Anarchie Hakim Bey

Ontologická anarchie v kostce

O „skutečné povaze věcí“ dnes s jistotou nelze tvrdit vůbec nic, a proto všechny projekty, jak říká Nietzsche, musí „vycházet z ničeho“. Ale přesto tu musí být nějaký projekt – byť jen proto, že se nám samým příčí, abychom byli pojati jako „nic“. Z ničeho děláme něco: povstání, vzpouru vůči všemu, co tvrdí, že „povaha věcí je taková a taková“. Nesouhlasíme, jsme nepřirození, jsme méně než nic v očích Zákona – božského zákona, přirozeného zákona nebo zákona společnosti. Z ničeho si vymýšlíme své hodnoty a na základě tohoto aktu jsme schopni žít. Pokud uvažujeme o ničem, zjišťujeme, že ačkoli je nelze vymezit, paradoxně o něm dokážeme něco říci (byť jen metaforicky): vypadá jako „chaos“. Jak v případě starověkého mýtu, tak v případě „nové vědy“ tkví v jádru našeho projektu chaos. Obří had (Tiámat, Pythón, Leviathan), Hésiodův prvotní Chaos dlouhou dobu ovládali sny paleolitu – před všemi králi, knězi, agenty Řádu, Dějin, Hierarchie, Zákona. „Nic“ začíná získávat podobu: hladkou, beztvarou, vejcovitou podobu Mr. Hun-Tun, podobu chaosu jakožto vznikání, chaosu jakožto přemíry, velkorysého výlevu ničeho v něco.

Ve skutečnosti je chaos životem. Veškerý nepořádek, veškerá hýření barev, proto‑plazmické chvění, veškerý pohyb – je chaos. Z tohoto hlediska působí Řád jako smrt, zastavení, krystalizace, nepřátelské ticho.

Anarchisté dlouhá léta tvrdili, že „anarchie není chaos“. Zdá se, že i anarchismus chce přírodní zákon, vnitřní a vrozené principy přítomné v látce, entelechii či smysl bytí. (V tomto ohledu nijak nepředčí křesťany, alespoň podle Nietzscheho – jsou radikální toliko hloubkou svého resentimentu.) Anarchismus tvrdí, že „je třeba skoncovat se stávajícím stavem“, pouze proto, aby místo něj ustanovil novou a radikálnější formu řádu. Ontologická anarchie na to odpovídá, že v chaosu nemůže „existovat“ žádný „stav“, že všechny ontologické nároky jsou podvržené, vyjma nároků chaosu (který je ovšem neurčitý), a proto je vláda jakéhokoli druhu nemožná. „Chaos nikdy nezemřel.“ Jakákoli forma „řádu“, kterou jsme nevymysleli a nevytvořili přímo a spontánně v čisté „existenciální svobodě“, je iluze.

Iluze samozřejmě mohou zabíjet. Spánek řádu je pronásledován obrazy trestu. Ontologická anarchie prosazuje, abychom se probudili a vytvořili svůj vlastní den – a to i ve stínu Státu, ve stínu oněch monster, která sní a z jejichž snů vycházejí metastázy spektakulárního násilí.

Jediná síla, která je dostatečně mocná, aby napomohla naší vlastí tvorbě, je podle všeho touha, nebo jak ji nazýval Charles Fourier, „Vášeň“. Chaos a Erós nejen u Hésioda představují prvotní božstva, a proto se ani lidské jednání nemůže odehrávat mimo dosah jejich kosmogonické přitažlivosti.

Logika Vášně vede k závěru, že jakékoli „stavy“ jsou nemožné, že všechny „řády“ jsou iluzorní, vyjma řádů touhy. Žádné bytí, pouze vznikání – jedinou realizovatelnou vládou je tudíž vláda lásky, čili „přitažlivost“. Kultura skrývá sama před sebou – za statickým stínítkem racionality – onu pravdu, že hodnoty vytváří pouze touha. Hodnoty Kultury se tudíž zakládají na popření touhy.

