak skutečnost, že nositelem pokroku je proletářská revoluční moc, zásadně mění celou situaci: existuje naděje, že tato opatření budou zavedena takovým způsobem, že se zbaví svého buržoazního ideologického rámce – vzdělání poslouží lidem, místo aby bylo zástěrkou propagace buržoazních třídních zájmů. Vskutku dialektický paradox spočívá v tom, že samotnou beznadějnost ruské situace (zaostalost, která nutí proletářskou moc, aby se podílela na buržoazním civilizačním procesu) lze změnit ve výhodu: „Co když nám naprostá beznadějnost naší situace tím, že desetinásobně zvyšuje úsilí dělníků a rolníků, skýtá příležitost, abychom vytvořili základní předpoklady civilizace jinak než v případě západoevropských zemí?“

Máme tu tedy dva neslučitelné modely revoluce: čekat na okamžik nejzazší krize, kdy revoluce vypukne „v pravý čas“ v souladu s nutností dějinného vývoje; nebo tvrdit, že revoluce nemá žádný „pravý čas“, že příležitost k revoluci je něco, co se náhle objeví a čeho je třeba se chopit. Lenin trvá na tom, že výjimečný soubor okolností, např. situace Ruska v roce 1917, nabízí cestu, jak podlomit samotnou normu. Řekl bych, že toto přesvědčení má dnes větší sílu než kdy dříve. Žijeme v době, kdy je stát a jeho aparáty, včetně politických činitelů, stále méně schopen zřetelně artikulovat klíčové otázky. Mylná představa, že naléhavé problémy Ruska v roce 1917 (mír, rozdělení země atd.) lze vyřešit parlamentními prostředky, je vlastně stejná jako dnešní iluze, že lze zabránit ekologické hrozbě tím, že použijeme logiku trhu (donutíme znečišťovatele, aby zaplatili škody, které způsobí ap.).

Jak působí nová studie Hélène Carrère d’Encausse ve světle právě řečeného? Podle zmíněné autorky je komunismus pryč, a proto nastal čas, abychom objektivně zhodnotili jeho přínos. Její kniha se pokouší učinit Leninovi zadost v rámci těchto souřadnic. Autorka jasně ukazuje, že stalinistický státní aparát vyrostl z kompromisu NEP. Pokud měl stát ustoupit a dát prostor trhu, soukromému vlastnictví atd., musel získat nad společností přísnější kontrolu, aby výdobytky revoluce nebyly ohroženy nově vznikajícími třídami. Kapitalistickou ekonomickou infrastrukturu měla vyvažovat socialistická politická a ideologická nadstruktura.

Carrère d’Encausse rovněž dokládá, že Lenin, Trockij, Bucharin i ostatní projevovali toliko pohrdání vůči Stalinově nové administrativní roli generálního tajemníka; přehlíželi ho jako pouhého správce: nedokázali správně ocenit moc, která se k tomuto postu vázala. Když v roce 1922 Lenin nabídl Pravdě článek Lépe méně, ale lépe, zaměřený proti Stalinovu autoritářství, Bucharin, šéfredaktor, neviděl důvod jej vydávat; jeden z členů politbyra navrhl, že vytisknou jen jeden exemplář s tímto článkem a dají jej Leninovi.

Pokud jde o národnostní otázku, podle Carrère d’Encausse Lenin naprosto odmítal nacionalismus velkých zemí a prosazoval právo na suverenitu malých národů bez ohledu na to, kdo má nad nimi moc. V případě samotného Ruska se zastával politiky, která by prospěla utlačovaným malým národům – „svého druhu stvrzující akt“. Dnes je tento postoj pozoruhodnější než kdy dříve. Není žádné překvapení, že evropský antiamerikanismus vidíme nejvíce u „velkých“ národů. Často slyšíme stížnosti, že globalizace ohrožuje suverenitu národních států; ale nejsou to ani tak malé státy, ale spíše druhořadé (někdejší) světové mocnosti – země jako je Velká Británie, Německo a Francie – které mají obavy, že jakmile se zcela zanoří do nově vznikající globální říše, budou redukovány na stejnou úroveň jako třeba Rakousko, Belgie nebo Lucembursko. Francouzská averze vůči amerikanizaci, kterou se vyznačují jak levicoví, tak pravicoví nacionalisté, vposledku vyjadřuje neochotu přijmout fakt, že Francie v Evropě ztrácí svou hegemonickou roli.

