Pomník Eileen Legaspi-Ramirez
Pomník je nástrojem, který zprostředkovává idealizované pojmy nebo naturalizované hodnoty, považované za žádoucí a trvalé. Jakožto zhmotnělé nástroje vytváření dějin, resp. životních příběhů, mají pomníky zaručovat, aby se neztratil význam a nedošlo ke ztrátě paměti; působí rovněž jako ochranný pás smyšlených či upravených narativů. Pomník je zhmotnělé, cílené vyznačení kloubu dějin, který zároveň předepisuje správné čtení. Pomníky vznikají z neustálé potřeby potvrzovat vlastní nároky na území, zdroje či pozici v rámci lokální a globální arény – jsou bytostně svázány s představou národa, resp. toho, co specialistka na jihoasijská studia Caroline Hauová nazývá „konstrukce ‚národnosti‘“. Pomníky tudíž jakožto prostředky nesoucí smysl napomáhají tomu, aby bylo přesvědčivé ztotožnění státu a lidu, a kultivací patriotismu, resp. tím, že lidé berou za své státní záležitosti, vytvářejí řízenou komunitu. (Hau 2004, 110)
Pomníky jsou – různě silná – ohniska mobilizace. Stávají se z nich, a to doslova, primární místa, kde se lidi shromažďují či sbližují při každoročních vzpomínkových akcích, sloužících jako rituály podpory a legitimizace státu. Z těchto každoročních vzpomínkových akcí pak vychází volání po tom, abychom stvrdili svou věrnost kolektivizovanému smyslu pro veřejné dobro.
Právě díky tomuto performantivnímu aspektu – že doslova zhmotňují ódy a modelová převyprávění specifického čtení dějin – se pomníky staly tématem sémiotické analýzy a kritického zkoumání praktik, které umožňují vizuální gramotnost. Novější proudy v rámci kulturních studií věnovaly pozornost tomu, že tyto primárně statické symboly jsou stále vystaveny možnosti alternativních, nesouhlasných interpretací. Právě proto, že pomníky jsou uznávány jako didaktické nástroje propagující to, čím by se měli občané řídit, jsou tyto kanonické interpretace různými způsoby napadány či mařeny: fyzické pře-tváření pomníků (začmárávání nebo přímo demolice), jejich zasazení do otevřeného, podomácky připraveného živého obrazu, který evokuje opačné narativy, nebo symbolické zabrání místa, jak jsme tomu byli svědky po celém světě při mobilizaci „síly národa“. Takto se obsahově nabité symboly berou zpět, resp. odstraňují se z oficiálně vytvořeného diskurzu, jako když zhruba milion Američanů všech generací a různých ras zaplnilo washingtonskou promenádu při příležitosti prezidentského slibu Baracka Obamy jako prvního afroamerického prezidenta Spojených států. Jakkoli tato inaugurace mohla symbolizovat, že mezi státem a národem se zmírnilo napětí, několik opakovaných narážek na řeč Martina Luthera Kinga „Měl jsem sen“, mj. i u washingtonského památníku, palčivě připomnělo, že Obamův etnický původ by mu v poměrně nedávné historii znemožnil uspět jako prezidentskému kandidátovi.
V diskurzivním stylu připomínajícím dichotomii mezi státem a národem v pojetí Caroline Hauové píše i filipínský antropolog a politolog Floro Quibuyen o tom, že pomníky jako symboly jsou obvykle určeny k tomu, aby zvěčnily vládu mýtu – tedy aby ustavily předpokládanou vnitřní rovnocennost národa a státu. V jednom textu Quibuyen ukazuje, že filipínský národní hrdina José Rizal privilegoval jakožto bázi kultury, která plodí příslušníky národa, „etnickou/mravní komunitu“, a to na úkor společného jazyka a původu – tento fakt pak Quibuyen usouvztažňuje s tím, jak různí koloniální a postkoloniální správci strategicky odkazovali na Rizala, národní ikonu (vyobrazovanou na různě velkých pomnících po filipínském souostroví), přičemž vynechali nebo vyloučili jakékoli odkazy na Rizalův život a na jeho spisy, pokud by mohly radikálně zpochybnit státní aparát. Quibuyen v této souvislosti cituje Benedicta Andersona, jenž tvrdí, že jako pošpiněné symboly oficiálního nacionalismu se tyto postavy (Rizal byl jen jeden z těchto symbolů) staly „němými plastikami mrtvých hrdinů, aby bylo jasné, že jsou sice vidět, ale nikoli slyšet“. Tomuto virtuálnímu nebo i zjevnému prvku kontroverze a nesouladu se věnovaly novější studie uvažující o prvcích veřejného prostoru a o jejich roli v procesu ustavování smyslu mezi nimi samými a mocenskými strukturami.
