Veřejný prostor / Gentrifikace Joaquín Barriendos Rodríguez
Po poslední změně století se stalo obyvatelstvo světa svědkem exploze megaměst. Vznik sedmnácti megalopolí začátkem 21. století, každá z nich o více než 10 milionech obyvatel, způsobil nezanedbatelnou změnu v tvářnosti naší planety. Jakkoli globální městský prostor paradoxně využívá pouhá dvě procenta jejího území, prakticky polovina celkového obyvatelstva se hromadí uvnitř měst a na jejich okrajích, bez dostatečných prostředků a v extrémních životních podmínkách. Mnohé z těchto urbanistických komplexů odpovídají tomu, co Rem Koolhaas popisuje jako urban cores (Koolhaas 2004, 1995; Soja 2000), tedy mohutným koridorům spojujícím městská jádra s nesmírně vysokou hustotou obyvatelstva a vytvářejícím konglomeráty vzájemně se prolínajících měst, jež se šíří donekonečna.
Proces sjednocování (synoikismós), tedy slučování a organizování sousedních polis ve snaze spojit síly a politické schopnosti, definovaný Edwardem Sojou jako DNA urbanismu, nabývá v makroměřítku těchto měst na obřích dimenzích, v nichž vše makropolitické jako by bylo zcela odpojeno od veřejného prostoru a jeho každodenních mikropolitik. Z hlediska antropologie města, vizuálních studií, epistemologie společenského prostoru, strategií interkulturní mobility nebo řízení translokálních identit se v důsledku hovoří o existenci nového veřejného, ultra- nebo postobčanského prostoru. Jinými slovy, vznikají nové městské dynamiky, jež prostupují fyzické, urbanistické, politické a symbolické meze měst a přelévají se přes ně.
Bezprostřední výsledek těchto dynamik rozvoje měst, megalopolizace a demografického kupení se v mnoha městech tzv. třetího světa dostavil ve formě rostoucího počtu slumů (favelización) a zastavováním obytných zón chatrčemi (chabolización). Degradace rozsáhlých zastavěných teritorií a průnik nových a rozlehlých příměstských oblastí bez zajištění základních služeb představují v posledních letech charakteristický znak mnoha megaměst, jejichž obyvatelnost se pohybuje pod mezí únosnosti. Urbánní představy na jedné straně a ideály architektury a urbanismu na straně druhé jako by se dnes opíraly o různá gramatická pravidla veřejné sféry. Soulad a shoda v očekáváních, ve využití a podpoře fyzických a symbolických míst megaměst se do jisté míry vytratily. Rozevírající se nůžky rozdílu mezi obyvatelností za účelem přežití a obyvatelností ve smyslu očekávání od urbanistického plánování mají za následek násobící se počet eufemisticky nazývaných „ztracených měst“ v zemích třetího světa.
Politická síla urbánních představ, tedy sdílených obrazů, které dávající soudržnost, smysl a aktuálnost každodenním praktikám a dynamikám veřejného prostoru, jako by se v tomto komplexu a v inherentním zjevu a hustotě sociálních kódů makroměst rozpouštěla a pozbývala na jasnosti.
Použijeme-li slova Kevina Lynche z jeho knihy Obraz města (Lynch 1960), hovořícího o těchto rozšířených formách občanství, znamenají makroměsta oslabení symbolické „čitelnosti“ veřejného prostoru. Významové ochuzení idey „obývat město“ si zcela jasně uvědomíme, budeme-li sledovat občanské vazby obyvatel k městu. Tato oblast zaznamenala jasný posun ve vazebních mechanikách mezi různými úrovněmi komunitní vzájemnosti (z prostředí bezprostředního sousedství, zaměstnání nebo vzdělávání, až po méně blízká prostředí, jako mohou být např. dopravní prostředky, zábavní zóny nebo turistické koridory). V sociologii, geografii člověka a v teoriích percepce a tvorby veřejného prostoru byla tato situace definována jako difuzní, rozptýlené sousedství (Difusse Neighborhood) s významným dopadem na problematiku města v jeho kolektivní podobě.
Teorie tzv. urbanistického ekologismu, jež tvrdily, že dobrá koncepce města, dobré plánování růstu města a prostorová struktura provázaná s předem stanovenou podobou společenského prostoru vyústí v jedinečné, řiditelné a předvídatelné formy urbanity a občanství, přestaly být v postobčanském kontextu vnímány jako přijatelné modely vyjadřování a myšlení. Při pohledu na tutéž koncepci měst se tudíž setkáváme s hojností různých a nečekaných městských dynamik na jedné straně a řadou polyvalentních strategií působení ze suburbánních, periferních oblastí do středu na straně druhé, obvykle v reakci na racionální očekávání tvorby koherentních veřejných zón a občanských prostředí.
Jestliže tedy v kontextu makroměst doporučuje postmetropolitní charakter určitým způsobem dosáhnout překonání dvojčlenu centrum/periferie, juxtapozice urbánního se suburbánním naopak aktualizuje formy polarizace a segregace infrastrukturně okrajových oblastí. Proces homeostáze sociální nerovnosti je jednou z daní, již tradiční města třetího světa zdědila jako důsledek obligatorní modernizace po dlouhých obdobích centralistického urbanismu, založeného na čistě ekonomickém evolucionismu (developmentalism). A právě to je důvodem, proč se města obřích rozměrů velmi dobře přizpůsobují pružným strukturám trhu a výroby, stejně jako hypermobilitě velkých, potlačovaných pracovních sektorů s nízkou stabilitou, ale současně nejsou schopna řešit potřebu uznání a rovnosti subjektů a imaginárních kolektivů, jež urbánním celkům dávají život.
Město, chápáno v platónských představách jako místo, kde vztah mezi státem a jednotlivcem zprostředkovávají instituce, jasně odlišující veřejné od soukromého, už nepředstavuje přirozený habitat lidstva, ale extrémní prostředek obyvatelnosti, habitability. Jako ve starých jádrech opevněných měst, zachovávají dnešní makroměsta již jen pouhé zbytky ideální civitas (vnější opěry, severovýchodní orientace budov v tropických městech, překlady, římsy atd.), na kterých spočívají nadstavby postmoderních architektur, průsečíky ethnoscapes (jak Arjun Appadurai nazývá městskou krajinu tvořenou turisty, sezonními pracovníky, utečenci, emigranty ap.) a multirodinné urbanistické komplexy (v době, kdy rodina přestala antonomasticky plnit roli produktivní, afektivní a roli občanské jednotky). (Appadurai 1986)
Společně s pronikáním nejrůznějších definic postobčanského kontextu se urbanistická koncepce megalopolí jeví stále více jako konstantní potenciál gentrifikace zaostalosti, již zřejmě ani stát, ani architektura nebo veřejná politika nejsou schopny demokraticky vyřešit. Veřejná politika se vyvíjela ve stínu nenasytného rozrůstání městské skvrny, která je většinou tvořena směsicí konstantního hromadění, centralizace politik a kulturního vybavení, dostředivými migračními toky s následnou segregací a periferizací některých sektorů obyvatelstva a ultrabyrokratizací veřejné správy.
Bibliografie:
Appadurai, Arjun, ed. The Social Life of Things: Commodities in Cultural Perspective. Cambridge: Cambridge University Press, 1986.
Lynch, Kevin. The Image of the City. Massachusetts: MIT Press, 1960.
Koolhaas, Rem. Content. Taschen, Colonia, 2004. S,M.L,XL, 010. Rotterdam: Publishers, 1995.
Soja, Edward. Postmetropolis: Critical Studies of Cities and Regions. Oxford: Blackwell Publishers, 2000.