Alternativa druhorozená Kamil Nábělek

Alternativu buď můžeme chápat široce, nebo specificky. Alternativa je ve svém obecném významu slovem poměrně širokým: můžeme říci „alternativní návrh“ a nepředstavíme si pod tím nic více než jen nějaký další, druhý návrh. Otázka samotné možnosti diference a následné konstituce něčeho dalšího, druhého, která se v tomto obecném významu skrývá, je filozoficky fundamentální, ale poměrně unikavá. V konkrétním případě volby mezi alternativami nesledujeme konceptuální otázky formulace „jiného“, ale necháváme se vést praktickými důvody. Přesto bychom však otázky spojené s pojmem „druhého“ (jiného) měli mít na paměti.

Užší význam slova alternativní, který je obvyklejší a zavedenější, je vymezující a hodnotící. Nejlépe a nejzřetelněji to cítíme ve výrazu „alternativní kultura“. Nehovoříme již o nějaké jiné, další kultuře, ale máme na mysli specifické pojetí kultury s jí příslušnými hodnotami, k nimž již zaujímáme vlastní stanovisko (i když třeba nevyřčené). Jak se tato kultura formuje a jak vznikají její hodnoty je nám vcelku jasné: odlišením a vymezením vůči kultuře převažující. Toto diferování je zároveň i hodnotovým dělením, jehož výsledkem jsou nejrůznější párové kategorie: vyšší a nižší, průměrné a hodnotnější, spotřební a nespotřební atp. Ať už je toto dělení míněno vážně, reflektovaně nebo ironicky, vždy už je vepsáno do počáteční situace samotné možnosti volby. Jen to není zřetelné – věci se jakoby samy od sebe začnou dělit a vymezovat se vůči sobě pozičně i hodnotově. Z této obecné tendence či sklonu záhy vykrystalizuje samotné gesto dělení a vymezování, jež se pak stane vědomým – záměrně konstituovanou „alternativní kulturou“.

Primární situovanosti onoho aktu dělení bychom si měli všimnout lépe. Jen v rámci určité situace se věci začnou pozičně, funkčně a hodnotově strukturovat. Jaká situace tedy ze sebe vydá alternativní kulturu? Otázku nemusíme zodpovídat jen historicky nebo uměleckokriticky, můžeme zkusit vyjít ze samotného slova alternativní. Zdá se to být redundantní a formální o alternativní kultuře tvrdit, že je taková, jaká je, právě kvůli své alternativnosti. Soustředění se na podobu slova a jeho kořen nám však významově zdůrazní důležitý fakt: alternativa je druhorozená (secundogenita).

Druhorozenost alternativní kultury

Úvahy o tom, že osobnost dítěte a jeho chování může být ovlivněna jeho pozicí v „řádu zrození“, se nacházejí na pomezí sociologie, psychologie a biologie. Vycházejí z předpokladu, že děti narozené v různém pořadí musí volit odlišné strategie ve snaze získat rodičovskou přízeň a prosadit se mezi ostatními sourozenci a tyto strategie pak přenášejí i do svého dospělého života. Vymezování sourozenců mezi sebou a soutěž o rodičovskou přízeň je svého druhu zabíráním volných nik v rodinném mikroprostředí. První potomek se setkává s rodičovskou láskou a péčí, později se však i o ní musí dělit s mladším sourozencem („vetřelcem“), který navíc potřebuje péče více. Na rozdíl od druhého potomka bývá však chápán jako nástupce a dědic, ať už v obecné rovině, nebo fakticky (primogenitura). V ideové rovině se jím také obvykle stává, neboť to bývá on, kdo častěji přebírá tradice a identifikuje se s nimi. Jeho role je konzervativní a v jistém ohledu i mocenská. Nejen z hlediska přejímaných tradic, jež jsou též strukturami moci, ale i fakticky, neboť se často stává pověřeným dohlížitelem nad mladšími a slabšími sourozenci. Druhorození se musí s touto již předznačenou strukturou vyrovnat, volí strategie diplomacie i odporu. Musí být lepší než jejich starší sourozenci, protože však základní funkční i mocenské struktury jsou již obsazeny a nemohou být změněny vcelku, mohou vyniknout jen v nějaké omezené a speciální sféře. Jejich vztah k základnímu řádu je proto volnější a mají tendenci zažitý status quo narušovat, měnit nebo opouštět. Bývají to oni, kdo za sebou nechávají stará místa a tradice a vydávají se do světa. Je to podnik existenčně nejistý, ale umožňuje, alespoň v jistých rámcích, zvolit si vlastní životní rozvrh. Protože nejsou majetní a ani nejsou strážci tradic, mohou se z druhorozených synů stát conquistadoři, kněží i revolucionáři.

Ona směs nepořádku (odporu vůči řádu) s perfektností v určité oblasti (např. rozvinutí složité a sofistikováné kontrakultury nebo menšinového žánru pro zasvěcené), charakteristická pro alternativní kulturu, tak nemusí být výsledkem nějaké vědomé volby, ale spíše vychází z opakování druhorozenecké strategie. Stejně tak i jistá lhostejnost alternativní kultury k mínění většiny (většinové autority), nenáchylnost k odměnám a pochvalám (dobrým kritikám) může vycházet z onoho „druhorozenectví“. Jestliže se druhorození musí konfrontovat se staršími sourozenci – s jejich silou, intelektuálními výkony i výtvory, které je v dětství převyšují, musí se vyrovnat i s pochvalami rodičů (tj. autorit). Jakkoli je pochvala příjemná a ze strany rodičů bývá míněna upřímně, stačí pohled na dílo sourozence, aby se ukázaly i účelové rysy pochvaly, její tendence upokojit a zmírnit pocit neúspěchu. Nic nemění na faktu, že dílo samotné je ve srovnání s „prvorozeneckou konkurencí“ jen průměrné a je potřeba ho zlepšit.

Alternativa jako kulturní a životní forma

Jistě může mít tato druhorozenecká strategie i nezamýšlené a negativní důsledky. Důslednost, snaha po perfektnosti a nezávislost na autoritách se může zvrhnout do extrému. Jestliže ve společenské a politické oblasti nebývají rozpory a příkré odmítnutí tradic příliš žádané a důslednost může vést k fanatismu a sektářství, v oblasti vědy a umění je to důležitá inovativní strategie. Navíc vymezení dvou kulturních systémů (vyšší x nižší, mainstream x alternativa atp.) dynamizuje kulturu jako celek a v oblasti jejich styku dochází k oboustranně plodné výměně. Důležité však je, aby se jednalo o relativně nezávislé systémy, aby alternativa nebyla jen alternativou „k něčemu“ nebo „od něčeho“. To je velký úkol pro všechny „druhorozené“. Své vymezování vůči „prvorozeným“ nemohou založit na závisti, strachu či odporu vůči určeným či tradovaným hodnotám. Jejich vymezování by pak bylo pouze reaktivní. Svoji nejistou pozici naopak mohou využít k individuální, tvůrčí a osobní odpovědi, k neustálému vynalézání jedinečných odpovědí na proměnlivou konkrétní situaci. A v tomto ohledu – v nutnosti rozhodovat za sebe, bez strachu a závisti, v nutnosti pohybovat se v právě se otevírajícím prostoru našeho jednání a poznání, kde neplatí (ještě) daná pravidla – se dá říci, že my všichni jsme druhorození. Alespoň do té doby, než svá „druhorozenecká“ pravidla pevně zafixujeme a ukotvíme.