Postavení větších a menších národních států na stejnou úroveň bychom měli počítat mezi prospěšné účinky globalizace: západní despekt vůči postkomunistickým východoevropským zemím je výrazem poraněného narcisismu. Je pozoruhodné, že tatáž logika byla při díle v někdejší Jugoslávii: nejenom Srbové, ale i většina západních mocností měla zato, že pouze Srbsko je dostatečně „solidní“ na to, aby vytvořilo vlastní stát. Po celá 90. léta jednali i radikální demokratiční kritikové Miloševiče, kteří odmítali srbský nacionalismus, s přesvědčením, že pouze Srbsko, jakmile sesadí Miloševiče, se může stát úspěšnou demokracií; ostatní národy bývalé Jugoslávie na to byly příliš provinciální a zaostalé. Připomíná to Engelsovo zapuzení menších balkánských národů jako reakčních reliktů.

Pokud jde o Leninovu osobnost, Carrère d’Encausse omílá všechny staré argumenty o jeho naprosté krutosti a bezohlednosti, pokud šlo o utrpení mas, avšak při rozboru toho, jaký osud měl dělnický odpor v roce 1921, poznamenává, že to byl „další příklad Leninovy osobité metody, kdy neodstraňoval své protivníky, ale jejich ideje, a dovoloval těm, kteří prohráli, aby zůstali ve vládnoucích strukturách“. Sotva si lze představit ostřejší protiklad k politice Stalina. Pomlouvači Lenina rádi zmiňují jeho reakci na Beethove-novu Appassionatu – začal plakat, ale pak prohlásil, že revolucionář si takovou sentimentalitu nemůže dovolit – jako důkaz Leninovy nadměrné schopnosti sebekontroly. Není však tato anekdota prostě jen svědectvím mimorádné sensitivity a Leninova poznání, že je třeba ji potlačit kvůli politickému boji? Samou svou triviálností ukazují detaily z běžného života bolševiků v roce 1917 i v letech následujících, jak výrazně se tito lidé lišili od stalinské nomenklatury. Lenin přenechal svůj byt pro Smolny Institut, navečer 24. října 1917 se vydal tramvají do města a zeptal se průvodčí, zda v městském centru toho dne probíhá nějaký boj. V prvních letech po Velké říjnové revoluci většinou jezdil autem jenom se svým řidičem a bodyguardem Gilem; byly zasaženi střelbou, zastaveni policií a uvězněni (policista Lenina nepoznal). Jednou, po návštěvě školy na předměstí, nějací zloději převlečení za policisty ukradli jejich auto a Lenin s Gilem museli jít pěšky k nejbližší policejní stanici, aby tam nahlásili krádež. 30. srpna 1918 byl Lenin postřelen, právě když hovořil s dělníky mimo továrnu, kterou právě navštívil. Gil jej dovezl do Kremlu, kde nebyli žádní lékaři; Naděžda Krupská navrhla, aby někdo zaběhl do nejbližšího zelinářství pro citron.

Pokud jde o Leninovy historické úspěchy, Carrère d’Encausse správně zdůrazňuje, že Leninova genialita spočívá ve schopnosti překročit typické narativy revoluce, v nichž po krátkém, extatickém výbuchu utopické energie následuje střízlivé ráno. Leninovi byla vlastní síla prodloužit utopický okamžik. V jeho díle nikde nenajdeme ani stopu toho, co Lacan označoval jako „narcismus ztracené kauzy“, jejž vykazují ti, kteří se nemohou dočkat toho, až revoluce upadne, aby ji mohli obdivovat a oplakávat. Právě to dělá z Lenina politika 20. století – století vášně reálna.

Jak to vyjádřil Alain Badiou, zatímco 19. století se vyznačovalo utopickými či „vědeckými“ projekty a ideály, jež měly být naplněny v budoucnosti, 20. století chtělo poskytnout věc samu, uskutečnit vytoužený Nový Řád. Nejzazší a zakládající zkušeností 20. století byla přímá zkušenost reálna jakožto něčeho, co se liší od každodenní společenské reality – reálno, ve své extrémní násilnosti, je cenou, kterou musíme zaplatit za sloupnutí podvodných vrstev reality. Ernst Jünger, připomínaje zákopy 1. světové války, oslavoval souboj tváří v tvář jako autentické mezilidské střetnutí: autentičnost spočívá v aktu násilné transgrese, ať už ve formě setkání s lacanovským reálnem – věci, jíž čelí Antigona, když narušuje řád obce – nebo bataillovského excesu. V sexuální oblasti je ikonou této vášně reálna Oshimova Ai No Corrida, v níž je partnerská láska radikalizována do podoby vzájemného mučení a nakonec smrti – zřetelné echo Bataillova Příběhu oka. Jiným příkladem jsou hardcorové webové stránky, které člověku umožňují sledovat vnitřek vaginy z pohledu malinké kamery umístěné na špičce penetrujícího robertka. Jakmile se dostaneme příliš blízko k vytouženému objektu, erotická fascinace se změní v odpor k reálnu holého masa. Cestou do svého divadla v roce 1956 Brecht míjel kolonu sovětských tanků jedoucích potlačit dělnické povstání. Zamával jim a téhož dne si zapsal do deníku, že to bylo poprvé, kdy byl v pokušení vstoupit do Komunistické strany – exemplární příklad vášně reálna. Ne že by Brecht podporoval vojenskou akci, nýbrž vnímal a schvaloval násilí jako znamení autenticity.