Kapitalismus, jenž tvrdí, že vytváří Řád prostřednictvím reprodukce touhy, ve skutečnosti povstává z produkce nedostatku a může se reprodukovat pouze nenaplněním, negací a odcizením. Když se Spektákl rozpadá (jako při selhání programu), odhaluje vyzáblé kosti Zboží. Podobně jako oni poutníci v irských pohádkách, kteří se dostanou do jiného světa a mají pocit, že u stolu jedí nadpřirozené lahůdky, tak se i my probouzíme v zamračeném ránu s popelem u úst.

Jedinec proti Skupině, Já proti Druhému – falešná dichotomie, kterou propaguje Médium Kontroly, především jazyk. Hermés – zvěstovatel – médium, toť Posel. Veškeré formy komunikace by měly být zvěstovatelské – sám jazyk by měl být zvěstovatelský – jistý typ božského chaosu. Místo toho je nakažen virem, jenž sám sebe množí, nekonečným krystalem separace, gramatikou, která nám brání zabít Nikoho jednou provždy.

Já a Druhý doplňují a dovršují jeden druhého. Neexistuje žádná Absolutní Kategorie, žádné Ego, žádná Společnost, pouze chaoticky složitá síť vztahů, a „cizí přitažlivec“, přitažlivost sama, jež vyvolává rezonance a vzorce v proudu vznikání.

Z tohoto rozruchu, z tohoto vzrušení vyvstávají hodnoty, založené spíše na hojnosti než na nedostatku, spíše na daru než na zboží, a na synergickém a vzájemném povznášení toho, co je jedinečné a skupinové; jsou to hodnoty ve všech ohledech protikladné mravnosti a etice Kultury, protože mají co dělat se životem, nikoli se smrtí.

„Svoboda je psychokinetická schopnost,“ nikoli abstraktní podstatné jméno. Proces, nikoli „stav“ – pohyb, nikoli forma vlády. Země mrtvých zná dokonalý Řád, před nímž to, co je organické a živé, v hrůze utíká – proto je Kultura sesuvu více než napůl zamilovaná do snadné smrti. Od Babylonu a Egypta až po 20. století platí, že architekturu Moci nelze nikdy zcela odlišit od staveb nekropole.

Nomádství a Povstání nám nabízí možné modely „běžného života“ Ontologické Anarchie. Krystalická dokonalost Kultury a Revoluce nás přestává zajímat, jakmile jsme pochopili, že jsou jen formami Války, variacemi onoho omšelého babylonského Podvodu, mýtu Nedostatku. Stejně jako beduíni dáváme přednost architektuře kůže – a zemi plné míst zmizení. Stejně jako Komuna dáváme přednost tekutému prostoru slavnosti a rizika před ledovou prázdnotou Prizmatu (nebo Žaláře) Díla, před ekonomií Ztraceného Času, jícnem nostalgie po syntetické budoucnosti.

Utopická poetika nám může pomoci v tom, abychom poznali své touhy. Zrcadlo Utopie nám poskytuje svého druhu kritickou teorii, kterou už ani praktická politika, ani systematická filozofie nemá naději rozvinout. Už ale není čas na teorii, která se omezuje na kontemplování utopie jako „místa ne-místa“, přičemž oplakává „nemožnost touhy“. Skutečnost, že je běžný život proniknut zázračností – vytvářením „situací“ –, patří k „materiálně tělesnému principu“, a také k představivosti a k živoucímu tkanivu přítomnosti. Jedinec, který si uvědomuje tuto bezprostřednost, může jistou měrou rozšířit okruh slasti prostě tím, že se probudí z hypnózy „strašidel“ (jak Stirner označoval všechny abstrakce); více lze dosáhnout „zločinem“; a ještě více zdvojením Já v sexualitě. Od Stirnerovy „jednoty sebe mocných jedinců“ přecházíme k Nietzschově kruhu „svobodných duchů“ a odtud k Fourierovým „vášnivým sériím“, přičemž zdvojujeme a zdvojnásobujeme sebe sami stejně jako Druhý multiplikuje sebe samého v erótu skupiny.

