Adaptace Milan Šimečka

Při čistě racionálních úvahách se obnovený pořádek v Československu jeví jako bludný kruh absurdit, abnormálností a slabostí. Takže je na místě otázka, proč se tento systém dávno nerozpadl. Je to jistě otázka, která zaměstnává intenzivně stratégy světové rovnováhy, zabývají se jí skvěle vybavené vědecké ústavy, věnují se jí věhlasní novináři a politologické autority. Četl jsem mnoho odpovědí na tuto otázku. A ještě častěji jsem si sám nad ní lámal hlavu.

Žiju v zemi, jejíž hospodářský, politický a kulturní život vytváří denně celou řadu absurdit, které pobuřují zdravý rozum. Jestliže nemá člověk rozum úplně otupen, narazí v průběhu obyčejného všedního dne na deset situací, nad kterými se rozum zastaví v němém údivu. A není tomu tak proto, že bych vystupoval denně v roli kritika společnosti a pečlivě zaznamenával každé drobné selhání. Tyto provokace zdravého rozumu si zažívá každý občan, kterého ještě nezdolala úplná apatie. Role kritiků společnosti je denně vnucována milionům reptajících a klejících občanů. Ráno nejede autobus a nejede. Když pak přijede, je natřískaný k prasknutí a vůbec nezastaví. Přijdete proto o deset minut později a zapíší vás do knihy opozdilců, i když stejně další hodiny prodebatujete o fotbalu a skutečnou práci zvládnete za dvě hodiny. Obchod, kde si pravidelně kupujete něco na přesnídávku, je zavřen, protože vedoucí má nemocné dítě. Slunce pálí do lahví mléka složených před obchodem a práší se na pečivo v drátěných košících. Zavolají vás na úplně zbytečnou schůzi, kde sedíte a kreslíte si na papír obrázky. Z oken se díváte na partu stavebních dělníků, kteří sedí a popíjejí pivo. Je jisté, že jim nedovezli nějaký materiál, roury, beton ap. Také je možné, že je rozčílil mistr a že kašlou na práci. V závodní jídelně se pokazila lednička, maso se zkazilo a k čočce vám dají vejce na tvrdo. Žena vám telefonuje, že nemá teplou vodu na praní, protože topič se opil. Kolega se vám chlubí, že sehnal hadici k chladiči, a vy mu závidíte. Cestou z práce stojíte v obrovské frontě na melouny, protože chcete udělat dětem radost. Potkáte známého a ten začne hlasitě nadávat na režim. Vy stojíte jako na jehlách a opatrně se rozhlížíte, jestli to někdo neslyší. Myslíte na to, že musíte vyzdobit okna, protože se blíží státní svátek. Přitom si uvědomujete, že jste zapomněl přinést synovi nějaký časopis, aby si z něho vystříhal obrázky pro nástěnku do školy. Žena vás bude doma nutit, abyste jí napsal referát na školení o nevyhnutelném zániku kapitalismu. Jí samé splývá pojem kapitalismu s dvoudenní návštěvou Vídně, kterou strávila v konzumním vytržení v obchodních domech na Mariahilferstrasse. Večer si přečtete podrobnou zprávu v motoristickém časopise o technických parametrech nového vozu z továrny BMW. Autor má zasvěcené výhrady proti trochu přehnanému tvarování palubní desky. Vám je to jedno, protože si takový vůz nekoupíte, i kdybyste pětkrát po sobě vyhrál ve Sportce. V Československu se nikdy neprodával a ani neprodává. Usnete při televizní reklamě, která vám doporučuje, abyste obuv kupovali v obchodě s obuví. Ještě vás napadne, že příště budete žádat obuv v řeznictví.

