Patnáct let od zahájení ekonomické transformace Václav Klaus

Na podzim loňského roku, při hledání kulatých výročí roku 2006, jsem si všiml, že to 1. ledna bude už patnáct let od „ostrého“ startu naší ekonomické transformace. Dospěl jsem k závěru, že se mu musíme věnovat, když už to nikdo jiný neudělá. Významné okamžiky sice byly i před tímto datem, významné okamžiky byly i po něm, ale žádný nebyl tak zásadní, tak dominantní, tak systém měnící jako právě tento. Proto máme povinnost si ho připomenout. Připomenout proto, že je u nás toto výročí – jak jsme si asi všichni v posledních dnech ověřili – pozapomenuto a proto, že se na něj – stejně jako na další důležité události polistopadové éry – nabalila řada nepravd a dezinterpretací, které je třeba systematicky odstraňovat. I o tom je naše dnešní setkání. V každém případě byl tento okamžik spojen s relativně malou skupinou lidí, z nichž – snad většina – je tu dnes s námi v tomto sále.

Co předcházelo

Pro nepamětníky je třeba připomenout, co 1. lednu 1991 předcházelo. Zhroucení komunismu, u nás i ve světě mylně interpretované jako jeho porážka, vyvolalo v celém našem národě mimořádnou euforii a v zemi vytvořilo poměrně vzácnou a vysokou jednotu. I tehdy jsme dobře věděli, že to byla jednota výslovně negativní – proti něčemu, nikoli pro něco. I to – naštěstí – stačilo k tomu, aby se vytvořil příznivý prostor pro hledání cesty vpřed. Dnes už se to sice zdá téměř nepochopitelné, ale touto cestou – alternativou komunismu – pro většinu lidí u nás tehdy nebyl kapitalismus. Byly hledány a propagovány různé utopické třetí cesty, a to ve všech klíčových oblastech našeho společenského života.

Byla to třetí cesta v politice, založená na odmítání smysluplnosti politických stran, na obhajobě tzv. nepolitické politiky a na apriorním nároku intelektuálních a kulturních elit na výjimečné postavení v zemi. Nebylo to – ve své, nikoli výslovně přiznávané podstatě – konec konců nic jiného než odmítání liberální demokracie. Byl to jiný, nový kolektivismus. Dnes bych dodal, že to byla postdemokracie.

Byla to třetí cesta v ekonomice, tedy nikoli úsilí o fundamentální změnu dosavadního systému, ale pouze o prohloubení perestrojky. Bylo to navazování na myšlenky 60. let o konvergenci systémů. Byla to nevíra v trh a naopak víra v osvícené ekonomické centrum, které bude s internetem v ruce a s populárními manažerskými brožurkami „jak řídit“ ekonomiku a nás všechny moudře organizovat. Byla to myšlenka privatizovat pouze malé podniky a větší spíše předávat do rukou zaměstnanců. Byla to obava z výprodeje „rodinného stříbra“ do zahraničí atd. Byla to i třetí cesta v zahraniční politice, která z naší země chtěla vytvořit most mezi Východem a Západem, nový svět, který by se zbavil omylů obou. Byly to i návrhy na současné zrušení Varšavské smlouvy a NATO. Byla to idealistická, nikoli reálpolitická koncepce zahraniční politiky. Bylo to vysmívání se pojmu národní zájmy. Těchto několik stručných poznámek není pokusem o hlubší analýzu těchto ambicí, je to pouze připomenutí některých věcí a pojmů. Dnes jsou znovu aktuální.

Kam jít a jak tam jít

Připomenout je nutné i to, že tehdejší střet o to, kam jít a jak tam jít, nebyl ani chvilku veden mezi autentickými reformátory a obhájci starých pořádků (či bývalými komunistickými strukturami). Mýtus, že tomu tak bylo, by už měl být definitivně opuštěn. Tito lidé tehdy dobře věděli, že prohráli a proto neměli sebemenší politické ambice, minimálně in the short run. Tehdejší diskusi vůbec neovlivňovali a to říkám s plnou zodpovědností. Ti, kteří nezbytné systémové změny skutečně brzdili a ohrožovali, byli jiní lidé. V podstatě patřili do jedné ze dvou, tehdy nesmírně vlivných skupin: – reformní, proto z komunistické strany většinou vyškrtnutí či vyloučení komunisté 60. let (kteří měli v 70. a 80. letech velmi různé osudy), jejichž asi nejvýraznějšími jmény byli M. Zeman, V. Komárek, pánové Jičínský, Vlasák, Grégr, Vrba a další, kteří chtěli navázat na své, dvě desetiletí staré reformní postoje, v nichž je – poněkud nelogickým způsobem – celých dvacet let po srpnu 1968 posiloval absurdní tlak tehdejšího komunistického režimu; – disidenti z kulturní a intelektuální sféry v čele s V. Havlem, J. Dienstbierem, P. Pithartem, a dalšími, kteří chtěli vytvořit něco nového, něco, co by nemělo vady obou v historii známých modelů uspořádání lidské společnosti. Svět měla řídit skupina vyvolených (do níž by patřili oni sami spolu s Rolling Stones a Billem Gatesem). Politické strany byly podle nich jen „pro straníky“, tedy pro méně vyspělé a méně svobodné a tvůrčí jedince. Trh s jeho neviditelnou rukou se jimi bohužel přímo nedal nijak ovlivňovat, a proto ho považovali za nedůstojné a nevznešené „hokynářství“, a nikoli za úžasný, nikdy nepřekonaný mechanismus koordinace lidských aktivit a nepostradatelný předpoklad demokracie. (Není náhodou, že přesně v den tohoto 15. výročí řekl v polední besedě v ČT1 bývalý prezident, že „neviditelná ruka trhu páchá různé pěkně viditelné zločiny“; tento výrok je na dlouhý esej.) Tyto dvě skupiny nebyly – a být nemohly – nijak vodotěsné. Vzájemně se prolínaly a konec konců si docela dobře rozuměly.

