Miloševič Slobodan Srdjan JovanoviĆ Weiss

„Muž bez vášně“, jak Slobodana Miloševiče (1941–2006) označovali mezinárodní novináři během balkánské krize, se nesnažil něco postavit. Ať je to dobře, nebo špatně, jeho mocenská éra nezískala zhmotnělou podobu v architektuře. Nenajdeme žádné velké urbánní projekty, žádné nové vládní budovy, žádná nová města, žádný styl, který bychom mohli identifikovat jako „jeho“ a který by se podobal nevýrazné novoklasicistní architektuře Stalina či Ceausesca. Z vrstevníků se nejvíce podobal své politicky spřízněné duši, svému iráckému spojenci Husajnovi, takže si oprávněně vysloužil přídomek „srbský Saddám“. Navzdory tomuto, podle mnohých lichotivému přízvisku, však za Miloševičem nezůstaly žádné paláce ani poklady podobné Saddámovým. Vlastně je to tak, že srbští architekti a inženýři, kteří od Tita údajně chtěli diktaturu, byli často vyváženi do Iráku, aby v něm během 80. a 90. let projektovali. Barevný katalog bělehradského Energoprojektu, socialistické verze firmy projektující komerční architekturu ve stylu Skidmore, Owings & Merrill, hrdě prezentuje projekty, jako je Al Khulafa Street Development v Bagdádu v letech 1981–1983 či bagdádský komplex prezidentských paláců. Tímto designem, kombinujícím pozdně modernistický komerční styl s příklonem k orientalismu, architekti Energoprojektu razili cestu dalším projektům na úpravu infrastruktury, údajně včetně podzemních bunkrů a krytů, které nejsou v katalogu uvedeny. Navzdory neustálému oslabování vlastní ideologie byl Miloševič nejmocnějším balkánským politikem. Jeho nezájem o architekturu otevřel prostor tomu, aby zdroje proudily jiným směrem než na základě direktiv shora dolů – tuto otevřenou, národně-socialistickou anarchii Miloševič kupodivu dokázal usměrňovat. Jeho moc působila nikoli na základě veřejného vystupování, nýbrž trvalou nepřítomností. Čím méně Miloševič mluvil, tím měl nad veřejností větší kontrolu. Vlastně čím méně Miloševič stavěl, tím větší trhlina se rozevřela pro nekontrolovatelné stavění. Výsledkem je nouze ve veřejném prostoru; nikde nenajdeme městský elán, ačkoli městský prostor houstne jako přerostlá vesnice. Navzdory tomu, že během posledních zhruba patnácti let bylo Srbsko politicky a ekonomicky izolováno, a navzdory válkám se Slovinskem, Chorvatskem, Bosnou, ba s celým světem kvůli Kosovu, Bělehrad prošel mohutnou vlnou výstavby. Odhaduje se, že v Bělehradě vzniklo za poslední desetiletí 150 000 domů a zhruba 800 000 až 1 000 000 v celém Srbsku. Množství staveb za toto krátké období – 28 budov každý den po dobu patnácti let – odpovídá krátkým, rychlým dějinám národní architektury ve stavu zrodu. Intelektuální elita stojící proti Miloševičovi tuto architekturu nesnášela a marně volala po jejím odstranění. Hlavním důvodem tohoto opovržení nebyla svázanost ilegálních staveb s válkou a zločinem, nýbrž její lacině postmoderní vzezření, demonstrace symbolických a prázdných rétorických vzorců, jež daly vzniknout i dominantní kulturní formě za Miloševičovy éry – turbofolku. Miloševičova svůdná absence a nedostatek jasné vize vytvořily alibi pro armádu samozvaných zachránců ztracených hodnot srbské minulosti. Architekti středního věku, frustrovaná generace, hrající druhé housle po Titově první a nejprivilegovanější generaci, jež budovala komunistické město nového Bělehradu, ucítila svou šanci. Když Miloševič umožnil účast veřejnosti na tvorbě politiky, což bylo za Tita hlavní tabu, architektonická produkce se odvozovala z vkusu nově zkomponované „lidové“ hudby, z neofolku, který vznikl na vesnicích a na předměstích jako náhražka autentických tradičních hodnot. Shodou okolností se první neofolková budova objevila v centru Bělehradu v roce 1989, rok poté, co Miloševič vyhrál srbské volby. Miloševič hleděl stranou, když se z turboarchitektury stala dominantní síla, která dokázala nahradit ztrátu národní identity. Stejně jako v případě hudebního turbofolku byl tento populistický mechanismus považován za nástroj odpovídající situaci, neboť svou mocí dokázal zastřít a nahradit realitu. A realitou bylo to, že Miloševič přešel od strategie obranné války k procesu obranného plánování. Nejlépe to dokládají týdny bombardování Bělehradu na jaře 1999. Miloševič viděl svou šanci v tom, že se stane budovatelem, který opět vytvoří zemi podobnou Titově po 2. světové válce. Dělal to po svém: donutil ostatní, aby dělali, co bylo třeba, a sám se zaštítil před kritikou. V temném, hnědém interiéru televizního studia, který byl upraven tak, aby vypadal jako kancelář, jsme mohli být každý den v hlavních zprávách svědky toho, jak skupina architektů a projektantů předvádí nákresy a počítačové projekce rekonstrukce. Je to vrchol Miloševičova posunu od politické akce k plánování a vyloženému vykořisťování dvou prostředků, které jsou na Balkáně nejúčinnější: svádění a demagogie.

Po Miloševičově zatčení a po jeho přesunu do Haagu byla tatáž turboarchitektura, dosud tak kontroverzní, představena jako nový národní styl na benátském architektonickém bienále v roce 2002. Tato kolekce měla demonstrovat národní hrdost na to, že Srbsko překonalo destrukci způsobenou NATO – vlastně nepatrnou ve srovnání se zničením Sarajeva či Vukovaru – ; důkazem vytrvalosti byl katalog staveb, které vznikly za Miloševiče. Samotný katalog měl hliníkovou obálku podobnou neprůstřelné vestě. Navíc jeho ochranný plášť na světle vypadal, jako by byl z betonu – znamení neutuchající touhy stavět navzdory „Západu, který chtěl Srbsko zničit“. Tento pancéřovaný katalog odhaluje a ztělesňuje Miloševičovo urbánní dědictví, naprosto oproštěné od vášní. Tento brutální patos nám zůstal – spokojit se s tím, co chceme.