Mediální krédo pro fin de siècle Hakim Bey

„Média“ lze rozlišovat podle toho, zda si nárokují „objektivitu“, nebo nikoli. A to v trojím slova smyslu: za prvé mohou chtít „objektivně zpravovat“ o realitě; za druhé mohou chápat sebe sama jako součást objektivních či přirozených podmínek reality; a konečně se mohou domnívat, že realitu může pozorovatel reflektovat a reprezentovat jako objekt. „Média“ dávají do závorek subjektivní dimenzi a odstraňují ji ze základní struktury zprostředkování, jež je vydáváno za sebereflexivní pohled společenské, „nestranné“, „vyvážené“, ryze empirické reportáže. Média záměrně zastírají vazbu mezi objektivním a subjektivním – jako v případě infotainment (infozábavy), televizních seriálů, které tolik lidí považuje za „realitu“, policejních show „ze skutečného života“, ale i reklam nebo talkshow – a tím vytvářejí obraz falešné subjektivity, zabalené a prodávané spotřebitelům jako simulakrum jejich vlastních „pocitů“ a „osobních názorů“ čili subjektivity. Média zároveň vytvářejí falešnou objektivitu (nebo jsou jí vytvářena) a falešnou totalitu, která se vtírá jako autoritativní světonázor a která je daleko mocnější než jakýkoli (pouhý) subjekt – nevítaná, nevyhnutelná, skutečná síla přírody. Ať už tedy ve spotřebiteli vzniká jakýkoli „pocit“ či „osobní názor“, člověk jej vnímá jako hluboce osobní a objektivně pravdivý. Kupuji právě tohle, protože to mám rád, protože je to lepší; podporuji tuhle válku, protože je spravedlivá a čestná a protože přináší tak zábavné vzrušení (operace „pouštní bouře“, mini-série předpřipravené pro hlavní televizní vysílací čas). Ačkoli tedy média zdánlivě odmítají to, co je pouze subjektivní (nebo to dávají do závorek jako „umění“), ve skutečnosti aktivně rekuperují subjekt a reprodukují jej jako prvek v rámci velkého objektu, jako totální reflex totálního pohledu – dokonalé zboží – jako sebe sama.

Všechna média fungují do jisté míry tímto způsobem a právě do této míry bychom jim patrně měli vzdorovat nebo je „kritizovat“. Knihy mohou být stejně zhoubné a otravné jako radio Top 40 a stejně falešně objektivní jako večerní zprávy, velký rozdíl však spočívá v tom, že knihu může napsat každý. Kniha se stala „intimním médiem“, médiem, v němž jsou ve hře kritické schopnosti, neboť chápeme a čteme knihu jako subjektivní. Každá kniha, jak poznamenal Calvino, ztělesňuje osobní politiku – ať už si to autor uvědomuje, nebo ne. Naše povědomí o tom vzrůstá přímo úměrně našemu přístupu k tomuto médiu. Kniha už nemá auru objektivity, kterou se honosila ještě řekněme v 16. století, a proto se přesunula z tohoto intimního, důvěrného média na „média“, na „veřejná“ média, jako je televizní síť. Média v tomto smyslu jsou ex definitione uzavřená a nepřístupná mé subjektivitě. Média chtějí mou subjektivitu vytvářet, nikoli být jí vytvářena. Pokud by připustila opak, stala by se – opět z definice – dalším médiem intimity, byla by připravena o nárok na objektivitu, redukována (ze spektakulárního pohledu) na poměrně bezvýznamná. Média se zjevně budou bránit této možnosti – ale budou to dělat přesně tím způsobem, že mne vyzvou k tomu, abych investoval svou subjektivitu do jejich totální energie. Tím bude má subjektivita rekuperována, dána do závorek a využita k tomu, aby média posílila svou vlastní falešnou objektivitu. Média mi prodají iluzi, že jsem „se vyjádřil“, buďto tím, že jsem si koupil životní styl podle své „volby“, nebo že jsem se „ukázal“ před pohledem reprezentace. V 60. letech byla média ještě ve stadiu vzniku a dosud neustavila svou kontrolu nad říší obrazů. Objevilo se několik přechodných nedopatření. Např.: Pokusila se trivializovat a démonizovat kontrakulturu, místo toho však způsobila, že kontrakultura byla ještě přitažlivější; pokusila se glorifikovat a ospravedlnit novokoloniální válku ve Vietnamu, ale nechtěně odhalila její krutost a nesmyslnost podobně jako špatný trip. Zmíněné „mouchy“ se objevily kvůli nesouladu mezi ideologií a obrazem. Hlas nám říkal, že kontrakultura je neotesaná a zkažená, vypadala však zábavně; hlas nám říkal, že válka je spravedlivá a hrdinská, ale vypadala jako peklo. Naštěstí pro média se objevil McLuhan a Debord, aby vysvětlili, k čemu dochází, a situace byla rychle napravena. (McLuhan chtěl média posílit, Debord je chtěl zničit – oba spisovatelé však analyzovali a kritizovali média tak pronikavě, že samotná média dokázala zužitkovat jejich nálezy a využít je takovým způsobem, který žádný z nich nezamýšlel.) Média dokázala dostat do svého ohniska ideologii i obrazy a prakticky eliminovat jakýkoli kognitivní nesoulad.

