Depolitizace Martin Škabraha

Chceme-li vědět, co je to depolitizace, je třeba znát význam termínu politika. Výrazy politika, politický, politizace, politik, politikaření, ale také policie mají v naší západní, tj. latinské kultuře základ v řeckém slově polis neboli obec (historicky vzato tzv. městský stát). Jak rozumět slovu obec? Fyzicky se obec jeví jako soubor velkého množství jednotlivců, případně dále rozdělených do menších organizačních jednotek, každopádně podléhajících společnému vedení/vládnutí a při plnění jistých povinností těžících ze své příslušnosti k celku mnoho výhod (v jednotě je síla, více hlav víc ví, ten dělá to a ten zas tohle). Tím by se ale obec v principu nelišila např. od vlčí smečky nebo od tlupy šimpanzů, její organizace by jen byla o něco sofistikovanější. To, co obec zásadně odlišuje, je metafyzický (tedy filozofický par excellence) rozdíl mezi fysis a nomos, tedy mezi přírodou/přirozeností (česky slyšíme kořen „rodit“, v řečtině je to podobné, souvisí s „růstem“) a zákonem, a to nejen ve smyslu kodifikovaného práva, ale i ve smyslu společenské konvence. Oproti přirozeným uskupením „společenských živočichů“, jako jsou mravenci, lvi nebo ptačí kolonie, tedy polis nevzniká a není udržována spontánním růstem, nýbrž dohodou mezi lidmi, na základě jejich rozumového poznání a svobodného rozhodnutí; v této schopnosti jsou si občané principiálně rovni. Politikou zde tedy rozumíme politiku demokratickou.

Z řečeného ovšem vyplývá, že samotná možnost takto chápané politiky má závažné filozofické předpoklady, týkající se otázek, jako poznatelnost světa či existence svobodné vůle. Tyto teoretické podmínky jsou ale současně neoddělitelné od možnosti překročit danou situaci, vymanit se svému původu či přisouzené roli, vystoupit nad existující stav věcí a nahlédnout jej z kritické distance, což je naopak možnost praktická a politická. Představuje totiž alespoň částečné vymanění se ze stávajících mocenských vazeb. Proto se politika a filozofie v západním slova smyslu vynořují jako sourozenci, jedno podmiňuje druhé. Průvodním jevem každé depolitizace je pak i útok na zmiňované filozofické předpoklady – možnost racionálního poznání a svobodného rozhodování (tvrdí se např., že do nějakého procesu nelze zasahovat, protože je pro lidský rozum příliš složitý, jistá opatření nelze zpochybňovat, protože jsou nutností a neměla alternativu, atd.).

Společnost se stává politickou (obecnou) v okamžiku, kdy přijme předpoklad, že mocenské struktury (vztahy ovládání a poslušnosti), bez nichž žádný celek složený ze svobodných jednotlivců nemůže fungovat, jsou dány nikoliv přirozeně, spontánním růstem, nýbrž dohodou. Ta implikuje minimálně dvě zúčastněné strany, vládnoucí a ovládané. Polis je v ideálním případě společenství, v němž – tak jako v každém – jedni přikazují a druzí poslouchají (a to v různých kontextech). Tyto příkazy a především samotné vztahy poslušnosti, o které se opírají, však musí být zdůvodněny a oboustranně uznány; výsledky zdůvodnění jsou uloženy v zákonech. Stav společenské anomie (tedy jakéhosi „rozklížení“ obce) je stav, v němž zákonnost daného uspořádání (jeho zakotvenost v dohodách lidí mezi sebou, v řádu nomos) upadá; takový stav je i krizí politiky.

