Dekomunizace Jiří Suk

V listopadu a prosinci 1989 si statisícové zástupy demonstrantů v Československu vynutily politický převrat, který byl pro svůj pokojný charakter bezprostředně pojmenován „sametovou revolucí“ Zásadní rozchod se socialistickou minulostí a politikou Komunistické strany Československa vyplýval z jednoznačné vůle Čechů a Slováků a byl vnímán jako naprostá samozřejmost, dokonce i samotnými komunisty. Zhroutilo se poválečné sovětské impérium, skončila jedna epocha. Mohutná manifestační vlna, která se prohnala Československem, však zakryla zásadní rozpor rychlé a nenásilné změny systému: co se navenek jevilo jako revoluce, postrádalo vnitřní revoluční náboj. Prosadil se politický kurz „kontinuity moci“ a „národního smíření“. Nastupující politická elita, vzešlá z disidentských skupin kolem Charty 77, byla přesvědčena, že právní stát lze vybudovat jen na základě historického kompromisu, bez roztáčení spirály rekriminací, účtování a odplat. Komunistickou stranu Československa vyzvala, aby se rozešla s totalitními způsoby a následně ji velkoryse zahrnula do demokratického politického systému. Takový kurz pochopitelně velmi znesnadňoval vyrovnání se s bezprávím a zločiny komunistického státu, jeho představitelů a vykonavatelů. A přitom požadavek vyrovnání byl nezpochybnitelný.

Už v lednu 1990 se v osvobozené české společnosti objevily první projevy ostrého odporu k padlému režimu a jeho reprezentantům na středních a nižších úrovních. Propukly v podnicích, úřadech, zastupitelských orgánech po celé zemi. V pražském Koordinačním centru OF registrovali vzestup této vlny se znepokojením.

Lídr demokratického hnutí Petr Pithart vystoupil 19. ledna 1990 v televizi a vyzval fóra, aby se vzdala revolučních způsobů při výměně místních reprezentací a vedení podniků – trval na tom, že jejich působení „se nesmí v ničem podobat řádění akčních výborů Národní fronty po únoru 1948“. Změny se měly dít klidně a na základě dohod u kulatých stolů. Avšak panoramatický pohled shora se v mnohém lišil od množiny dramatických situací krystalizujících dole. Pithartův projev se setkal s rozporuplnou reakcí a místní fóra jej vesměs odmítla.

Politiku ústavního konsenzu prověřily bouřlivé události v únoru a březnu 1990 v Brně. Volání po dekomunizaci se v nich ozvalo obzvlášť silným hlasem. Brněnské OF vedené bývalým komunistou a pozdějším signatářem Charty 77 a politickým vězněm Jaroslavem Šabatou se rozhodlo ponechat ve funkci brněnského primátora Josefa Pernicu (KSČ), protože nedokázalo najít jiného vhodného kandidáta. Proti tomu se však zvedla vlna odporu značné části brněnské veřejnosti a některých fór, reprezentovaná signatářem Charty 77 a politickým vězněm Petrem Cibulkou. Radikálové usilovali o důslednou očistu veřejného života od prominentů komunistického režimu a úplnou demokratizaci zdejšího OF. Boj se projevil sérií protestních demonstrací a bouřlivými zasedáními brněnské rady a parlamentu OF. Cibulkovi radikálové se nezmocnili Občanského fóra, odštěpili se od něj a založili si vlastní organizační a informační struktury – tak vznikly dodnes vycházející radikálně antikomunistické Necenzurované noviny (zpočátku vydávané pod názvem Rudé krávo).