Stavební kameny transformace

Jiná, poměrně malá skupina lidí si v této euforické době zformulovala jiný úkol. Věděla, že je třeba na bázi standardních, osvědčených postojů: říci, kam chceme jít; naznačit, jak se tam dá dojít; a přesvědčit o tom českou veřejnost. Tato skupina lidí se nebála říci, že cílem je kapitalismus a parlamentní demokracie. Pro nepamětníky dodávám, že přesně o tom se vedl politický střet roku 1990. Jeho vrcholnými okamžiky v politice byly červnové parlamentní volby (a z nich vzešlá, nově vypadající relativní síla jednotlivých politiků) a říjnová změna ve vedení Občanského fóra. Byl jím i v létě vytvářený vládní Scénář ekonomické reformy a jeho podzimní prosazení ve federálním parlamentu. Byly tisíce dalších nezapomenutelných věcí, ale – ze systémového hlediska – právě tyto byly rozhodující. Vysoce kompromisní, a proto ne zcela čistý Scénář ekonomické reformy, tak tak prosazený ve vládě a parlamentu, hlavní myšlenky zamýšlené systémové změny, tedy nikoli pouze dílčí, parciální úpravy, přece jenom obsahoval. Byly v něm naznačeny hlavní pilíře (či stavební kameny) transformace:

– ekonomická deregulace, tedy likvidace institucí centrálně řízené ekonomiky, zrušení stovek či tisíců příkazů a zákazů, otevření vstupu na trh pro soukromé a zahraniční subjekty; – liberalizace cen a zahraničního obchodu; – privatizace státních podniků. Při vědomí nezbytné přítomnosti dvou doprovodných předpokladů úspěšnosti těchto změn i – kontrola makroekonomické situace a vyhnutí se vysoké inflaci (či dokonce hyperinflaci); – postupné vytváření tržní infrastruktury, a to jak jejího hardwaru, tedy institucí, tak jejího softwaru, čili legislativy.

Všichni, kdo jsme o tom tehdy uvažovali, jsme věděli, že jde současně o všech těchto pět věcí. Žádnou z nich jsme nepovažovali za méně důležitou, jak se – zejména o posledním bodu – říká. Jakkoli se to dnes zdá už téměř neuvěřitelné, o každou větu tohoto Scénáře byl sváděn tuhý boj, i když všechny tyto věci jsou pro nás dnes už naprostými samozřejmostmi.

Kouzlo transformačního celku

Věděli jsme také velmi dobře, že kouzlo není v jednotlivostech, ale v udržení a zachování transformačního celku. Věděli jsme, že není na co čekat, protože polistopadová euforie dávala nikoli nekonečně dlouhý čas a prostor i k nepopulárním (a nikoli bezbolestným) krokům a že bylo třeba využít nezorganizování se či dočasného oslabení všech různých zájmových skupin, které v normální situaci prosazováním svých parciálních zájmů jakékoli změny úspěšně brzdí (M. Olson nám to vysvětlil naprosto přesně). Ve svobodné demokratické společnosti při jakékoli fundamentální změně nejde o cvičení v aplikované ekonomii, ale o reálný společenský proces, který nelze konstruktivisticky řídit a dávkovat (proto jsou tak směšné Stiglitzovy rady, stejně jako rady našich malých Stiglitzů, že jsme měli naši transformaci dávkovat tak, jak to dělají např. v Číně).

Musíme se vyhnout parciálnímu reformování, protože to vytváří nové nerovnováhy a disproporce, které celek „zabíjejí“ a k systémové změně nevedou. Je třeba udělat – jako zahájení – nějaký velký krok, uskutečnit najednou něco jako „kritickou masu“ změn, která dá signál a bude nevratná. Děláme jen to, na co se nám v naší zemi podařilo vytvořit politický a sociální konsenzus a že to ani zdaleka není všechno z toho, o čem bychom snili a co bychom považovali za správné.

Další evoluční (ale ne revoluční) změny budou pokračovat a že systém už bude v budoucnu dolaďován jen a jedině touto evoluční cestou v rámci komplikovaného procesu parlamentní demokracie. Mám pocit, že nic z toho naší tehdejší – i mnozí dnešní – kritikové nevěděli a nevědí a jsem si jist, že by se to dalo pomocí jejich výroků či vět přesvědčivě dokumentovat.

