Politické promluvy diskontinuity: totalitarismus Václav Bělohradský

Promluvy diskontinuity, interpretující komunismus jako „totalitarismus“, vidí jeho aktuálnost v tom, že ohrožuje západní pojem „legitimní moci“. Legitimní moc je vždy omezena, je vykonávána uvnitř neutrálního prostoru, zachovává odstup od nepolitické sféry společenského života. Komunistická moc je totalitární v tom smyslu, že moc je zdrojem všech hodnot, tvoří je, organizuje je: vše je politizováno, vše musí být politickou mocí znovu obrozeno. Tento pojem „moci“ je v zásadním rozporu se západní politickou tradicí. Politické promluvy o totalitarismu zdůrazňují v komunismu (srov. L. Shapiro) pět elementů, které ho charakterizují jako „totalitarismus“, jako „diskontinuitu“.

Za prvé pojem vůdce. Totalitární vůdce neustále pročišťuje stranu od příznaku institucionalizace, jako jsou zárodky legality autonomní moci uvnitř strany založené např. na kompetenci. Vůdce udržuje stranu ve stavu „permanentního hnutí“, což vysvětluje neustálé „stranické čistky“. Strana může kdykoli na sebe vzít podobu hnutí a zcela přebudovat svou organizaci, vyloučit své staré členy, dát novou interpretaci své doktríny, zcela změnit svou zahraniční politiku, své ekonomické plány atd. Tato role odlišuje totalitárního vůdce od vůdce demokratických stran. Totalitární vůdce systematicky převrací stranu z instituce v hnutí, ničí předpoklady institucionalizace a legalizace nové moci. Hitler, Stalin a Mussolini jsou typickými příklady totalitárních vůdců. Druhým elementem je podřízení státu a legality straně. Strana-stát absorbuje, vtahuje do své přímé moci správní a ochranný aparát, armádu a soudnictví, takže výraz „totalitární stát“ je contradictio in adiecto. Hledisko strany je historicky nadřazeno státu a všem organizacím uvnitř státu. Odluka strany od státu je tak první velkou protitotalitární aspirací občanů, nejzákladnější podmínkou překonání stranického monopolu moci.

Za třetí pak politické promluvy o totalitarismu ukazují na rozsáhlou kontrolu soukromé sféry, politizace předpolitických sfér společenského života, která vede ke vzniku „dřevěného jazyka“, tj. jazyka oficiálního předstírání, průvodů a masových přehlídek. Pod stranickou kontrolu spadá oblast výchovy, umění, náboženství, vědy atd. Ideologické promluvy mají monopol ve společnosti. Každá promluva musí být především ideologická, prosazovat „angažovaný postoj“, zasazovat se o konečné řešení: vůle přispět ke konečnému řešení konfliktu s nepřítelem je podmínkou práva na řeč. Oběh těchto promluv je řízen specializovaným stranickým aparátem. Tato ideologizace inhibuje politické promluvy, vytlačuje je zcela z oběhu. Prosazování neutrálního prostoru a pevných pravidel pro výkon moci, které politické promluvy na rozdíl od ideologických produkují, je pojímáno jako útok na podstatu komunistické moci, tj. vedoucí úlohu strany ve společnosti.

Čtvrtým elementem je demokratická fasáda neboli definice moci jako „lidové“. To znamená, že jsou škrtnuty všechny znaky a symboly vyznačující rozdělení společnosti do skupin, vrstev, tříd, etnií nebo církví, všechny symboly a znaky připomínající nezávislost společnosti na stranické moci, jejíž zárukou pak je především ústava omezující veškerou moc ve státě, jsou anulovány. Tím se liší totalitární stát radikálně od státu absolutního nebo autoritativního. Znakem absolutismu nebo autoritativní moci je dělení a omezování, autorita je především autoritou dělící společnost do nezávislých sfér. S tím je úzce spjat pátý element, tj. nestálá mobilizace mas k dosažení kolektivních cílů nebo k manifestaci kolektivních postojů. Mobilizace slouží dvojímu cíli.