K protikomunistickým aktivitám patřila iniciativa k zestátnění majetku KSČ, kterou OF začalo prosazovat v březnu 1990. Tento požadavek ještě vycházel z reality historického kompromisu – KSČ se může podílet na politickém životě, avšak její nespravedlivě nabytý obrovitý majetek musí být zestátněn! O měsíc později však padlo klíčové tabu „sametové revoluce“. Pražský městský prokurátor Tomáš Sokol (OF) vystoupil 17. dubna 1990 s oznámením, že na území své působnosti bude činnost KSČ posuzovat prizmatem možného naplnění skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace fašismu a podobných hnutí ohrožujících svobodu a demokracii podle příslušných pasáží trestního zákoníku. Svůj výrok opřel o poměrně rozsáhlý a působivý rozbor, v němž srovnal činnost nacistické a komunistické totalitní ideologie a praxe. Komunisté se proti tomu ostře ohradili a opustili schůzi Federálního shromáždění; a protože stále měli v nejvyšším zákonodárném sboru velmi silné zastoupení, znamenala jejich obstrukce vážné ohrožení rozběhnutého legislativního procesu. Bez nich nemohly být schváleny důležité zákony a hrozila ústavní krize. Představitelé KCOF prohlásili, že pokus postavit KSČ mimo zákon je ryze soukromou iniciativou prokurátora Sokola, kterou poslanecké kluby OF nepodpoří. To komunistickým poslancům nestačilo, do jednacího sálu se vrátili až po slibu generálního prokurátora ČR Pavla Rychetského (OF), že na podřízeného Sokola uvalí kárné řízení. Ústavní krizi se podařilo zabránit, propukla však krize uvnitř demokratického hnutí. Všechna krajská fóra se na sněmu OF 21. dubna jednomyslně postavila za prokurátora Sokola a vedení OF přišlo o část své revoluční legitimity. S blížícími se volbami byl antikomunismus hlasitější. Konala se řada mítinků, avšak nikoli už se statisícovou účastí. 17. května 1990 zveřejnily čtyři „historické demokratické politické strany“ – Československá sociální demokracie, Československá strana lidová, Československá strana socialistická a Demokratická strana – prohlášení s výzvou ke zrušení KSČ. Radikální volební gesto se ovšem nesetkalo s porozuměním voličů, kteří si z historie pamatovali kolaboraci těchto stran s komunisty. Proto ve volbách v červnu 1990 příliš neuspěly. Výrazně v nich uspělo Občanské fórum, které ve Federálním shromážděním a České národní radě vytvořilo početné poslanecké kluby. Tím výrazně vzrostlo sebevědomí regionálních OF, která začala silněji tlačit na centrum – především s požadavkem hlubší dekomunizace veřejného života. Nástroje demokratického hnutí k odstranění „starých struktur“ byly v této chvíli velmi omezené. Nejprve to byla první vlna lustrací, zaměřená však výhradně do vlastních řad. Politické strany a hnutí v ní dobrovolně nechaly prověřit své kandidáty před parlamentními a komunálními volbami (v červnu, resp. listopadu 1990), zda nefigurují v materiálech ministerstva vnitra jako spolupracovníci Státní bezpečnosti. Dobrovolné lustrace se netýkaly institucí a úřadů státní správy, ministerstev, podniků atd. Proto nakonec po komplikovaných diskusích přijalo Federální shromáždění v říjnu 1991 a Česká národní rada v dubnu 1992 lustrační zákon. Zákon vyjmenovával státní úřady a instituce, v nichž mohli nadále působit jen politici a úředníci s prokázaným čistým lustračním osvědčením (tj. ti, kteří nepatřili k vyšším funkcionářům komunistického režimu a nespolupracovali s jeho represivními složkami). Omezená dekomunizace se tak vztahovala jen na orgány státní správy, nikoli na veřejný život či podnikatelskou sféru. S tím se těžko vyrovnávaly radikálně antikomunistické organizace – Konfederace politických vězňů, Klub angažovaných nestraníků a další, méně významné.

Parlamentní i komunální volby 1990 legitimizovaly KSČM, jež obdržela 13 % (resp. 17 %) hlasů. Postavit ji nyní mimo zákon bylo možné jen za cenu popření legitimní vůle nemalé části voličstva a vítězové voleb to ani nepožadovali. Předvolební radikalismus, požadující postavení KSČ mimo zákon, se proto přeměnil do požadavku rázného zúčtování s „nomenklaturními bratrstvy“, a „komunistickými mafiemi“, které převáděly sociální kapitál a „svá“ finanční aktiva do ekonomické sféry. Na konci srpna 1990 přijalo předsednictvo Federálního shromáždění, pod výrazným tlakem zdola, zákonné nařízení o odvolávání bývalých „kádrů“ z managementů průmyslových podniků. Následující měsíce však ukázaly, že vůle ke změnám je ve většině rezortů, především federálních a slovenských, dosti malá. Personální zemětřesení se nekonalo a „předprivatizační agonie“ v podnicích pokračovala.

