Reprezentace Kamil Nábělek

S reprezentací bývají často potíže. Je to dáno samotným faktem zastupování (reprezentování), který má mnoho podob a rovin. Na veřejnosti za nás mluví nejrůznější političtí, společenští a funkční zástupci (funkcionáři), ve sportu „za nás“ závodí a soutěží „naši“ reprezentanti. My sami si vytváříme mentální modely, které nám zastupují (ukazují, zobrazují) skutečnost. Už z tohoto letmého přehledu je patrné, že reprezentace je pojmem odkazujícím jak k „realitě“, tak „fikci“, aniž by bylo možné říci, k čemu má blíže. Nejsme to doopravdy my, kdo soutěží na olympiádách a mistrovstvích, ani to nejsme my, kdo prostřednictvím politiků mluví a jedná v politickém prostoru, přesto své symbolické zastupování prožíváme jako reálné a faktické. S pojmem reprezentace je to stejné jako s pojmem virtuality – virtuální znamená fiktivní, ale zároveň i skutečné – něco, co je „fakticky“ i „vlastně“; co je zdánlivé, ale zároveň i účinné a efektivní. V obou případech se jedná o slova pokrývající rozsáhlé sémantické pole. Právě tato šíře významu je však natolik podstatná, že by bylo chybou rozhodnout se jen pro jeden „správný“ významový pól. Sémantická šíře není neurčitost ani vágnost, kterou bychom kvůli jednoznačnosti měli odstranit, ale je výrazem hluboké jazykové zkušenosti, sahající až ke kořenům jazyka, kde se ztrácí našemu plnému vědomí. (Sahá hluboko, do různých jazyků a ke slovům obyčejným a pro nás jednoznačným, která však možná byla dříve také takto široce rozkročena – říká se without nebo allein a nás už ani nezarazí, že ve slovech with/out nebo all/ein se spojují dva protikladné významy.)

Šíře významového pole slova reprezentace sahá od re-prezentace (tj. znovuzpřítomnění) až k čiré fikci. Je dána dvojím založením. Na jedné straně je reprezentace chápána jakožto imitace a podobnost – formalizovaně až jako symetrická relace –, na druhé straně jakožto relace nesymetrická, zastupující svého referenta na základě konvence. Z této podvojnosti základního vymezení plynou mnohá nedorozumění. Pojetí reprezentace jakožto symetrické podobnosti a znovuzpřítomnění sice málokdo otevřeně zastává, ovšem i tak ovlivňuje naši představu a klade nároky na reprezentaci chápanou formálně. Máme sklon si myslet, že reprezentace by měla (mohla) zastupovat lépe a pravdivěji. Méně zkreslovat a více imitovat. To je ale v rozporu s nesymetrickým charakterem symbolické konvencionalizované reprezentace.

Zmíněná konceptuální dualita přináší nejvíce problémů při promýšlení mentální reprezentace. S reprezentacemi vnějšími, ukotvenými v sociální realitě jsou sice také problémy, ale menší. Často nejsme spokojeni s politickými reprezentacemi a jinými autoritami rozhodujícími a hovořícími za nás – a ani vědomí, že je lze vyměnit, nás neuspokojuje, neboť si uvědomujeme, že ani to není zárukou zlepšení. Ovšem právě naše skepse v tomto ohledu je známkou zdravého přístupu k reprezentaci jako takové, je výrazem tušení, že její konkrétní realizace jsou především konceptuálními formami, které nejsou imitací nebo otiskem skutečnosti. Proto ji také nereprezentují plně, ale vždy jen částečně a zkresleně. Problém není také (až na výjimky) ani s reprezentacemi sportovními, přestože se s nimi více emočně identifikujeme, ani s reprezentacemi na poli kultury (tedy pokud se umělci nezabývají právě systémy a způsoby reprezentace – pak mohou naopak vyvolat kontroverze). U našich vlastních reprezentací je to však jiné. Na jejich základě rozumíme světu i sobě (i svému obrazu v očích ostatních). Protože jsou však výkonem nás samotných, nemáme záruku jejich pravdivosti. Nelze říci, že by byly falešné – všechny jsou konstrukcemi a nemůže tomu být jinak, jen nevíme, zdali nám vždy dobře slouží. Jsou vázány na aktuální vjemy („skutečnost“) a pomáhají nám se v nich orientovat, mohou se však od aktuálních vjemů oddělit a začít žít vlastním „životem“. Mentální reprezentace se změní v předsudky, utkvělé představy o světě, sobě samém i ostatních lidech. Konstrukty a modely, kterých se nelze zbavit ani je v určitém okamžiku zapomenout, neboť nelze cíleně zapomínat. A stejně tak jako nelze psychologická schémata vyměnit za lepší, protože jsou součástí nás samotných (my sami jsme těmito konstrukty, nebo lépe: existujeme prostřednictvím nich), nelze se ani vyvarovat všech „falešných“ konstrukcí společenské reality. Tyto reprezentace (konstrukty) jsou produkovány ideologiemi, diskurzy, médii atp. – a samozřejmě i tyto ideologie a diskurzy jsou konstrukty a schématy. Mimo nich reality není.

Není to příliš skeptický závěr? Nacházíme se uvnitř systému reprezentací, z něhož není úniku ven, dokonce není ani žádné „venku“. O pravdivosti reprezentací si také nemůžeme dělat žádné iluze (a i kdybychom si je dělali,

brzy se ukáží jen jako další druh reprezentace). Abychom se dostali ven, museli bychom změnit celé naše myšlenkové a filozofické východisko a vrátit se k reprezentaci chápané jako přímý otisk reality. Znamenalo by to dívat se na svět bez mentálních modelů, tedy přestat myslet moderně. Znamenalo by to opustit naši „lidovou filozofii“ (která je směsí empirismu a racionalismu a s mentálními modely pracuje). To by bylo stejně málo možné, jako si selektivně vybírat z naší vlastní osobní minulosti. Stejně tak jako nás žádný psycholog nezbaví našich mentálních reprezentací, které nám nevyhovují, ale naučí nás s nimi žít, i celkového systému reprezentací se už nezbavíme. Můžeme se však pokusit na celou věc podívat jinak: mít dva modely světa. Mít v mysli současně dva modely reality. Jeden by odpovídal oné původní „pravdě“ či „realitě“, druhý by byl alternativním modelem, „fikcí“. Tuto „původní pravdu“ bychom mohli variovat, vědomě navrhovat její modely, vytvářet projekty a dokonce i „misreprezentace“ – tzn. reprezentace, které reprezentují špatně. Práce se dvěma modely skutečnosti – dvěma figurami, jež konstituují smysl, by nám pak umožnila uvědomit si znakový (symbolický) charakter celé operace. Umožnila by nám použít celou sémantickou šíři pojmu reprezentace, „přehnout“ přes sebe ono sémantické pole a přiblížit jeho póly k sobě, aby se dynamizovalo napětí mezi nimi. Bylo by nám to k něčemu prakticky? Pomohlo by nám to třeba s politickou reprezentací? Myslím, že ano. Jakmile bychom si uvědomili, že neexistuje jeden správný způsob, jak reprezentovat realitu, a že ji můžeme různým způsobem konstruovat, znamenalo by to také uvědomit si, že se s realitou musíme neustále vyrovnávat. Od hledání jedné privilegované teorie (a z ní vycházející privilegované praxe) bychom se přesunuli k sociální praxi, která je sice dočasná a proměnlivá, ale zároveň i produktivní, invenční a tolerantní. To by snad za ztrátu reality („reality“) stálo.