Za prvé neustálou manifestací jednoty společnosti znemožňuje vznik nezávislých sil schopných být nositeli alternativních životních forem a idejí, vznik občanských hnutí a angažovanosti, které by se týkaly reálných potřeb různých skupin.

Za druhé pak využívá mobilizace jako prostředku k dosažení ekonomických cílů (např. nedělní směny, brigády) mimoekonomickou cestou, v níž ideologická motivace nahrazuje motivaci ekonomickou. Hovoří se o heroismu a heroickém budování, hypotéze zítřka, na kterou nelze aplikovat špinavý motiv zisku.

Politické promluvy o totalitarismu musí také odpovědět na otázku, jak tato diskontinuita mohla vůbec vzniknout? Jaká „mezera“ v našich dějinách umožnila tuto „výjimku“?

Historické vysvětlení „totalitarismu“ krouží kolem pojmu „masová společnost“ nebo „massfication“, všeobecného ohrožení identity, které přináší „průmyslová revoluce“. Totalitarismus vzniká tam, kde národní stát není už schopen být smysluplným rámcem mobilizace mas. Strana a vůdce nabízí rozptýleným a atomizovaným jednotlivcům novou pevnou identitu. H. Arendtová a R. Nisbet vypracovali nejvlivnějším způsobem politické promluvy tohoto typu.

Oběh politických promluv o totalitarismu má svůj hlavní důsledek v tom, že integruje znepřátelené zájmy kapitálu a práce zpět do demokratického státu, zatímco komunismus je vyloučen jako „zcela jiný systém“ stojící na druhém břehu západních dějin. Kapitál a práce se před hrozivou aktuálností totalitární jinosti vymezují jako dva různé aspekty téhož, tj. jako dvě stránky fungující demokracie. Pevná integrace socialistických stran do demokratického státu na Západě je účinkem těchto promluv a vrcholí právě Maďarskem 1956, kdy všechny socialistické strany se důsledně oddělují od stran komunistických tím, že podporují „vzbouřené dělnictvo v Maďarsku“ bojující za „demokracii jako podmínku socialismu“. Shrnu politické důsledky, které oběh politických promluv o totalitarismu produkuje, v těchto bodech:

1. Politické promluvy o totalitarismu umožňují pojmout konflikt komunismus – demokracie jako pokračování 2. světové války, protože komunismus a nacismus jsou dvě historické formy téhož fenoménu, tj. totalitarismu. K boji proti komunismu lze tak mobilizovat hodnoty a ideály aktivizované pro boj proti nacismu a fašismu. Promluvy o totalitarismu mobilizují síly na úrovni „světového systému demokracie“ a ne jen národních států. Totalitarismus jako diskontinuita v západních dějinách, ohrožující samu identitu západního člověka, je základem spojenecké ideologie, mezinárodního obranného paktu mezi státy, odporujícího vnitřnímu i vnějšímu totalitárnímu ohrožení.

2. Demokratický systém se stává jediným legitimním řešením sporu mezi zájmy kapitálu a zájmy práce. Před hrozbou totalitarismu se obě sporné strany vymezují jako „dva aspekty demokracie“, dvě demokratické síly v konfliktu. Socialistické strany výslovně přijímají tuto novou politickou legitimnost demokratické moci, vytlačují revoluci ze socialismu jako „totalitarismus“, který patří „mimo“ západní dějiny, někam na „Východ“.

3. Totalitarismus je výjimečný a přechodný fenomén, který se může prosadit jen tam, kde společnost byla otřesena válkou nebo ekonomickou krizí. Podmínkou všech změn je překonat tuto výjimečnost, tento nenormální stav společnosti, který produkuje „surplus násilí“, protože se udržuje jen násilným rušením přirozené tendence společnosti navrátit se k normálnosti. Komunistická moc proto nesouvisí se společností, zůstává vnější silou založenou na vojenské organizaci strany a tajných metodách mocenské kontroly. Komunismus je spiknutí proti společenské normálnosti: komunismus je cizí těleso, které musí organismus společnosti ze sebe vypudit.