Nejméně milion kritiků společnosti se po takovém dni ptá sama sebe, jak je možné, že se systém, který vrší hloupost, neschopnost a nezodpovědnost do pyramidy, dávno nezhroutil, a že naopak projevuje všechny obecně uznané známky politické stability. Milion nebo i více kritiků společnosti zapomíná na to, že systém odporuje sice denně ve svých životních projevech zdravému rozumu, ale že zdravý rozum je to poslední, co hýbe světem. Ani tuto masu kritiků, kterou tvoří devadesát procent mužů a žen v Československu, nevyprovokuje dennodenní urážení zdravého rozumu k žádnému politickému činu, ale jen a jen k reptání a soukromému rozčilení. Motivace jejich základního postoje ke společnosti je skryta hlouběji a má málo společného se zdravým rozumem. Je dána jejich existenčním včleněním do systému, jejich ekonomickou a vlastně i komplexně lidskou závislostí na totální všemocnosti státu reálného socialismu. Zdravý rozum se může bránit a provokovat vědomí tisícem výhrad, je však slabý proti věčné závislosti naprosté většiny lidských bytostí na materiální determinaci. A ta přichází v našem případě jen z dobré vůle státu, u jeho funkce jediného rozdělovatele základních podmínek k životu. A těmi nejsou v moderní civilizaci jen chléb, cár kolem beder a střecha nad hlavou, ale komplikované ukájení zbytnělých konzumních potřeb člověka 20. století. Nevím, jestli je tohle všechno tak přesně známo politikům reálného socialismu, nikdy o tom nemluví, ale jisté je, že se chovají tak, jako by tuhle pravdu znali. Pohrdání zdravým rozumem, kterého jste v obnoveném pořádku dennodenně svědky, toto tušení potvrzuje.

Na začátku éry obnoveného pořádku jsem klamal sám sebe, když jsem si říkal, že absurdity už nemohou dále trvat, že systematické urážení zdravého rozumu povede k nějaké nejasné katastrofě. Podcenil jsem jeden z nejdůležitějších faktorů vnitřní stability reálného socialismu, a to faktor adaptace. Adaptace občanů na základní determinaci lidského života v reálném socialismu. Tato adaptace není navíc nového data, ale je výsledkem historického procesu, kupodivu jen třicetiletého, ve kterém se tři generace Čechů a Slováků staly součástí přesně určené sociální struktury, značně odlišné od struktur předcházejících. Obyvatelstvo země, která se téměř vzorově rozvíjela v souladu s hlavními vývojovými rysy evropské civilizace, se přizpůsobilo systému, který se mnohým zdál zpočátku přechodný, absurdní, nestabilní a ve svých výstřelcích šílený. Adaptace však měla úspěch proto, že systém reálného socialismu byl v jistém ohledu přehnaný, jednoduchý, pohodlný a nekladl na přizpůsobivost velké nároky. Pluralitní soustavy jsou náročné na pozornost, člověk v nich často ztrácí přehled, pluralitní agitace vyvolává zmatek. Příliš mnoho pravd devalvuje hodnotu pravdy vůbec, postavení ve společnosti nelze přesně programovat, konkurence klade vysoké nároky na osobní výkonnost.

Pro život v novém systému stačilo občanu vzít na vědomí jen několik nejvýraznějších faktů: že vládne jen jedna strana, že je jen jediná pravda, že osud člověka je závislý na přízni či nepřízni tohoto státu, že svět je rozdělen na přátele a nepřátele, že souhlasit se vyplácí a nesouhlasit nevyplácí, že hlavou nikdo zeď neprorazí, že stát nechce člověka celého, ale jen tu jeho menší část, která vystupuje nad hladinu veřejného života, a že tedy bude-li touto svou částí přikyvovat jediné pravdě, může si v celé neveřejné sféře dělat co chce. Stát dal svým občanům najevo, že nepotřebuje občany do hloubky duše přesvědčené o postulátech každodenní propagandy, že mu stačí pasivní loajalita, uznání základních pravidel ve vztazích mezi občanem a státem, mezi občanem jako zaměstnancem a státem jako zaměstnavatelem, mezi občanem jako konzumentem a státem jako monopolním dodavatelem zboží, služeb, kultury, sociální ochrany, vzdělání ap.

Dobrým předpokladem pro adaptaci v nových poměrech bylo, že neexistuje jiná alternativa. Toto poznání se prohlubovalo s plynutím času, postupným odumíráním reakčních, liberálních a reformních nadějí, které se udržovaly mezi lidmi ještě v 50. letech, zčásti jako odraz základního poznání tehdejší generace dospělých, že totiž režimy se střídají nejdéle do desíti let. Mnoho lidí si myslelo, že nový systém nepřetrvá, ale většina se přizpůsobila. Obrovské adaptační schopnosti v Československu prokázalo např. rolnictvo, kterému byla vnucena přestavba celé hospodářské základny se staletou tradicí a staletými životními zvyklostmi. A stačilo deset, patnáct let a rolnictvo se zabydlelo v družstevním hospodářství tak dokonale, že by se dneska našla těžko početnější skupina rolníků, kteří by se chtěli vrátit k soukromému typu hospodaření. Tento adaptační proces je kapitolou sám pro sebe a je to dodnes jediný naprogramovaný sociální proces, který byl zvláště v Československu dokonale zvládnut. Původní tragédie jedné celé sociální třídy se rychlou adaptací proměnila v novou, nesrovnatelně pohodlnější, jistější a dnes už i bohatější existenci. Stejně rychlou adaptaci prodělali řemeslníci a živnostníci, i když všechna řemesla a služby zaplatily za tuto přeměnu úpadkem efektivnosti. Celá dělnická třída a zaměstnanci ve státních sektorech vlastně žádnou základní hospodářskou přeměnou neprošli a adaptace tu probíhala spíše v návycích, životním stylu a celé občanské existenci.