Během 60. let začalo několik lidí cítit a dokonce i chápat, že v médiích panuje nesoulad mezi ideologií a obrazem, a viděli v tom příležitost, nestřežený prostředek k získání moci. Kontrakultura a protestní hnutí začaly vyhledávat mediální publicitu, protože byly přesvědčeny, že jejich obraz je atraktivnější než ideologie, která se tento obraz snažila vykládat. Někteří teoretici si začali nárokovat, že se médií chopí. Oko bylo neodolatelně vábeno k pohledu na určité obrázky, dokonce i na takové, jež byly kódovány jako výpady vůči „systému“ nebo „establishmentu“. Avšak i tentokrát média přežila – a dokonce vzkvétala – v samotné opoziční disidentské obraznosti, která se pokoušela vzít ztečí jejich moc. Co bylo koneckonců podstatné, byla „dobrá televize“, a televize vzkvétala díky záběrům z protestních akcí, snímkům politicky radikálních hippies, divokých rockových hvězd, psychedelické estetiky a podobně. Média nyní působila mnohem silněji a pružněji než jejich protivník; studio reality bylo fakticky vzato útokem (jak k tomu vyzýval Burroughs) a ubránilo se tím, že otevřelo všechny dveře obrazům a spolklo své nepřátele. Koneckonců se totiž člověk dostane do médií jedině v podobě obrázku, a jakmile jsme sami sebe redukovali na tuto úroveň, stáváme se součástí stínové hry zboží, světa obrazů, spektáklu. Pokud člověk neměl několik milionů, aby si koupil vlastní televizní síť, nebylo možné dostat vlastní subjektivitu do médií. (Avšak i to je ve skutečnosti nemožné, poněvadž žádný člověk s tolika penězi a s takovou samolibostí nikdy nezplodí nic než skličující banalitu – je to snad „zákon přírody“?) Jinak řečeno, média v 60. letech sice ztratila několik bitev, ale vyhrála válku. Jakmile pochopila, že médium (obraz) je sdělení (ideologie) a že samotná tato identita vytváří spektákl a jeho moc, byla budoucnost jistá. Kennedy působil jako herec, aby získal moc, ale Reagan hercem byl – první symbol vyprazdňování samotného spektáklu a jeho rekonsolidace jakožto ryzí simulace. Bush pak dokonal „čistou“ čili simulovanou válku a Clinton byl naším prvním zcela „virtuálním“ prezidentem, symbolem absolutní identity obrazu a ideologie. Není tomu tak, že by média dnes měla veškerou „moc“ nebo že jakýmsi konspiračním způsobem moc využívají. Pravda je taková, že už žádná „moc“ neexistuje – existuje pouze dokonalá a falešná totalita, v níž je zahrnut veškerý diskurz – falešná a totalitární objektivita – absolutní Říše Obrazu, mimo niž neexistuje nic s výjimkou patetické a bezvýznamné a (vlastně) nereálné subjektivity jedince. Mé subjektivity. Mé absolutní bezvýznamnosti.

Je-li tomu tak – a je-li to natolik zřejmé –, pak působí překvapivě, že teoretikové médií i aktivisté neustále mluví a chovají se tak, jako by byl rok 1964, nikoli 1994, jako by mezitím neuplynula téměř třetina století. Pořád slyšíme řeči o „chopení se médií“, o infiltraci, subverzi či dokonce o reformě médií. Ovšemže, mnozí z mistrů mediální manipulace 60. let dosud žijí, Alláh jim požehnal a ochránil je, staré beatniky a hippies, a můžeme jim odpustit, že nás podněcují k taktikám, u nichž se kdysi zdálo, že jsou jim ku prospěchu. Avšak pokud jde o mě, byl to právě jeden z představitelů této generace, kdo mě upozornil na to, co se ve skutečnosti děje. V roce 1974 jsem v íránském Teheránu seděl s Ivanem Illichem u večeře v domě zasmušilého kanadského ambasadora Jamese George, a tu dorazil telegram od kalifornského guvernéra Browna, v němž vyzýval Illicha, aby na Brownovy náklady odletěl do USA, vystoupil spolu s ním v televizi a přijal místo v jeho administrativě. Illich, který je poměrně bohabojným člověkem, ztratil poprvé a jedinkrát během celého pobytu v Íránu svou vyrovnanost a začal Browna proklínat. Když jsme spolu s velvyslancem vyjádřili překvapení nad jeho reakcí vůči upřímné nabídce peněz, slávy a vlivu, Illich nám vysvětlil, že se jej Brown pokouší zničit. Illich řekl, že se nikdy neobjevuje v televizi, protože považuje za svůj úkol kritiku institucí, nikoli podávání magických pilulek, jež by měly vyléčit lidské nemoci. Televize dokáže nabídnout pouze jednoduché odpovědi, nikoli komplexní otázky. Illich odmítal být guru nebo mediální hvězda, protože jeho skutečným cílem bylo vybízet lidi k tomu, aby zpochybňovali autoritu a mysleli sami za sebe. Brown chtěl dostat do televize obrázek Illicha (charismatický, výmluvný, neobvyklý, patrně velmi televizní), nikoli přemýšlet o jeho kritice konzumní společnosti a politické moci. Navíc, jak „Don Ivan“ prohlásil, nesnáší létání a naše pozvání do Íránu přijal pouze proto, že obsahovalo tolik chyb!

