Demolice Monica Narula

Demolice je akce, kterou provádějí znalci, urbanisté, policisté a vojenští příslušníci, aby nešťastným občanům selektivně (a zbytečně) demonstrovali zákony newtonovské mechaniky. Stavby se zvedají, jen aby dokázaly, že zase mohou spadnout. Zemskou přitažlivost potvrzují dějiny. Vše, co se postaví, se jednoho dne nutně rozpadne. Přírodní proces rozkladu však obvykle sleduje jistý rytmus. Lidé se na určitých místech usazují a zase odcházejí, staví města a zase je opouštějí, což se projevuje formou určité časové dynamiky střídavého oživování a následného opouštění. Čas od času může sice proces rozpadu urychlit náhlé zemětřesení, epidemie anebo invaze, pokud jsou však lidská sídla ponechána sama sobě, rostou a vrství se, aby vyhověla budoucím nárokům, a svou minulost nemusí nutně bořit. Demolice tedy zaručuje, že město nebude ponecháno samo sobě.

Zatímco rozpadající se zdi a drolící se trámy svědčí o tom, že materiály podléhají zkáze času, demolice (zemětřesení vyvolané šustěním papíru u soudu anebo v politických kuloárech) jsou v podstatě zrychlenými dějinami. Nástroji demolice jsou dokumenty, posudky, průkazy totožnosti, formuláře, buchary, buldozery, bagry, bourací závaží a občas i bomby a dělové střely. Demolici sice provádí bomba či buldozer, jejím spouštěcím mechanismem je však posudek, rozsudek či dokument. Osud stavby, jež má být zdemolována, se odvíjí od její neschopnosti prokázat oprávněnost obývat to které místo. Někdy se dokonce ukazuje, že toto oprávnění je zcela naprosto mimo vliv drtivé většiny obyvatel města. Jejich osud je křehký domeček z karet, jenž čeká na zlostný závan nařízení a jeho výkonu.

Demolice ale znamená mnohem víc než jen zbourání postavené struktury, jedno zda domu, vesnice, čtvrti anebo města. Znamená to i nenadálé zrušení celého života práce, zničení příbuzenských vztahů, osobních historií a způsobů života, sdílení, myšlení a snění. Demolice přepisuje osud města tím, že násilí soudního výnosu proměňuje v úder bucharu do přediva času. Když je dům srovnán se zemí, je to takřka jako by život, jenž se v něm odehrával, byl vyrván času, jako by roky a dny prožité tím, že stavbu (byť zchátralou) naplňujeme zvukem a dechem života, zčistajasna vůbec nic neznamenaly. Demolice je rána uštědřená nejen prostoru, ale i celému času. Dům je sice možné postavit znovu, jakmile však jednou ztratíme čas, v němž plynul život vdechující mu život, už jej nikdy nezískáme zpátky.