4. Politické promluvy o totalitarismu umožňují pojmout určité formy vlády jako nedemokratické, ale i netotalitární, schopné vývoje k demokracii. Tyto autoritativní vlády respektují rozdíl mezi soukromým a veřejným, omezují a rozdělují, ale nemají znaky totalitarismu. To má důležitý politický důsledek: lze vřadit do západního spojenectví proti totalitarismu některé nedemokratické systémy (Španělsko, Jižní Amerika, Turecko, státy třetího světa, Asie atd.), protože tyto formy vlády se před politickou aktuálností hrozby totalitarismu vymezují jako „před-demokratické“, vynucené „historickou zvláštností zemí“, v nichž vznikly, ale v pohybu k demokracii.

5. Totalitarismus je zavřená společnost. Autorem těchto promluv je především K. Popper. V jeho pojetí racionalismus je „schopnost nechat zahynout vlastní ideje místo sebe sama“ neboli člověk používá své ideje k tomu, aby se něco dozvěděl o skutečnosti. Zkušenost vyvrací ideje, a tím nás informuje o skutečnosti. Cílem racionálního myšlení je proto vystavit ideje zkušenosti, empirickému důkazu. Ideologie je nadřazená zkušenosti, není možné ji nijak vyvrátit, protože se proklamuje „historicky novou fází rozumu“. V těchto zavřených společnostech lidé umírají namísto svých idejí. Společnost racionální je otevřená, tj. schopnaá učit se ze svých chyb. Tento typ politických promluv o totalitarismu byl velice vlivný v 50. letech.

Politické promluvy o totalitarismu realizují tři základní systémy kontroly řeči, o kterých hovoří Foucault. Je-li komunismus spiknutí, lze komunistické strany vyloučit z politické hry demokracie, aniž bychom ohrozili její podstatu. Interdikce komunistické propagandy je legitimní. Surplus násilí v komunismu, nenormální stav, který totalitární vůdce vnucuje celé společnosti, umožňuje pojmout totalitarismus jako neodlučitelný od šílenství svých vůdců. Hitler jako šílenec zůstane mimo německé dějiny a kulturu jako „zvláštní případ“. Stalinismus jako šílenství Stalinovo, svázané s jeho osobou, nepatří k marxismu, který je „rozumem“. Za třetí pak pojem ideologie umožňuje odloučit totalitární propagandu jako systematickou lež od politických promluv demokracie ovládaných „vůlí k pravdě“.

Maďarsko 1956 je událost, která vyznačuje konec oběhu politických promluv prezentujících komunismus jako totalitarismus. Chruščovova kritika stalinismu a maďarské povstání vyvolávají na Západě politické promluvy nového typu, které nazveme „promluvy kontinuity“.

Politické promluvy kontinuity: konvergence

Komunismus je vykládán ze tří základních východisek: strana, racionalita, tradice (srov. B. Moore 1954). Promluvy o totalitarismu vycházejí z monopolu stranické moci, ukazují na vznik této organizace, na diskontinuitu mezi ní a společností. Naopak politické promluvy kontinuity v oběhu od roku 1956 vycházejí z pojmu tradice a racionality. Ukazují, že strana musí podlehnout jak racionalitě ekonomického vývoje, tak kontinuitě obsažené v národní tradici. Vzniká rozsáhlý terén spolupráce nekomunistů s komunisty v rámci boje o národní svébytnost a větší racionalitu ekonomického rozhodování. Úvodní provolání časopisu Svědectví – nejvýznamnějšího nástroje dialogu vycházejícího v české řeči v Paříži – je typický příklad politické promluvy tohoto typu:

„...tento časopis vychází v době revoluce ve střední Evropě. Je to svým způsobem revoluce jedinečná: není namířena proti socialismu ... za návrat kapitalismu, ale za návrat svobody ... Je to zápas vedený lidem proti těm, kdo jej po léta ponižovali ... z příkazu cizího diktátora...“

Zdroj:

Bělohradský, Václav. „Politické promluvy diskontinuity: totalitarismus.“ In Přirozený svět jako politický problém, eseje o člověku pozdní doby, totalitarismus. Praha: Český spisovatel, 1991, 181−185.