Podle Badioua je základní premisou naší postpolitické doby, v níž správa společenských záležitostí nahrazuje skutečnou politiku, přesvědčení, že dvacáté století – abychom to vyjádřili bez obalu – vůbec nebylo. To, k čemu v těchto trýznivých desetiletích došlo, byla prý gigantická a marná vášeň, nahodilá deviace, jejímiž nejzazšími produkty (a pravdou) byl gulag a holocaust. Takže je třeba vyvodit závěr, že pokusy změnit společnost kvůli Dobru ústí jedině v radikální Zlo, v jediné Absolutno, jež je dnes přípustné. Věrnost Leninovu dědictví nás proti tomuto postoji nutí, abychom trvali na tom, že 20. století nebylo pouze nahodilou aberací, nýbrž výbuchem emancipačního potenciálu. Skutečná obtíž – a úkol autentické teorie – spočívá v propojení tohoto výbuchu s jeho tragickým výsledkem.

Pokud se Carrère d’Encausse snaží Lenina normalizovat, redukovat jej na jednu dějinnou postavu mezi jinými, jejíž význam máme bez vášně zhodnotit, pak se tím míjí s jeho skutečným průlomem, Událostí Lenin, kterou nelze redukovat tím, že ji vyložíme pojmy tragických historických okolností – probíhá v jiné dimenzi. Že to Carrère d’Encausse nedokáže docenit, vychází nejjasněji najevo v jejím výkladu Státu a revoluce, kde omílá nudný argument o tom, jak Lenin osciloval mezi podporou revoluční spontaneity a uznáním nezbytnosti, že stranická elita musí mít kontrolní vliv. Carrère d’Encausse jasně ukazuje, že bolševický Mírový dekret, vydaný záhy po Velké říjnové revoluci, ustavil novou politiku, která obešla stát: tento dekret nebyl adresován jiným státům, nýbrž přímo lidu, společnosti jako celku. Zmíněná autorka však přehlíží, že v jádře Státu a revoluce je stejná vize, vize komunální sebe-organizace, která obchází státní mechanismy. Tím se dostává do náležité perspektivy údajný rozpor mezi Leninovým přesvědčením o oprávněnosti vlády elity (názor, že osvícení profesionálové by měli dělnické třídě předávat třídní uvědomění) a „nelíčeným voláním po spontánnosti“ Státu a revoluce. Podobně jako Adorno, který tvrdil, že v moderní společnosti lze nejobtížněji dosáhnout spontánního požitku, si i Lenin plně uvědomoval, že skutečná spontánnost je velmi vzácná: abychom jí dosáhli, musíme se zbavit falešné, předepsané ideologické spontánnosti. Leninova pozice tudíž vypadala takto: v říši státu bolševická diktatura; mimo něj všelidová spontánnost.

Na oslavu třetího výročí Velké říjnové revoluce bylo 7. listopadu 1920 v Petrohradě předvedeno dobytí Zimního paláce. Na přípravě celého představení, které se odehrávalo na přesně stejném místě jako původně, se podílely desetitisíce dělníků, vojáků, studentů a umělců, kteří byli živi jen kaší, čajem a zmrzlými jablky. Jejich práci řídili vojenští důstojníci i avantgardní umělci, hudebníci a režiséři; od Maleviče po Mejercholda. I když to bylo divadlo, nikoli „realita“, vojáci a námořníci, kteří tu měli svou roli, hráli sami sebe. Nejenže se mnozí z nich účastnili revoluce roku 1917, ale v době představení bojovali v občanské válce – Petrohrad byl v roce 1920 v obležení a trpěl vážným nedostatkem potravin. Jeden současník to okomentoval následovně: „Budoucí historici zachovají v paměti, že během jedné z nekrvavějších a nejbrutálnějších revolucí celé Rusko hrálo“; teoretik formalismu Viktor Šklovský poznamenal, že „probíhá jakýsi živelný proces tam, kde je živoucí tkanivo života transformováno v teatrální“. Podobné performance – obzvlášť ve srovnání se Stalinovými slavnostními májovými průvody – jsou dokladem toho, že Velká říjnová revoluce nebyla pouhým coup d’état provedeným malou skupinou bolševiků, ale událostí, která uvolnila děsivý emancipační potenciál.