S politikou se nejčastěji setkáváme v podobě profesionální sféry příslušející „odborníkům na věci veřejné“, tj. politikům. To však vůbec neznamená, že jde o nejadekvátnější význam slova politika, spíše naopak. Jestliže odvozujeme političnost jednání od výše popsaného protikladu nomos a fysis, narážíme u profesionální politiky, zarámované v nějakém stabilizovaném systému politické reprezentace, na to, že jako každý kvalifikovaný sektor rozvinuté (funkčně diferencované) společnosti má tendenci k určité naturalizaci, tj. k tomu, aby se reprodukoval spontánním růstem a zakrýval skutečnost, že sám je relativním výsledkem lidských dohod. Politický systém, způsob, jakým obec dosahuje konsenzu ve spravování společných záležitostí, se sám opírá o historický konsenzus, který není a nemůže být stoprocentní a už vůbec ne samozřejmý. Paradoxně lze dojít k závěru, že politiky je nejvíce nikoli tam, kde máme co do činění s její profesionální podobou, ale tam, kde je odepírán souhlas s celkovým uspořádáním, na němž profesionální politika stojí, ať už ve smyslu čistě formálních principů politické reprezentace, nebo ve smyslu jejího obsahu, tj. toho, co vše a do jaké míry má být veřejně projednáváno a podrobováno zákonné regulaci.

Představme si skupinu aktivistů, kteří vniknou na soukromé pole s geneticky modifikovanou kukuřicí a toto pole zničí. Jeden názor na jejich konání by mohl vypadat následovně: „Dotyční se dopustili vandalismu, když nerespektovali soukromé vlastnictví a připravili někoho o jeho legální zisk z úrody. Pravděpodobně se jedná o skupinu mladých zhýčkaných pseudointelektuálů z dobře situovaných rodin, kteří se z nudy a pubertální touhy vzbouřit se proti svým otcům rozhodli vybít svoji frustraci a využili k tomu stigmatizovanou geneticky modifikovanou plodinu, jež v důsledku neinformovanosti vyvolává v lidech nesmyslné obavy a navíc je pro někoho symbolem snadno démonizovatelného podnikání velkých korporací; boj proti velkým a mocným spolehlivě táhne a okouzluje (hlavně sexuální protějšky), i když je ve skutečnosti jen projevem nevyzrálosti a hlouposti.“

Uvedená (fiktivní, leč pravděpodobná) interpretace aktivistické intervence je radikálně depolitizující. Její opak by měl začít asi takto: „Dotyční aktivisté jistě za běžných okolností respektují soukromé vlastnictví, neboť znají a uznávají důvody pro jeho ochranu. Jsou však přesvědčeni, že existují i jiné důvody, zakládající v tomto případě nerespektování dané hranice a ospravedlňující krajně vyjádřený nesouhlas s existencí onoho pole. Lze podle nich uvést důvody, proč neponechat řečené pole jeho spontánnímu růstu (biologickému i ekonomickému) a proč je naopak třeba podrobit jeho existenci veřejné debatě, kterou se však v běžném politickém rámci nepodařilo prosadit. Jejich radikálně vyjádřený nesouhlas má být demonstrací strukturálního nedostatku konsenzu, který ve stávajícím právním a politickém rámci charakterizuje podnikání v oblasti GMO. Je-li určitý problém strukturálně obcházen, je nezbytné řešit jej obcházením oficiální struktury.“

Politizovat nějaký problém tedy znamená reprezentovat jej tak, že nemůže být ponechán „přirozenému růstu“ v některém ze zavedených společenských systémů (jako je zemědělská výroba), nýbrž je třeba jej vystavit veřejnému přezkoumání a případně i nové zákonné regulaci. Z toho vyplývají minimálně dvě věci: za prvé, dotyčný problém není podle politizujících aktérů dostatečně regulován již existujícím právem, ačkoliv by regulován být měl; a za druhé, aktéři, kteří se o takovou demonstraci snaží, současně proklamují svůj nárok vůbec provádět politickou intervenci, své právo účastnit se na veřejných záležitostech, které podle nich v daném případě není dostatečně naplněno.