Obnovení pořádku probíhalo v Česko­slovensku proto tak hladce, že v jádru bylo celé obyvatelstvo na daný typ pořádku už navyklé a nové zpřísnění pravidel se stalo prostě signálem pro zapojení adaptačních stereotypů. Každý je někde zaměstnán a musí dodržovat státní pravidla zaměstnaných. Musí chodit pravidelně do práce, ale není tak docela nutné, aby tam pracoval. Adaptovaný člověk zná tisíce způsobů, jak nepracovat nebo pracovat málo, a přesto mít pověst dobrého pracovníka. Tato zaměstnanost je základní sociální jistotou. Jen pro menšinu lidí v náročných, ale atraktivních zaměstnáních je tato jistota podmíněna manifestační služebností režimu. I z nižších platů lze žít na nižší úrovni obecného standardu. Šikovnější si mohou přivydělat. Není třeba šetřit na nemoc a na stáří. Skromné bydlení je levné. Adaptace v konzumní oblasti znamená, že se smíříme se skutečností, že jednou není to a podruhé ono. Plodem adaptace je shánčlivost, ztracený čas ve frontách a čas ztracený běháním po obchodech, ale i obrovská vynalézavost při obstarávání atraktivních výrobků. Plodem adaptace je celá řada podivuhodných dovedností občanstva, které jsou snad v jiném světě neznámé: je to dovednost procestovat půl Evropy s autem plným konzerv, sehnat léky, které se prodávají jen ve Švýcarsku, skvěle vařit se čtvrtinovým sortimentem potravin, které jsou jinde na světě v běžném prodeji, mít cibuli, která už není měsíc na trhu, udržovat v provozu obskurní značky aut, na které se v Československu nikdy neprodávaly náhradní součástky, pustit se do stavby půlmilionové vily při oficiálním příjmu kolem tří tisíc měsíčně. Těchto dovedností vyvolala adaptace v konzumní oblasti stovky a budí někdy skutečnou úctu, pokaženou trochu vědomím, že energie národa by se dala využít i rozumněji. Kavárny, hospody a restaurace jsou po celý den plné, i když jsou všichni lidé zaměstnáni. Hory jsou plné lyžařů, jejichž výstroj přesahuje svou cenou často půlroční průměrný plat, téměř všichni mladí lidé jsou informováni o produkci beatových skupin, jejichž nahrávky nikdy československý rozhlas nevysílá, v zemi s nejdražším benzínem ucpou ráno všechny ulice auta, řízená muži spěchajícími do práce. Dívám se často na jevy tohoto typu a musím se přiznat, že je nedovedu přesvědčivě vysvětlit. Tato adaptace na konzumní nedostatečnost systému je jistě známkou národních schopností, ale člověka se zmocňuje smutek, když si uvědomí, kolik iniciativy, vynalézavosti a času spotřebuje adaptovaný člověk, aby v touze po špatně chápané světovosti dosáhl druhořadých konzumních ideálů.

Na politickou adaptaci nespotřebuje občan reálného socialismu zdaleka tolik energie. Pravidla jsou příliš jednoduchá. Od základní masy občanů se požaduje jen pasivní loajalita, která se dá prostě uhrát naprostou mlčenlivostí ve všech politických diskusích. Jednou, dvakrát za rok je občan povolán k nějaké manifestaci či oslavě. Adaptovaní lidé naplní náměstí nebo pochodují, baví se mezi sebou, snaží se neslyšet řečníka, matně tleskají, když klaka pod tribunou spustí skandovaný pokřik, snědí párek u stánku a zapijí ho pivem. Na schůzích pak tito lidé sedí se zadumaným výrazem a snaží se nevnímat stokrát omleté fráze, hlasují jednomyslně, bez odmluvy přijmou závazky, pracovní smlouvy, plány, odsoudí každého, koho je třeba odsoudit, schválí protest americké vládě a díkuvzdání Sovětskému svazu, odevzdají tři koruny na Vietnam, přestože už dávno nevnímají, co se to tam vlastně děje. Je to smutné, ale nelze se tomu divit. Adaptovaní občané už prožili anebo byli nablízku, když se řešily konfliktní politické situace, které zacloumaly osudem jejich nebo osudem někoho známého. Mají už zkušenost z modelových situací politického života za reálného socialismu. Prošli už některými křižovatkami života a zvykli si přecházet na zelenou, i kdyby to stokrát odporovalo jejich smyslu pro pravdu, rozumnost, čest ap.