Aktivita takovéto skupiny nahradí Umění, jaké známe my ubozí postmoderní bastardi. Bezdůvodná tvořivost, resp. „hra“, a výměna darů budou mít za následek odumření Umění jakožto reprodukce zboží. „Dadaistická epistemologie“ roztaví veškerou separaci a dá ožít psychickému paleolitu, v němž už nelze rozlišovat život a krásu. Umění v tomto smyslu sice bylo vždy zastíráno a potlačováno celkem Velkých Dějin, nikdy však z lidských životů zcela nezmizelo. Náš nejoblíbenější příklad: spíchnutá svépomoc, spontánní kreativita ze strany nehierarchického kolektivu, který vytváří jedinečný a užitečný a krásný objekt, v typickém případě jako dar někomu, kdo je s tímto kruhem spojen.

Úkol Nezprostředkované organizace lze shrnout tak, že je třeba rozšířit tento okruh. Čím větší část lidského života dokážeme vyrvat z cyklu Práce/Spotřeba/Smrt a vrátit jej zpět ekonomii „svépomoci“, tím větší je šance na slast. Podstupujeme určité riziko, pokud takto kazíme plány vampírským energiím institucí. Samotné riziko však tvoří součást přímé zkušenosti slasti, což je zřejmé v každém momentu povstání – v každém okamžiku probouzení – intenzivní dobrodružné slasti: sváteční dimenze Povstání, rebelská povaha Festivalu.

Mezi osamělým probouzením jedince a synergickou anamnézou povstávajícího kolektivu se ovšem rozkládá celé spektrum společenských forem, které mají pro náš „projekt“ určitý potenciál. Některé tyto formy netrvají déle než nahodilé setkání mezi dvěma spřízněnými duchy, jež se mohou navzájem obohatit tímto krátkým a mysteriózním střetnutím; některé se podobají prázdninám, jiné soukromým utopiím. Žádná z nich podle všeho netrvá moc dlouho – no a co? Náboženství a státy se honosí svou trvalostí, která je ovšem nesmysl...; ve skutečnosti znamenají smrt. Nechceme „revoluční“ instituce. I „po revoluci“ bychom pokračovali v driftování, vyhýbali se okamžitému zkornatění do politiky pomsty; místo toho bychom hledali nadměrnost, cizost – která je pro nás jedinou možnou normou. Pokud se připojíme nebo podpoříme určité „revoluční“ hnutí, určitě budeme těmi prvními, kdo je „zradí“, jakmile se „dostane k moci“. Moc pro nás koneckonců není nějaká zasraná avantgardní party.

V Dočasné autonomní zóně (Bey, 2004) rozebírám „vůli k moci jako zmizení“, přičemž zdůrazňuji nepolapitelnou povahu a dvojznačnost okamžiku „svobody“. V přítomných textech (původně představených jako Rozhlasová kázání na jedné rozhlasové stanici v New Yorku a vydaných pod stejným názvem anarchistickým Libertarian Book Club) se ohnisko přesouvá k ideji praxe znovuobjevení, a tudíž i k problému organizace. Je to pokus o estetickou teorii skupiny – spíše než o sociologii či politiku – vyjádřenou jako hra svobodných duchů, nikoli jako návrh instituce. Skupina jakožto médium, resp. jako mechanismus odcizení, se zde nahrazuje Bezprostřední skupinou, která má za cíl separaci překonat. Tuto knihu bychom mohli označit za myšlenkový experiment se slavnostní solidaritou – nemá vyšších ambicí. Především nepředstírá, že by věděla, „co je třeba dělat“ – falešná představa politických komisařů a guru. Nechce mít žáky – to ji raději spalte – obětování, nikoli napodobování! Vlastně nemá téměř žádný zájem o „dialog“ a raději by chtěla přitáhnout podobné spiklence spíše než čtenáře. Ráda mluví, ale pouze proto, že mluvení je svého druhu oslava spíše než dílo.

Pouze intoxikace leží mezi touto knihou – a tichem.

Zdroj:

Bey, Hakim. Ontological Anarchy in a Nutshell. Vernal Equinox, 1993. Dostupné z: www.left-bank.org/bey/default3.htm