Věděli jsme i to, že ekonomiku a s ní spojené životy milionů lidí nesmíme ohrozit a destabilizovat, že proto musíme minimalizovat inflaci (a s ní vždy spojený chaos) a že musíme minimalizovat – bohužel nevyhnutelné – ztráty na outputu, jehož část byla nenávratně ztracena. Snažili jsme se o to, aby ona pověstná J-křivka měla co nejpříznivější tvar. Kdybychom sestavili jakýsi náš vlastní „tobinovský“ index, kombinující tyto dva typy ztrát, jsem přesvědčen, že by měl – v 1. polovině 90. let – nejnižší, čili nejpříznivější hodnotu ze všech transformujících se zemí. I toto mnoho lidí dnes nechce vidět a slyšet.

Klíčem k minimalizaci těchto transformačních ztrát či nákladů byla opatrná rozpočtová politika (zejména přebytkový rozpočet na rok 1990) a stejně opatrně koncipovaná měnová politika. To umožnilo vyhnout se rizikům plynoucím z liberalizace cen a zahraničního obchodu, z roztočení cenových (či cenově-mzdových) a kurzových (či kurzově-cenových) spirál, které mohly vyvolat nebezpečnou dynamiku klíčových ekonomických veličin.

Dá se říci, že jsme se jim vyhnuli, i když jsme – zejména při hledání správné míry devalvace koruny v konci prosince 1990 – pár nocí nespali.

Poznámky k detailům

Podrobněji k některým těmto jednotlivostem vystoupí další řečníci, a proto se omezím už jen na několik stručných, techničtějších poznámek. Byli jsme kritizováni za liberalizaci cen v situaci monopolní struktury ekonomiky, ale věděli jsme, že právě proto musí ve stejné chvíli proběhnout liberalizace zahraničního obchodu a že si konkurenci musíme „dovézt“. Výsledky naši hypotézu potvrdily a ze všech zemí, které liberalizovaly ceny, jsme měli inflaci nejnižší. Byli jsme – zejména Valtrem Komárkem, který lidem sliboval marku za 3 koruny – kritizováni za provedenou devalvaci, která však zajistila to hlavní, co je jejím cílem, rovnováhu platební bilance. Urputný souboj s IMF, kdy jsme nepřijali jimi prosazovanou ještě větší devalvaci, jsme vyhráli a kurz vydržel – na námi, v prosinci 1990 zvolené úrovni – dalších dlouhých 6 let. Přijali jsme tehdejší, zcela dominantní doktrínu, věřící ve výhody fixního měnového kurzu jako jediné nominální kotvy prudce se hýbajících hospodářských čísel transformující ekonomiky, ač jsem se toho např. já sám strašně bál. Chtěl jsem liberalizovat ceny a obchod a teprve pak zafixovat kurz. Dopadlo to dobře, ale bohužel jsme – po několika letech – neuměli vystihnout okamžik, kdy jsme měli fixnost kurzu opustit, což se projevilo obtížemi v roce 1997, i když fixní kurz nebyl jejich primární příčinou. (Za úsměvnou považuji nedávnou výtku O. Dědka, že jsem tehdy fixní kurz prosazoval, zatímco dnes náš kurz – přijetím EURO – zafixovat nechci. Tehdy to přece byl klíčový prvek stabilizace naší ekonomiky, nyní by se to stalo prvkem její destabilizace.) Rozumně jsme – k 1. lednu 1991 – liberalizovali pouze zahraniční obchod a běžný účet platební bilance, a ne její kapitálový účet. Dodnes si naopak klademe otázku, zda jsme v roce 1995 v souvislosti s přijetím do OECD poněkud neuspěchali liberalizaci kapitálového účtu. Prosadili jsme privatizaci podniků ve stavu, v jakém byly a nikoli centrálně organizovanou sanaci podniků moudrými ministry Pithartovy vlády. To jsme – i dnes jsem o tom přesvědčen – oprávněně považovali za neprivatizaci. Toto začít masově provádět se stovkami podniků hrozilo stát se rozhodující brzdou prováděné transformace.

Stejně nebezpečným směrem mířily návrhy odsunout začátek transformace do chvíle, kdy budou perfektní instituce a právní řád, což znamená nikdy. Věděli jsme, že i instituce a legislativa jsou spíše endogenními než exogenními veličinami jakéhokoli systému a že mohou vznikat jen a jedině postupným, evolučním vývojem. Věděli jsme dobře nejen to, že čím by to bylo dříve a rychleji, tím by bylo lépe, ale i to, že instituce a právní řád nemohou vzniknout v kancelářích několika reformátorů. Vládnout dekrety jsme ani tehdy nemohli. Někteří na to zapomínají.

Zdroj:

Klaus, Václav. „Patnáct let od zahájení ekonomické transformace.“ In Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi. Ed. Marek Loužek, Cep. 47 (2006), 11−17.