Na podzim 1990 převládl v Občanském fóru názor, že dozrál čas k uspořádání veřejného „morálního tribunálu“ s komunistickou mocí, po kterém měly následovat soudní procesy s viníky konkrétních zločinů. Zdálo se, že na tomto způsobu vyrovnávání se s minulostí se shodne většina politických aktérů a antikomunistické hnutí konečně najde svou legální, široce sdílenou bázi. Nicméně dramatický a rychlý rozpad OF na přelomu let 1990/1991 odsunul tuto iniciativu na dobu neurčitou. Už na počátku roku 1991 se ukázalo, že protikomunistická vůle subjektů, vzešlých z Občanského fóra – ODS, OH, ODA, KDS, LDS – nebude nijak velká. Většina z nich, především ty zastoupené ve vládách a parlamentech, se přiklonila k původní pragmatické politice OF.

Rozběhl se netrpělivě očekávaný privatizační proces a strhával na sebe pozornost společnosti. V něm „sametová revoluce“ chytila svůj druhý dech. Změnami ekonomických struktur a pořádků měl být dokonán úplný odvrat od minulosti. Neviditelná ruka trhu, jako bezmála mytizovaná instance, měla změnit myšlení i jednání lidí. Politika dekomunizace se nadále projevovala spíše v symbolické a rétorické rovině, nikoli v rovině pádných právních sankcí. Antikomunismus si podržel spíše deklarativní než mocenský charakter. Projevilo se to ve znění jednovětého zákona o době nesvobody, přijatého Federálním shromážděním v listopadu 1991: „V letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony.“ Konfederace politických vězňů marně prosazovala své pojetí zákona, v němž byla KSČ označena za teroristickou a zločineckou organizaci a postavena mimo zákon.

Radikálně antikomunistické organizace – především Konfederace a KAN – zůstaly ve snaze o důslednou dekomunizaci osamocené. Neměly zastoupení v parlamen-tech, působily jen jako nátlakové skupiny s limitovanými možnostmi. Přesto neúnavně usilovaly o důsledné účtování s komunistickou minulostí i přítomností. KAN např. v roce 1991 obhajoval provedení rozsáhlé dekomunizace po vzoru denacifikace v poválečném Německu. Měla vycházet z rozlišení dvou kategorií odpovědnosti – trestně právní a politické. Zločiny a majetkové delikty měly řešit soudy, politickou odpovědnost by vyšetřovaly občanské komise složené z nezkompromitovaných lidí té které sociální vrstvy a profese v kombinaci s teritoriální působností. Je zřejmé, že těžiště prověřování mělo ležet v druhé oblasti.

Jinou neúspěšnou aktivitou Klubu angažovaných nestraníků byl návrh na zákonné opatření zamezující středním a vyšším funkcionářům KSČ účastnit se privatizačních procesů. KAN požadoval vyřazení tajemníků všech výborů KSČ, členů ÚV KSČ, dále okresních, krajských a městských výborů KSČ, veškerých nomenklaturních kádrů KSČ, ministrů, generálních ředitelů, ředitelů a náměstků, tajemníků a členů Ústřední rady odborů, předsedů a místopředsedů okresních a krajských Národních výborů, nositelů státních vyznamenání.