Klíčové je, že v popsaném příkladu k sobě těsně přiléhají odvolávání se k ideálu všeobecného konsenzu (a tedy ideálu dobra pro všechny, začlenění všech hlasů) na straně jedné a antikonsenzuální násilné jednání, jež se jeví jako akt ryze mocenský (zábor prostoru, zničení úrody) na straně druhé. Je to paradoxní jen na první pohled. Pojem politiky a politizace („nomizace“), který tu hájíme, předpokládá konsenzus jako něco, co je vždy nedostatečné, neboť ve společnosti neustále vznikají situace, kdy se někteří aktéři cítí vyloučeni z rozhodování o otázkách, jež se jich dotýkají. Násilnost zmiňované akce z jistého hlediska není násilím aktivistů samotných, ale jimi provedenou demonstrací toho násilí, jímž je ve skutečnosti jednání pěstitelů, neospravedlněné dostatečnou dohodou o utváření našeho společného světa.

Lze rozlišit dvě hlavní formy depolitizace. První nazvěme skrývání moci. Je to v zásadě konzervativní přístup, který s demokratickým pojetím sdílí přesvědčení o klíčové roli konsenzu (byť i pasivního – lidé mlčí, a proto souhlasí, respektují věci, jak jsou). Rozchází se však v tom, že konsenzus bere jako vždy už existující a ohrožovaný radikálními projevy nesouhlasu (kritika je přípustná jen „konstruktivní“). Cílem je prezentovat každý potenciálně politický problém tak, aby nebylo zpochybněno existující uspořádání. Problémy jsou např. pojímány jako „věcné“, „technické“ či „expertní“, je třeba je přenechat odborníkům (např. zdravotní potíže způsobené pracovní zátěží jsou soukromým problémem jednotlivce, který má řešit se svým lékařem, nevypovídají o potřebě přehodnotit stávající socioekonomický model s jeho ideologií pracovní sebedisciplinace, flexibilizace, workoholizace ap.). Jiným typem je moralizace: finanční krize je důsledkem chamtivosti bankéřů, nikoli reaganistické politiky deregulace a privatizace ve prospěch privilegovaných. Vždy jde o zakrývání mocenských aspektů problému, tj. o obcházení nedostatečného konsenzu ve vztazích vládnoucí – ovládaní.

Protikladnou strategií je obnažování moci. Konsenzus není obcházen, ale otevřeně ignorován a jako ideál vysmíván. I zde je milován pořádek, ne však konzervativní klid a (s)mír, nýbrž halasná „vláda silné ruky“. Ta se projevuje v různých podobách „zdola“ (rasismus, xenofobie) i „shora“ (bezpečnost nade vše, v souvislosti s bojem proti terorismu musíme zrušit některá občanská práva; rasismus a xenofobie prosakují i sem). Je kritizován „přehnaný humanismus“ či „pseudohumanismus“ obhájců lidských práv a „pravdoláskových intelektuálů“, pohrdá se pacifismem, který je dokonce interpretován jako paktování se s nepřítelem ap. „Obnažená moc“ se však nakonec ukazuje jako bezmoc: suspendováním politiky, usilující o dohodu mezi různými členy obce, se společnost stává anomickou, přestává „držet pohromadě“, fatálně se oslabuje její schopnost jednat a řešit klíčové problémy.

Popsané formy depolitizace se samozřejmě mohou prolínat. Důležitá je celková kulturní a myšlenková atmosféra ve společnosti, která depolitizačním tendencím může významně nahrávat – viz fenomén neonormalizace.

Někdy lze ovšem hovořit o depolitizaci i v pozitivním slova smyslu – když např. chceme uchránit kontrolní orgány veřejnoprávních médií od tlaku ze strany profesionálních politiků. Tito jsou však představiteli už dosti depolitizované politiky, reprezentují spíše policii v širokém slova smyslu udržovatelů existujícího pořádku (mocenského statutu quo). Nejedná se tedy v tomto případě o depolitizaci, ale spíš o depolicizaci.