Illichova odpověď na otázku, „proč se nechceš objevit v médiích?“, byla taková, že se v nich nechce rozplynout. Člověk se nemůže v „médiích“ objevit ve své skutečné subjektivitě (a politika je stejně osobní, jako je osobnost politická); proto bychom měli médiím odepřít jakoukoli upírskou energii, kterou by mohla získat z manipulace s naším obrazem nebo z pouhého jeho vlastnictví. Nemůžu se „chopit médií“, ani když si je koupím; a přijmout publicitu ze strany, řekněme, New York Times, magazínu Time nebo televizní sítě by znamenalo udělat z vlastní subjektivity zboží, ať už ze subjektivity estetické („cítění“, umění) nebo kritické („mínění“, agitace). Kdybych chtěl tuto komodifikaci uskutečnit – kdybych chtěl peníze a slávu –, pak by existoval jistý důvod „objevit se v médiích“ – i za cenu rizika, že budu rozžvýkán a rozmetán kolem. (Pohled je totiž studený a nudný a snadno se rozptýlí.) Avšak pokud si cením své vlastní subjektivity více než pochybného patnáctiminutového hazardu slávy a více než kousků stříbra, pak mám velmi dobrý důvod, proč se v nich „neobjevit“, proč nebýt vystaven pohledu. Pokud si přeji, aby byl můj „běžný život“ místem zázraků, po nichž toužím, a nechci tyto touhy projektovat do nehmotného průběhu obrazů k veřejné spotřebě (nebo k odmítnutí), pak mám další dobrý důvod vyhnout se médiím, spíše než se jich snažit „chopit“. Pokud toužím po revoluci, pak mám naléhavý důvod nezaměnit šanci na společenskou změnu za obraz změny či (ještě hůř) za obraz mé vlastní touhy po revoluci nebo (což je ještě horší) za obraz zrady mé vlastní touhy.

Z tohoto hlediska vidím pouze dvě možné strategie vůči „médiím“. První možnost je taková, že vložíme svou energii do intimního média, které může i nadále hrát skutečnou roli („pozitivního zprostředkování“) v každodenních životech nás samých i ostatních. Druhá možnost je navázat kontakt s „hlavními veřejnými médii“ (čili „negativní zprostředkování“), a to buď formou vyhýbání se, nebo formou destrukce. Kreativita bude v tomto případě nutně destruktivní, protože „prostor“ zabraný falešnou reprezentací lze „osvobodit“ jedině násilím. Netřeba dodávat, že nemám na mysli násilí vůči jedincům – jež by v tomto případě bylo naprosto zbytečné (jakkoli svůdné), ale násilí vůči institucím. Uznávám, že ani v jedné z těchto strategických pozic (vyhýbání se a destrukce) dosud nemám dostatečné množství specifických a účinných taktik – a taktika je samozřejmě životně nezbytná, protože musíme prorazit strašidelnou říši ideologie a obrazu, abychom se dostali na skutečné „bitevní pole“, které lze přirovnat k válce. To poslední, co v tomto boji potřebujeme, jsou naivnější teorie o zmocnění se médií, o rozkladu zevnitř nebo o osvobození rozhlasových vln. Uveďte mi jediný příklad radikálního převzetí významného média, zmlknu a podám si žádost o zaměstnání v Public Broadcasting Service (PBS) nebo se porozhlédnu kolem, abych získal několik málo milionů dolarů.

Nikdo se nehlásí?
Pak tedy zůstanu věrný svému mlčení.

Zdroj:

Bey, Hakim. Media Creed for the Fin de Siecle. 1988. Dostupné z http://leftbank.org/bey/mediacr1.