Zdola vycházely další živelné podněty k dekomunizaci a vyrovnání se s minulostí. Na jaře 1992 vydaly Necenzurované noviny ve třech pokračováních „Kompletní seznam spolupracovníků StB“. Tzv. Cibulkovy seznamy vyvolaly všeobecné pozdvižení, neboť dávaly veřejnosti do rukou velmi výbušné informace. Nebyla to záludná falza z provenience plukovníků StB, za která je považovali jejich odpůrci, nýbrž neúplné, ale i tak velmi obsáhlé výpisy z registrů kontrarozvědných útvarů ministerstva vnitra. Zveřejnění tisíců jmen rezidentů, agentů a držitelů propůjčených bytů zahájilo samovolné a velmi kontroverzní lustrační procesy na školách i úřadech, v podnicích, institucích, organizacích a dalších místech. Začala vypjatá debata o potřebě společenské katarze, v níž se střetli vášniví zastánci spontánních očistných procesů s těmi, kteří chovali vůči materiálům tajné policie největší podezření. Proti strohým údajům seznamů (jméno, datum narození, krycí jméno, doba spolupráce) se stavěly často velmi pohnuté a nejednoznačné příběhy.

Z nástinu vyplývá, že pokusy o vypořádání se s komunistickou stranou a minulostí představovaly v prvních, rozhodujících letech po pádu komunismu velice komplikovaný a kontroverzní sociálně politický proces, na němž se podíleli četní aktéři nejrůznějších zkušeností a motivací. Na první pohled je patrné značné napětí mezi deklarativní a trestně právní či sankční rovinou účtování, a toto napětí vytváří morální trhlinu ve svědomí české polistopadové elity a společnosti. Na výše naznačených přístupech k dekomunizaci vidíme zásadní rozpor mezi oficiální politickou linií a linií radikálně antikomunistickou. Oficiální politika se spokojila s ostrým deklarativním odsouzením padlého režimu, doplněným o rehabilitační, restituční a lustrační procesy, které měly alespoň částečně odčinit osobní a majetkové křivdy a alespoň částečně očistit státní správu.

V červenci 1993 český parlament přijal zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odboji proti němu a pokusil se toto pnutí odstranit. Kladl důraz na jednoznačné odsouzení KSČ jako „zločinné a zavrženíhodné“organizace, její nástupkyni Komunistickou stranu Čech a Moravy však nezakázal. Pro další roky a desetiletí tak uchoval rozpor, který od počátku 90. let tvoří onu osu právnických kontroverzí a politických bojů. V následujících letech se úsilí o dekomunizaci projevilo v několika základních rovinách. Opakovaně byla prolongována platnost lustračního zákona přijatého v roce 1991 – zákon platí dodnes. Pokračoval tlak na potrestání zločinů z komunistické éry a v roce 1995 byl založen Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Do roku 2008 bylo Úřadem vyšetřováno celkem 192 osob. Na příslušná státní zastupitelství odešlo 97 (z toho 32 opakovaných) návrhů na podání obžaloby proti celkovému počtu 123 obviněných. Na základě těchto žádostí bylo podáno 74 obžalob (z toho 20 opakovaných) na celkem 101 osob.

V uplynulých dvaceti letech bylo přijato několik zákonů usilujících o alespoň částečné zmírnění majetkových křivd nebo částečné odškodnění účastníků II. a III. odboje. Především již zmíněné zákony o soudních rehabilitacích a restitucích v letech 1990–1991; v roce 2002 zákon o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech; a dále nařízení vlády o vyplacení jednorázové finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací. Od 2. poloviny 90. let se trvale vedou spory o zpřístupnění archivů bezpečnostních složek komunistického státu. V dlouhých a kontroverzních debatách byl nakonec politicky formulován imperativ národní paměti a v roce 2007 byl následně zákonem zřízen Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek. Základním účelem novým institucí je zveřejnění veškeré dokumentace represivních složek nacistického a komunistického režimu a historické zhodnocení jejich totalitních atributů v letech 1939–1945 a 1948–1989.

Snaha o dekomunizaci trvá až do dnešních dnů. Na jedné straně se projevuje symbolickými prostředky – protikomunistickou ikonografií (stovky emblémů a hesel na samolepkách, plakátech a tričkách) nebo happeningy typu „S komunisty se nemluví“ a tak podobně. Na straně druhé trvají pokusy o prosazení zákazu KSČM (nebo alespoň jejího názvu a symbolů) prostřednictvím zákonodárných iniciativ a občanských petic. V březnu 2008 byla soudně zakázána činnost Komunistického svazu mládeže.