Jsou ovšem společenské skupiny, především ty z horních vrstev společenské hierarchie, které si musí adaptaci vykoupit mnohem složitějšími manévry. To platí pro lidi působící v řídících složkách hospodářského a politického života, platí to pro lidi pracující v ideologické oblasti a v kultuře. V těchto oblastech žádal obnovený pořádek mnohem více než pasivní loajalitu. Kladl nástrahy a pasti, nutil ke zradě a sebezapření. Přesto se i zde adaptace rychle prosadila. Náročnější pravidla byla zvládnuta, respektuje se hranice mezi povoleným a nepovoleným myšlením, byl zvládnut model chování, které přináší prospěch. Každý tento model zná a většina se také podle něho chová. Když někdo občas z tohoto modelu chování vybočí, stane se pro své okolí senzací dne. Pak se jen sleduje, jak bude toto vybočení podle jiného modelu zdoláno.

Žil jsem léta v této náročné adaptační sféře a nepopírám, že mám za sebou celou éru adaptačního úsilí. Mlčel jsem také ke lži nebo jen opatrně žádal o její uhlazení. Nečinně jsem přihlížel k řádění hlouposti a v krizových situacích počítal riziko každého vybočení. Dával jsem jako mnozí jiní přednost prozíravé taktice před přímočarostí mravního postoje. Používal jsem slova, která nebyla mými slovy, ale výrazivem mírného pokrytectví. A vždy byla po ruce nějaká logická konstrukce, která dokonale odůvodňovala takový postup. Oddělil jsem si sám pro sebe obecnou pravdu od pravdy konkrétní, obecnou nespravedlnost od nespravedlnosti konkrétní, obecné násilí od násilí konkrétního a měřil jsem pravost svého charakteru jen postojem ke konkrétní křivdě v konkrétním lidském osudu. Vyhnul jsem se tím tomu, abych ukazoval prstem na císaře a vykřikoval, že je nahý. To bylo totiž nejvíce riskantní. A také jsem věděl a vím to dodnes, že žádná obecná formulace zjevných, ale potlačených pravd nezmění zakořeněný politický systém. Změní jen člověka, který si takový postoj osobně zvolí.

Odmítl jsem se adaptovat až v obnoveném pořádku, protože se prostě převážily váhy. Na misce se starými ideály zůstala v konkrétní situaci jen zaprášená slova, slova a slova. Adaptace už nebyla zdůvodnitelná politickou logikou a sebeobratnějšími racionálními argumenty, ale pouhou obavou z existenčního pronásledování a z obrovského množství příkoří, které může na člověka vymyslet rozzlobený stát. A dnes vím, že toto odmítnutí adaptovat se v obnoveném pořádku bylo u mně, tak jako u většiny jiných lidí, motivováno stavem duše, kterému Státní bezpečnost říká tvrdohlavost. Je to však touha uchovat si pro zbytek života o sobě dobré mínění. Je to naprosto jednoduchá motivace a vždy mě udivuje, že ji nechápou ani mnozí lidé, kteří by k tomu měli mít dobré předpoklady. Anebo možná, že chápou, ale považují i pro sebe za lepší hledat v neadaptovaných postojích politickou spekulaci, pýchu a kdoví co ještě.