I další prvky Leninova průlomu si dodnes podržují svou sílu: např. jeho kritika „levice jako dětské nemoci komunismu“ a jeho postoj vůči ekonomismu. Lenin si uvědomoval, že politický „extrémismus“ nebo „nadměrný radikalismus“ bychom měli vždy vnímat jako doklad ideologicko-politického vytlačení, jež ukazuje meze toho, co je aktuálně možné dosáhnout. Jakobínský rekurz k Teroru byl hysterickým projevem, dokladem neschopnosti narušit základy ekonomického pořádku (soukromé vlastnictví atd.). Podobně dnešní „excesy“ politické korektnosti odhalují neschopnost překonat skutečné příčiny rasismu a sexismu. Možná nastal čas, kdy je třeba zpochybnit přesvědčení mnoha moderních levičáků, podle kterého politický totalitarismus jaksi vyplynul z nadvlády hmotné výroby a technologie nad lidskými vztahy a kulturou. Co když platí pravý opak? Co když politický „teror“ signalizuje právě to, že sféra hmotné výroby byla podřízena politice? Ve skutečnosti je to možná tak, že politický „teror“, od jakobínů po maoistickou kulturní revoluci, předpokládá vytlačení výroby na terén politického boje.

Klíčový je dnes Leninův odpor vůči ekonomismu, zejména vezmeme-li v úvahu rozdílné pohledy na ekonomické záležitosti ze strany dnešních (pozůstatků) radikálních kruhů: na jedné straně vidíme, že politikové opustili ekonomiku jako místo boje a intervence; na straně druhé je zřejmé, že ekonomové, fascinovaní fungováním dnešní globální ekonomiky, předem zamezují jakékoli možnosti politické intervence. Zdá se, že Leninovy náhledy potřebujeme více než kdy dřív: ano, ekonomika je klíčovou oblastí – tady se rozhoduje boj; je třeba zlomit kouzlo globálního kapitalismu –, avšak intervence by měla být skutečně politická, nikoli ekonomická. Dnes, kdy jsou všichni proti kapitalismu – dokonce i v Hollywoodu, kde v nedávné době vzniklo několik konspiračních snímků (od Nepřítele státu po The Insider), ve kterých nepřítelem je velká obchodní společnost a její bezohledné sledování zisku –, už tato nálepka ztratila svůj subversivní osten.

A konečně je třeba zpochybnit univerzální odvolávky na svobodu a demokracii, přesvědčení, že nás zachrání před zlořády kapitalismu. Popravdě je liberální demokracie politickým uspořádáním, v němž se kapitalismu daří nejlépe. Takové je nejzazší Leninovo ponaučení: pouze pokud se zbavíme své oddanosti liberální demokracii, která nemůže přežít bez soukromého vlastnictví, můžeme se stát účinně protikapitalistickými. Rozklad komunismu v roce 1990 potvrdil „vulgární“ marxistickou tezi, podle níž ekonomickou základnou politické demokracie je soukromé vlastnictví výrobních prostředků – tedy kapitalismus s průvodními třídními rozdíly. Prvotní potřebou po zavedení politické demokracie byla privatizace, zuřivé úsilí najít – za každou cenu, jakýmkoli způsobem – nové vlastníky majetku, jenž byl znárodněn poté, co se komunisté chopili moci: ať se jimi stanou bývalí aparátčíci, mafiáni, kdokoli, jen abychom měli „bázi“ pro demokracii. To vše však probíhá příliš pozdě – právě v okamžiku, kdy v postindustriálních společnostech prvního světa začíná soukromé vlastnictví ztrácet svou regulativní roli.

John Berger nedávno psal o reklamě na internetovou obchodní burzu Selftrade. Pod obrázkem zlatého kladiva a srpu s diamanty se nachází popisek: „A co když burza slouží všem?“ Strategie je zřejmá: dnešní burza plní rovnostářskou komunistickou agendu – každý se na ní může podílet. Berger nabízí srovnání: „Představme si reklamní kampaň, která by dnes použila obrázek svastiky vyvedené ve zlatě a s diamanty! Samozřejmě, že by nefungovala. A proč? Svastika je adresována potenciálním vítězům, nikoli poraženým. Dovolává se nadvlády, nikoli spravedlnosti.“ Naopak srp a kladivo probouzí naději, že „dějiny nakonec budou stát na straně těch, kteří bojují za bratrskou spravedlnost“. V samotném okamžiku, kdy je tato naděje – podle dominantní ideologie „konce ideologií“ – prohlášena za mrtvou, ji paradigmatický postindustriální podnik (existuje snad něco postindustriálnějšího než prodej na internetové burze?) vyvolává ještě jednou. Naděje nás neustále pronásleduje.

Zdroj:

Žižek, Slavoj. Seize the Day: Lenin‘s Legacy. London Review of Books. Vol. 24 No. 14, July 25, 2005. Dostupné z http://www.egs.edu/faculty/slavoj-zizek/articles/zizek-seize-the-day-lenins-legacy/.