Quibuyen zmiňuje rovněž pojetí „tvorby národa“ u Etienneho Balibara: to, jak jsou jedinci „nacionalizováni“ či „socializováni“, je dáno komunitou, která má úzký vztah ke specificky konstruovanému smyslu pro sdílenou/veřejnou kulturu. Tentýž text připomíná i koncepci George Mosse, podle níž občanský kult vznikl z veřejných festivalů, politického rituálu a pomníků; k těmto domněnkám je veden též ve světle koncepce veřejné paměti u Johna Bodnara, jež vychází z interakcí oficiální a lidové kultury.
Jakožto tvůrci obrazů bývají umělci povoláváni k tomu, aby se do těchto kontroverzí zapojili. A i když si nemůžeme dělat iluze o tom, že by tito kreativní činitelé byli v tak naprosto privilegovaném postavení, aby mohli zcela popřít omezení daná předem uznávanými reprezentacemi jakož i požadavky, které bezprostředně vycházejí od státu, příklady dokládají až příliš jasně, že boje na poli tvorby smyslu bývají předem rozhodnuty ve prospěch statických kánonů. Vidíme to např. na přetahované mezi militaristy, obhájci občanské společnosti a stoupenci mainstreamové církve, týkající se toho, jakým způsobem si máme připomínat filipínské lidové povstání v roce 1986. Nakonec byly vybudovány dva pomníky: za prvé socha Panny Marie na střeše katolického kostela u rušné třídy Epifanio de los Santos Avenue, kde docházelo k masovému srocování lidu, za druhé nepochybně sektářštější a „lidovější“ připomínka této události, sousoší, jež bylo ironicky umístěno u vstupu do Camp Aguinaldo (ministerstva obrany), sídla jednoho ze dvou vojenských táborů a údajně místa, kde vojenské síly Ferdinanda Marcose obklíčily jeho náčelníka obrany a vojenských sil. Odpadlický, militaristický pohled na tuto událost dodnes hledí na EDSA 1 (jak se dnes toto první povstání označuje) jako na oslabení vojensko-občanského řetězce velení, zatímco dva další hlavní aktéři tuto událost nadále vyzdvihují jako vítězství civilní autority vis-à-vis církevnímu výkladu, že šlo o zázrak za pomoci Panny Marie. Quibuyen možná vyjadřuje tuto spleť nejpřesněji: „Způsob vedení boje a vítězství závisí na tom, kdo získá účinnou kontrolu nad znaky a symboly. To je zase do značné míry závislé nejen na tom, kdo má monopol na násilí, nýbrž také a možná především na tom, kdo má monopol na rozdílení odměn. Jinak řečeno, přivlastnění symbolů, artikulace smyslu je funkcí moci; vše závisí na tom, kdo má přístup a kontrolu nad symbolickými zdroji... Bitva o smysl není férovou bitvou mezi rovnými. Ten, kdo získá účinnou moc, je ve výhodě. Jednou z funkcí hegemonie je marginalizování opačných nároků či v ještě lepším případě zajištění, aby vůbec nebyly vidět, aby ustoupily do pozadí. To jenom zdůrazňuje komplementární roli, kterou má hrozba násilí či trestu při ustavování hegemonie.“ (Hau 2004, 343–344)
Bibliografie:
Hau, Caroline. On the Subject of the Nation: Filipino Writings from the Margins 1981 to 2004. Quezon City: Ateneo de Manila University Press, 2004.
Quibuyen, Floro C. A Nation Aborted (second edition). Quezon City: Ateneo de Manila University Press, 2008.