Východoevropská situace Marina Gržinić

Navrhuji jiné teoreticko-politické určení. Toto určení polohy, resp. zaujetí (konceptuálně) specifické půdy znamená filozoficky označit a artikulovat autentickou východoevropskou pozici. Představa takové pozice nevychází z prosté hry politiky identity, jejímž prostřednictvím specifická monstra/entity bojují za svá práva v rámci kyberprostoru; je to spíše bojovná odpověď na tento neustálý proces fragmentarizace a partikularizace. Navíc trvám na repolitizaci kyberprostoru tím, že zaujímám půdu, která není geografickým prostorem nebo lokací na geografické mapě nové Evropy, nýbrž, jak by řekl Edward Said, je to půda, která je pojmem, je to paradigma takového prostoru. Opětovné promyšlení pozice dnešního (post)feminismu a teorie genderu je tedy přímou odpovědí na často populistické poznámky, že dnes není čas rozdělovat Evropu na Východ a Západ a že díky ideologii globalizace záleží pouze na domově: „Ani Východ, ani Západ, nejlépe je doma!“ Bez ohledu na ideologické zaslepení takovéto teze, která nebere v potaz klaustrofobní tendenci a totalitární nádech, jenž patří každé ideologii důvěrnosti, se musíme ptát, kde je tento domov. V jakém duchovním a pojmovém kontextu se nachází, pokud vůbec nějaký máme?

Místo abych pojímala sebe samu jako akademicky genderově situovanou ženskou autorku, tudíž jako (kyber)feministku z východní Evropy, navrhuji radikální převrácení možné interpretace této východoevropské pozice či východoevropského paradigmatu. Navrhuji, abychom artikulovali mou autentickou východoevropskou pozici (nebo pokud dáváte přednost Lyotardovu termínu: mou východoevropskou situaci) jako (post)feministickou – jako kyberfeministické paradigma.¹ Východní Evropu je třeba vnímat jako ženské paradigma, resp. jako ženskou stranu v procesu sexuální diference a zakotvení nás samých v reálném prostoru i kyberprostoru. Lze ji vnímat jako bojovné teoretické uchopení partikulární pozice v diskusi, která je v době začínající třetího tisíciletí klíčová, v diskusi o způsobech a modech, jakož i – v neposlední řadě – protokolech, které umožňují vstup do (kyber)prostoru naděje, pocitu zbytečnosti, teorie a teroru.

„Východní Evropa“ byla vždy vystavována různým čtením.² Často byla vnímána jako prostor romantických, mytologických událostí. Pokud to nahlížíme marxisticko-leninským filtrem, pak technologická zaostalost nabízela mýtus o velké bratrské pospolitosti a naprosté sexuální svobodě (jež byla díky materialistické povaze východní Evropy oproštěna od etiky a morálky, a tudíž schopná nejhorších hříchů), resp. mýtus o výlučně totalitárním projektu a uskutečnění východního despotismu, v němž se kupila chudoba, bída, krev a sliz. Právě posledně zmíněný mýtus je dnes přítomen ve své nejděsivější formě, neboť se přesouvá z říše symbolického do říše reálného, zatímco stále doufáme, že zůstane západní fantasmagorií. Události v bývalé Jugoslávii jsou zhmotněním toho, že reálné zaujalo místo symbolického. K tomu nutno přidat proud utečenců a ilegálních imigrantů. A platí to ještě víc, pokud hovoříme o integračním procesu (bývalé východoevropské státy se mají stát policejními psy), dezintegračních procedurách (získat ten pravý pas) a v neposlední řadě se zřetelem k válkám na Balkánu a v bývalém Sovětském svazu. Právě tato fakta a tyto změny na Východě vzbudily nový pohled na Evropu. Jestliže Západ čte Východ, pak se toto čtení vyznačuje absencí komunikace a postojem „dívám se, ale nevidím, poslouchám, ale neslyším“. Tento postoj pokračoval i během nedávných událostí, kdy lidé z bývalé Jugoslávie umírali po tisících a prchali po milionech. Ačkoli toto vše se děje v srdci Evropy, tatáž Evropa dokáže toto srdce, jež přejmenovala na Balkán, zapudit. Během posledních surových událostí se někteří lidé vzdali slasti své kontemplativní a filozofické četby. Se zřetelem k dějinám, filozofii (Kant) a umění lze vypracovat ideu východní Evropy jako neviditelného pozůstatku všech evropských zvěrstev. Východní Evropa je podřadné zboží a krvavý symptom politických, kulturních a epistemologických nezdarů našeho století.

Východ je pro západní Evropu cizincem, je tím, kdo nám krade (kdo tobě krade!), resp. kdo ohrožuje národní podstatu vznikající sjednocené Evropy. Každý konstrukt „cizince“ vyžaduje někoho, kdo krade nebo ohrožuje naši národní podstatu. Jsme svědky „posedlosti cizincem, která má jedinečný vztah k slasti“. Události na Balkáně probíhaly racionálně, ale jak to vyjádřil Slavoj Žižek, „Balkán je racionální, iracionální je názor Západu na tyto události“. Podle Žižeka je nacionalismus „odvrácenou stranou“ systémů reálného socialismu, nikoli reakcí na pád komunismu.

Pro Východ je typické pouze jedno téma: dějiny. Opětovné přisvojení dějin. Celé socialistické ústrojí mělo za cíl neutralizovat vedlejší efekty, které vyvstávaly z interpretace jeho reálné podoby, neutralizovat uměleckou produkci, zamaskovat, vyhladit nebo převyprávět dějiny. Na diskurzivní rovině šlo o boj za vytvoření a interpretaci dějin Východu, za přivlastnění dějin socialismu Východem stejně jako Západem.

Nyní tu jde o dekonstrukci a obnovenou konstrukci týchž dějin, ovšem dějin, které dnes umocňují dříve nevyslovitelné myšlenky, obrazy a fakta. Jde tu o „vnitřní reartikulaci“, která se rodí mimo novokoloniální pozice Západu; jde o reartikulaci, která „zde“ je, aniž by byla jako taková rozpoznána. Jsme svědky procesu zrcadlení a reflexe našeho vlastního já a našeho vlastního „východního“ postavení, kdy recyklace různých dějin neodkazuje na západní, ale na východní podmínky a pozice.

Alternativní dějiny východu Evropy vyjadřují požadavek redefinice vztahů v rámci dnešních mocenských konstrukcí a vztahů.

Poznámky:

1 / Gržinić, Marina, „A theoretical-political positioning of philosophy, media a cyberfeminism,“ in Techniques of cyber<>feminism<mode=message>, edited by Claudia Reiche, Andrea Sick, 141–154 Bremen: thealit Frauen Kultur Labor, 2002.

2 / Srov. Gržinić, Marina, „Encountering the Balkan. The radicalisation of positioning,“ in Art in Europe: 1990–2000, edited by Gianfranco Maraniello, 115–126 Milan: Skira, 2002.

Zdroj:

Gržnić, Marina. „The Eastern European condition.“ In Situated Contemporary Art Practices. Art, Theory and Activism from (the East of) Europe. MG 2004, 142–144.