Neonormalizace Martin Škabraha

Sametová revoluce roku 1989 ukončila nejen čtyřicetiletou vládu komunistického režimu jako takového, ale konkrétně i dvacetileté období tzv. normalizace. Jestliže o dalších dvacet let později běžně hovoříme o neonormalizaci, nemáme na mysli návrat „starých struktur“, ale spíš společenskou atmosféru, typickou nezájmem o věci veřejné, umlčováním kritických hlasů a morálkou nevystupování z řady.

Na neonormalizaci si před časem postěžoval např. Stanislav Komárek, otráven akademickou každodenností, kariérismem a všeprostupující byrokratizací: „Slovo norma znamená v latině průřez či průměr, původně ve zcela doslovném smyslu. Pokud se někdejší výraz ‚normalizace‘ chápal jako nastolení vlády či doby průměrných, bylo to jistě označení velmi výstižné. Po patnácti letech proměn a zvýšené dynamiky opět přichází či, lépe řečeno, už dávno přišla doba nové stability poměrů, v jistém smyslu některé aspekty tehdejší doby připomínající.

(...) Doby převratné mají jiné nároky na osoby a obsazení než doby ‚ustáté‘, jež jsou už zase zde. Oba typy lidí i s celou škálou přechodů jsou v populaci obsaženy, jen do popředí vystupují právě ti, jejichž hodina udeřila, podobně jako na téže louce vykvetou v dubnu petrklíče a v září ocúny. (...) Výsledkem je nakonec opět jen ‚holé přežití‘ sice jinak holé než v paleolitu, ale trochu podobně ‚neutralizované‘. Vše je pod kontrolou, byť už ne tak tuhou jako kdysi, je to normalizace s pochoutkami, technologickým růstem, cestami na Seychely a aerobikem.“ (Komárek 2006, 565)

Komárkova úvaha sice vyjadřuje znechucení, zároveň se však kritický potenciál slova normalizace neutralizuje naznačením, že jde o přirozený cyklus. Otevřeně kritické užití pojmu však můžeme už o šest let dříve najít v eseji Václava Bělohradského, zamýšlejícího se nad situací v Česku po roce 1998: „Přímým důsledkem toho, že opoziční smlouva se stala pevnou součástí našeho politického systému, je nový, veřejným prostorem a občany pohrdající styl vládnutí. Chci jej označit slovem neonormalizace. Slovo normalizace má svůj historicky omezený význam, který se vztahuje na systematické potlačování revizionismu v Československu 70. let. Má ale i svůj obecný význam, který můžeme definovat takto: normalizační je taková politika, která cílevědomě redukuje hodnoty inspirující velká politická hnutí, jako socialismus či liberalismus, na moc stran, které je prosazují, např. socialismus či liberalismus je redukován na moc aparátu socialistické či liberální strany. Nejvlastnějším zdrojem stability otevřené společnosti je ale paradoxně právě neustálé napětí mezi sférou politicko-sociálních institucí a sférou politicko-sociálních hnutí, jejichž kořeny jsou v živé občanské tradici, do níž patří různé texty, příběhy, vědomí historické kontinuity, nezávislé náboženské a občanské komunity. Strany a jiné instituce jsou jen historicky omezené nástroje k prosazování idejí a hodnot celé této nekonečné sítě hnutí, která vnáší nepokoj a pohyb do celé společnosti.“ (Bělohradský 2000)

Je třeba mít na paměti, že ve srovnání s husákovskou normalizací je dnešní fenomén spíše fragmentárního než totalitního charakteru. Jeho jednotlivé prvky existují rozptýleně a jejich vazby jsou spíše tušené. Moc má dnes instantní charakter, kdy se její částečky náhle seskupí a vytvoří pevný blok, aby se záhy zase rozletěly do nepřehledného vesmíru postpostmodernity.

Hlavní charakteristiky neonormalizace:

1) Popírání subjektivní dimenze poznání

Relevantní zprávou o světě je pouze překlad do jazyka expertní objektivity, do řeči „tvrdých faktů“ a „nestranných dat“. To, co přeložit nelze, je odbyto jako „pocitologie“, „dojmologie“ či „subjektivní tlachání“.

