Demokracie zajde na demokracii
(Vracím se stále ke stejným tématům) Milan Knížák
Frustrace z demokracie je normálním jevem. Jde jen o to, zdali dopustíme, aby se vyvinula do ztotalizované demokracie (kterou někdy nazýváme postdemokracií) nebo zda máme zájem demokratické struktury očistit a zjednodušit, aby zbylo co nejvíce prostoru pro jedince. (Jen je třeba se zamyslet, zda to jedinci unesou!?)
Mluvím o postdemokracii, a proto musím uvést, co si pod tímto pojmem představuji. Demokracie znamená vládu jasných principů, soutěže jasně definovaných politických stran, projevů předvídatelné občanské poslušnosti či neposlušnosti tvořících názorovou platformu pro volby v předem jasném termínu. Vždy se to nepovede ideálně, ale dohodnuté mechanismy situaci většinou uvedou do normálu.
Demokratický stát má být státem občanů, pro občana a občanu odpovědný, tedy co nejlevnější, nejjednodušší, nejúčelnější. Projevy postdemokracie se otevřeně nestaví proti demokracii, ale nestandardně ji narušují a chtějí toto narušování kodifikovat jako zákon. Pod pláštíkem veřejného blaha vstupují do soutěže s volenými politiky subjekty, které (i když mohou někdy zastávat správná stanoviska) k tomu nemají mandát potvrzený demokratickými principy. To je nejen neseriózní, ale především nečitelné. A základem demokracie je čitelnost. Postdemokracie svou nestrukturovaností dává šanci čemukoliv, ať to odpovídá demokratickým principům či ne. Většinou jde o parciální projevy, které se halí do pláště obecného práva, nároku a demokracie a už jen tím demokracii porušují. Demokratická společnost je svým způsobem omezená, ale jak jsem již výše uvedl, je čitelná, předvídatelná, jasně strukturovaná, a proto se v ní lze vyznat, i když se jí můžeme cítit limitováni. Postdemokracie dává zdání svobody, ale jedná se o měkkou anarchii vyznačující se zamlžeností a nepředvídatelností.
Problém spočívá v demokracii jako takové. Vypadá to, že se demokracie zahltí demokracií. Přemíra respektování práv jedince vede k ochromení běžných mechanismů fungování společnosti a jde ve svých důsledcích proti zájmům jedince. Hysterická ochrana osobních dat, autorských práv, agresivní hygiena a prevence chorob (atp.) směřují k diktatuře demokratických imperativů. Navíc prosazování ochranářských opatření vedou vždy k obohacení některých zájmových vrstev. Zdá se, že v takové situaci mohou přežít jen megastruktury, které jediné budou schopny tuto situaci ekonomicky zvládnout. Drobní zainteresovaní budou eliminováni. Problémem české postdemokracie jsou nevládní organizace (dále jen NO). Osobují si větší práva než ostatní občané, vyžadují privilegia a chtějí zasahovat do politického života, i když jim k tomu chybí mandát vzešlý z voleb. Pokud jsme přijali volby jako způsob ustavení vládnoucí elity, musíme tento systém důsledně dodržovat. Ostatně demokracie je jen (řekněme méně rigidní) formou diktatury proletariátu prošpikovaná několika humanistickými prvky, a proto funguje, jen když jsou všechna její pravidla striktně dodržována. Pokud budeme demokratické struktury narušovat, společnost brzy sklouzne k nějakému typu autokratického vládnutí, poněvadž jen ono je schopno zvládnout postdemokratický chaos. Postdemokracie je bohužel cestou k totalitě. NO se rozhořčují nad tím, že ony přece propagují právo, pravdu, svobodu a spravedlnost a je jim to vytýkáno jako služba ideologii. Ale ona to služba ideologii je. Každý člověk má mít nezadatelné právo rvát se za svoji pravdu, ale nikdo nemá mít předem zajištěno, že jeho pravda je větší, lepší, silnější, důraznější a hlavně morálnější než pravda jiná.
Představitelé NO jsou často agresivní až militantní, osobují si právo vědět, jak má demokracie vypadat a neuvědomují si, že už tento postoj znamená její popírání. Vadí jim, že vládnoucí elita nedává okázale najevo hodnotový a morální obsah vládnutí a pouze provádí mechanismus vládnutí. Ale to je přesně to, co vláda dělat má. Redukovat své působení na nezbytně nutné a strukturované úpravy bez přiklánění se k jakýmkoliv názorovým proudům. Společnost, která by uměla existovat v prostém mechanismu vládnutí, by určitě byla tou nejsvobodnější. Ale NO o svobodu nejde, chtějí jen, aby jejich ideje převládly nad ostatními. Opět mi nezbývá než připomenout, že je to jasná cesta k totalitě.
Socialistické proudy v 19. století, komunistická revoluce a půl století tzv. socialismu v polovině Evropy infikovaly kapitalistický svět. Vzniká tzv. sociální stát, bastard mezi kapitalismem a socialismem, který nemůže fungovat. Vede k zneschopnění společnosti a odkrývá dveře možnému nástupu totality. Destabilizovaná společnost touží po rigiditě, a ta nejsnadněji přichází s diktaturou (ať už jedince, strany či sekty).
Jak už jsem mnohokrát uvedl (a téměř všechna má uvažování o lidské společnosti tím končí), zdá se, že lidstvo po určitých periodách uvolnění vždy hledá nějakou totalitu, která by pomohla společnost strukturovat. Je to druh pulzace, kterému se asi nelze vyhnout. Měli bychom tedy spíše hledat přijatelnou povahu totality, než se pokoušet o utopii anarchodemokracie. Jak jsem se již zmínil, demokracie je jen mírnou formou totality, a tak hledejme formu přijatelné demokracie (která je téměř nerozeznatelně podobná přijatelné formě totality) a dobrovolně přijměme její omezující parametry.
(Poznámka: Pojem intelektuál je dnes určitou politickou vrstvou užíván jako nadávka. Jako nelze prohlásit, že „politici jsou špatní“, jen že „někteří politici jsou špatní“ nebo „profese politika svádí ke špatnostem“, nelze ani paušálně odsoudit „intoše“. Pod pojmem intelektuál nelze vidět jen levicově zaměřené vzdělance podporující svět nevládních organizací a mající až panickou hrůzu před vstupem do aktivní politiky, přesto plné neutuchajícího zájmu ovlivňovat politické dění, ale i vzdělance, kteří vnímají reálnou politiku jako regulérní cestu.)
Když říkám, že informace je nebezpečná, nehlásám tím návrat k bezinformační společnosti, jen vybízím k velké opatrnosti při získávání a hlavně při zpracovávání a předávání informací. S vynálezem komunikačních technologií se usnadnilo předávání informací, ale zároveň se rozbila stupnice důležitosti. Snadnost komunikace odstraňuje hierarchizaci sdělovaných poselství.
Vedle reálného světa vzniká paralelní virtuální svět, ale zatím se tyto světy málo liší. Virtuální odpad zaneřáďuje duchovní prostor. Náš svět (říkám záměrně „náš svět“, tzn. svět vnímaný lidmi) byl vždy rozdělen na dvě části: svět reálný a svět duchovní. Ten duchovní (který dnes částečně pokrývá pojem virtuální, poněvadž duchovno je nedostatečně vědecké) byl velmi elitní. Dnes je plebejizován. Současný virtuální svět není duchovní, zbyla mu jen virtualita, které se zmocnili i nezasvěcení. Plebejizace duchovna je největším problémem současnosti. (Prolínání virtuality a duchovna je záměrné, i když bych možná uměl vyjádřit jejich odlišnost.)
Praha, 2006