Množství neadaptovaných je však k poměru k adaptovaným jen kapkou v moři. Někdy si myslím, že by si obnovený pořádek mohl tuto kapku směle dovolit, a zlepšit si tak pověst u mezinárodní veřejnosti. Jestliže tak neučiní, a naopak vystavuje neadaptované neustále šikanování, svědčí to jen o tom, že sám není tak hluboce přesvědčen o pevnosti adaptačních návyků u většiny obyvatelstva. A má pravdu, že adaptaci nevěří. Je to totiž adaptace nesmírně povrchní a zasahuje skutečně jen tu malou část člověka, kterou je na veřejnosti vidět. Adaptovaný člověk odvede svoji politickou daň, a pak žije hluboce ponořený v soukromé sféře. Za třicet lez zmoudřel režim natolik, že už za loajálním občanem do soukromí neleze. Není to ovšem jenom výsledek zmoudření, je to dílem i rezignace na původní záměr vytvořit soulad mezi veřejnou a soukromou lidskou bytostí. Kdysi tomu tak totiž bylo. Ještě v 50. letech byla propaganda, literatura a celá výchovná činnost podřízena tomuto utopickému cíli. Záměr však brzy ztroskotal a obnovený pořádek, vědom si vratkosti mravní základny, na které spočívá, se spokojuje u adaptovaných občanů s jejich veřejným souhlasem a soukromí ponechává jim.

Tato nekontrolovaná soukromá sféra je v obnoveném pořádku poměrně rozsáhlá. Stát dovoluje adaptovaným občanům, aby si s penězi, ke kterým relativně poctivě přišli, dělali, co chtějí. Mohou stavět domy, chalupy, chaty, zařizovat si je podle své vůle a možností. Mohou si kupovat auta a jezdit v nich, kam je napadne. Mohou se bavit, jak je napadne. Mohou naplňovat hospody, kavárny a sportoviště. Mohou cestovat do zahraničí, když mají na nehorázné přirážky za tvrdé valuty. Mohou si na zahradě vypěstovat zeleninu a ovoce, jaké ve státních obchodech nikdy nevidět. Nemohou sice číst, co by chtěli, ale stát jim zařídí společnou anténu pro příjem vídeňského programu. Nedovolí ale, aby byl v novinách zveřejňován program ORF (tak si ho lidé rozmnožují sami). Adaptovaní lidé mohou v soukromí přetřásat klepy o politických prominentech, smát se politickým vtipům, pobuřovat a podvracet republiku, vyprávět si zkazky o západním Německu, o Švédsku a o Kanadě, o těch báječných zemích, kde nezaměstnaní dostávají větší podporu než zdejší ředitel plat, legendy o závratných kariérách emigrantů, které se tak dokonale odlišují od tragických příběhů, které přináší oficiální tisk. Adaptovaní občané mohou nadávat, soptit, nevybíravě častovat spojence, znesvěcovat všechny sovětské svátosti. Pokud to dělají v soukromí a na veřejnosti ukazují svoji adaptovanou tvář a pokud je nikdo zlomyslný neudá, stát se nestará o spasení jejich adaptovaných duší. Obnovený pořádek jim ochotně poskytuje tento ventil, protože soukromý antikomunismus adaptovaných občanů do nebe nedojde tak jako příslovečný psí hlas. Hlavně když přijdou k volbám a na prvního máje do průvodu.

Poslouchám řeči adaptovaných občanů v jejich soukromí a zdá se mi, že se mstí. Zuřivě a bezmocně se mstí za ztrátu své veřejné tváře, za ponižování, za své bázně, za permanentní strach, za vlastní pokrytectví, za lži, kterým musí naslouchat a s nimiž musí souhlasit. Za drobné zrady, které museli napáchat na sobě a často na svých bližních. A přesto opět budou manifestačně souhlasit, mávat v průvodech mávátky, platit známky do legitimace Svazu přátel, zvedat ruce na schůzích a podepisovat rezoluce. Jsou svázáni se svým státem celou existenční základnou, a kdyby odmítli, mohli by ztratit to jediné, co adaptovanému občanu zůstává – svou privátní sféru. Její omezené, ale přesto lákavé možnosti jsou také darem od státu. Jsou odměnou za adaptaci.

Adaptace v reálném socialismu je zvláštním druhem společenské smlouvy, jakou by si Jean Jacques těžko vymyslel. Je to však společenská smlouva poměrně spolehlivá, funguje už celá desetiletí a je základem stability reálného socialismu. Zajišťuje pořádek ve státě spolehlivěji než drahé a zbytnělé dohlížející orgány. Základní podmínkou pro funkci této smlouvy je míra požitků, které může stát povolit občanům v privátní sféře. Jinak řečeno, v tomto obchodě musí dostat občan za svou adaptaci slušné zboží. A stabilita bude okamžitě ohrožena, jestliže cena adaptace bude neúměrně vyšší než hodnota požitků, které je reálný socialismus s to občanům přidělit.

Zdroj:

Šimečka, Milan. „Adaptace.“ In Obnovení pořádku. Brno: Atlantis, 1990, 160–169.