Fakta ale nikdy nemohou mít „tvrdost“ sama o sobě, nýbrž jen v kontextu určité verze světa, intersubjektivní konstrukce, kterou dokazují. Zamlčení této závislosti podporuje ty konstrukce, které se ve společnosti prosazují jako dominantní a jejichž prezentace jako „objektivní reality“ umlčuje verze alternativní. Příkladem může být, jak se v akademické sféře prosazuje bodové měření efektivity (počet publikací, počet patentů atd.), odvozené od tržních kritérií, a současně se usiluje o propojení univerzit s ekonomickými zájmy, což ohrožuje akademické svobody. Podobný trend proniká celým životem, vzniká zrychlující se společnost zdisciplinovaných workholiků, posedlá „nestrannými daty“ a „tvrdými fakty“ o vlastní efektivitě, produktivitě a flexibilitě.

2) Redukce normativity na normalitu Jedním z klíčových textů Pražského jara se stal Rozum a svědomí Karla Kosíka, kde se na příkladu Jana Husa demonstruje vazba mezi racionalitou a morálním imperativem mluvit tak, abych zůstal v souladu sám se sebou a svou zkušeností o světě; bez této vazby (bez povinnosti říkat pravdu, „byť i z titulu pouhé fikce“, jak Jacques Derrida definoval poslání univerzity) ztrácí zkušenost hlavní garanci v podobě osobního svědectví, nenahraditelného fakty. Zkušenost říká, co je, tím pravdivěji, čím více také říká, co být má, vyznačuje se tedy přímou úměrou mezi empirií a normativitou.

Normalizace redukuje normativitu na normalitu; otázka, proč je to, co je, a zda by to nemohlo či nemělo být jinak, je vytlačena do sféry bláznovství a extremismu – věci prostě jsou, jak jsou, a my se musíme přizpůsobit, přežít s větší či menší mírou kolaborace. Tento efekt je podporován i tzv. českým švejkovstvím, které je trochu znát i z Komárkovy citované úvahy. Je to jazyk, v němž na každou situaci existuje odpověď v podobě historky o nějakém pantátovi z Horní Dolní. Švejk nikdy neručí za žádný svůj postoj, všechno odbude vyprávěním o tom, jak to chodí. Tento jazyk je zdegenerovaným dědicem Bachtinovy karnevalové kultury, oné lidové tradice, která zapojuje lidské osudy do jednoho velkého hemžení zrodu a zániku, do koloběhu plodivých sil, tvořících páteř kolektivistické kultury starého venkova (Češi jsou ostatně národ sedláků). Přesazením tohoto diskurzu do žánru moderního válečného románu se z něj stává děsivý jazyk historické nutnosti, který je skutečným „hrdinou“ Haškova „humoristického“ románu, jehož postavami se stále znovu stáváme.

3) Delegitimizace „nekonstruktivní kritiky“ Pod jedním článkem Ivany Haslingerové na klausofilním webu Fragmenty je tato vysvětlivka (tedy žánr tvářící se jako čistě faktická informace): „Ekologismus (environmentalismus) je společenské a politické levicové hnutí zaměřené proti industrializaci a urbanismu pod záminkou ochrany přírody, které pro svou propagandu zneužívá některé přírodní vědy (ekologii, klimatologii) a svými nevybíravými nátlakovými a vyděračskými metodami si  vysloužilo též název ekoterorismus. Skutečným záměrem ekoteroristů je manipulace s davem za účelem výstavby penězovodů z našich kapes do jejich.“

Spojení ekologických aktivistů s terorismem je zajímavé např. ve světle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který dal za pravdu šesti ze sedmi námitek, jež vznesla organizace Děti Země proti stavbě dálnice D8 přes České středohoří. Ta už ale nezadržitelně probíhá. Normativita se bezmocně vznáší nad krajinou historické nutnosti, ztělesněné všepohlcující dopravou. „My máme pravdu, oni mají stavbu,“ poznamenal hořce Miroslav Patrik (stejnojmenný článek v A2 19/2008).

Extrémnost pozice, na kterou se ekologisté v těchto sporech dostávají, ale není než zrcadlovým odrazem fanatičnosti systému samotného; ten se tu ukazuje jako dvojče socialistického předchůdce, když „spořádaní občané“, zastrašení bezhlavě narůstající dopravou, obrací jeho zavilost ve zlobu vůči kritikům, „notorickým potížistům“.

Podobné příklady by se daly uvádět v souvislosti s aktivisty protestujícími proti US radaru v Brdech, obviňovanými z kolaborace s „druhou stranou“.

4) Vítězství maloměšťáka Ondřej Slačálek před časem zkritizoval antinacistickou kampaň, kterou spustila organizace Člověk v tísni. Akce podle autora „není kampaní proti xenofobii, je sama xenofobní kampaní“, která zesměšňuje militanty za jejich údajnou nízkou inteligenci, implicitně je přirovnává ke psům (vzor televizního pořadu Chcete mě?) a dělá narážky na jejich skrytou homosexualitu. Opírá se tak o tentýž maloměšťácký šovinismus, který mobilizovali nacisté a jehož podstatou je nedůvěra až nesnášenlivost vůči všemu odlišnému.

„Organizátoři kampaně mluví o ‚pravicovém extremismu‘. Přejímají tak pojem ministerstva vnitra a některých politologů, který má spíše politickou než popisnou funkci. Pojem je to především problematický – jeho hlavním vymezením není vlastní náplň, ale odlišnost od středního proudu (extrém znamená okraj). Pojem sugeruje, že je správné za všech okolnosti držet se uprostřed, ‚v normě‘ a naopak ocitnout se ‚na okraji‘ je automaticky špatné. (...)“ (Slačálek 2008)

Maloměšťácká mentalita patří k oporám neonormalizace a je jejím ideálem. Typickým projevem je nezájem o věci veřejné, který je jednou veden snahou nedělat si v životě zbytečné komplikace, podruhé motivován zklamáním z politické kultury a nevírou v možnost cokoliv změnit. Bere se jako dané, že pojem veřejného zájmu ztratil smysl.

Nepřekvapí pak, když předseda zelených Martin Bursík při besedě na olomouckých Ekologických dnech (Divadlo hudby, 20. 4. 2008, přepisuji z diktafonového záznamu) řekl o svém rozhodnutí vstoupit do pravicové koalice: „Jaká by tady byla jiná alternativa vládnutí, co by to bylo? Myslím, že nejspíš by to byla menšinová vláda ODS s lidovci, že by si ad hoc hledali podporu u sociálních demokratů, kteří by byli nakoupení, ale ve skutečnosti by to byla taková skrytá opoziční smlouva.“ Politik, který získal hlasy ve volbách slibem zlepšení politické kultury, používá výraz nakoupení poslanci, aniž by mu to přišlo zvláštní, a už ani nemá potřebu předstírat, že v politice platí nějaké normativní principy; platí jen holá normalita navázání na to, „jak se to dělá“.

Je již česká společnost natolik uzavřená, že jedinou cestou české politiky je bursíkovská volba mezi korupcí poslanců a opoziční smlouvou?

Bibliografie:

Bělohradský, Václav. Česká cesta k zavřené společnosti. (2000). www.multiweb.cz/hawkmoon/strana38.htm (navštíveno 1. 3. 2009).

Haslingerová, Ivana. „Gorův (ekolog)-izmus je horší hrozbou lidstvu než Leninův (komun)-izmus.“ Kulturně-hospodářská revue Fragmenty.

On-line archiv: www.fragmenty.cz/archiv/iz00158.htm (navštíveno 1. 3. 2009).

Komárek, Stanislav. „Neonormalizace.“ Vesmír 9 (2006): 565.

Slačálek, Ondřej. „Neonacismus a měšťácká nesnášenlivost – co je horší?“ Britské listy. Deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví. (9. dubna 2008), www.blisty.cz/art/40038.html (navštíveno 1. 3. 2009).

Škabraha, Martin. „Naše dnešní (neo)normalizace.“ A2. Kulturní týdeník 22 (2008). On-line archiv: www.advojka.cz/archiv/2008/22/nase-dnesni-neonormalizace (navštíveno 1. 3. 2009).