Neposlušnost Marco Scotini

Když se poprvé v politickém slovníku objevilo slovo neposlušnost, jeho význam byl zredukován, jak tvrdí Hannah Arendtová, na jednu určitou oblast morální filozofie. Neposlušnost se stala „neposlušností občanskou“ a obecný význam slova, tj. „odmítnout uposlechnout“, se změnil na „odmítnout poslechnout zákon“, tj. ze zásady nedodržet pravidla. Dilema poslouchat/neposlouchat ústavní zákony pak znovu nastolil Henry D. Thoreau, když v roce 1846 odmítl v Concordu zaplatit volební daň vládě, té americké vládě, jež připustila otroctví. Tento posun od neposlušnosti ke konceptu právního řádu jako takového se v Thoreauově případě ukázal být nejen možným – třebaže by se mohlo zdát, že jeho gesto nepřekonalo rovinu individuální morálky –, ale dokonce i způsobilým vepsat občanskou neposlušnost do liberální tradice. Tento proces vyvrcholil v roce 1969, kdy se protest proti jakékoli autoritě stal masovým fenoménem.

Esej Hannah Arendtové Občanská neposlušnost (1970), kniha Teorie spravedlnosti Johna Rawlse a rovněž debata mezi Noamem Chomským a Michelem Foucaultem v roce 1971 v Eindhovenu představují několik kulminačních bodů vývoje teoretického zkoumání neposlušnosti. Toto teoretizování se už neodehrává, jako v případě Thoreaua, na pozadí mexické války za nezávislost, nýbrž na pozadí desetileté války ve Vietnamu. Ústředním tématem všech těchto příspěvků do politické filozofie je pak problém morální povinnosti poslouchat zákon. Do popředí se dostává zkoumání způsobu, jak se utváří ústavní stát, jakož i téma občanské neposlušnosti ve vztahu k politickým institucím a „právo na nesouhlas“. Hannah Arendtová na toto téma píše: „Pokud, jak si většina myslí, občanská neposlušnost existuje a neměla by se vytratit, pak problém jejího souladu se zákonem je velice závažný a to, jak na tuto otázku odpovíme, bude zcela zásadní pro liberální instituce, jež budou muset prokázat velkou pružnost, pokud chtějí dopadu těchto změn odolat a vyvarovat se občanským válkám a revolucím.“¹

Občanská neposlušnost by tedy měla – v úzkém sepětí s nejistou a stále citlivější rovnováhou stabilizačních a proměnlivých faktorů právního řádu – neustále obnovovat zákonnost a normativně kompenzovat deficit. Není divu, že Rawls už občanskou neposlušnost nechápe pouze a výlučně jako aktivitu slučitelnou s právním řádem. Naopak, tuto praxi, jež je z vlastní podstaty ilegální, chápe jako jeden z mechanismů instituční stabilizace anebo jako jeden z možných prostředků, jak upozorňovat na případy, kdy se společenské instituce začnou příliš vzdalovat své ústavní legitimnosti. U Rawlse definice neposlušnosti platí samozřejmě jen pro demokratickou společnost s právními základy, v níž nicméně čas od času dochází k závažnému porušování práva. Neposlušnost je tedy adekvátní a teoreticky možná jen v téměř spravedlivém režimu.

Mimo tento koncept liberální tradice, která „předkládá neposlušnost zákonu“, ovšem „v mezích jeho loajality“, vznikla pak v období krize modernity a fordismu nová radikální koncepce, jež občanskou neposlušnost proměnila v neposlušnost společenskou. Ta označuje takový typ neposlušnosti, již nelze redukovat na normativní technicko-právní aspekty. Jelikož se moc neopírá, jak říká Foucault, výlučně jen o právně-instituční modely, jak je tomu v případě státu či teorie svrchovanosti, společenská neposlušnost se nyní zaměřuje na takové mocenské mechanismy, jež nejsou předmětem rozhodovacího procesu, ale na konkrétní způsoby, jimiž moc do těla společnosti proniká anonymně, pod rouškou formálních pravidel. Pokud stav občanské neposlušnosti ještě uznává vyšší organizace, jež stanovují pravidla a jako takové nejsou zpochybňovány, projevy společenské neposlušnosti už tuto roli podřízenosti svrchovanému či transcendentnímu celku nezaručují. První pravidlo, jež společenská neposlušnost poruší, je v podstatě norma, která předchází všem ostatním a kterou všechny ostatní předpokládají. Tuto nepsanou normu nikdo nezpochybňuje a sama norma jako taková si vynucuje povinnost poslouchat.

Tato norma prohlašuje, že „je nezbytně nutné poslouchat zákony“, a z pozice autority předpokládá, že má právo nařizovat a být uposlechnuta. Společenská neposlušnost zákon neporušuje, jen upravuje podmínky, v nichž stát své omezování prosazuje.

S nástupem postfordismu se mění společensko-ekonomické podmínky a současně s nimi se objevují i nové návrhy antagonistické praxe. Pravidla či principy určující normy neposlušnosti už nejsou negativní, nepoukazují už jen na meze, jež naše činy nesmějí překročit, nýbrž pravidla jednání začínají formulovat samy. Ukazují, co je třeba dělat. Nejsou tu proto, aby jen vyhlašovala práva, odmítnutí, odpor, ale přinášejí okamžitý úspěch a inspirativní podněty. Stávají se tak „konstitutivní praxí“ ve smyslu, v jakém ji chápal Toni Negri. V jeho interpretaci dnes společenská neposlušnost sehrává významnou roli v tom směru, že veřejnosti představuje svou současnou produkci anebo – lépe řečeno − představuje produkci politických subjektivit, jež reprezentují potenciál veřejnosti. Neposlušnost v sobě dnes propojuje jmenovitě práci, intelekt, rozum a komunikaci. Projevuje se autonomně a pozitivně, a to tak, že vytváří model nové imaginarity, je schopna intervenovat na symbolické úrovni a rovněž produkuje nové znaky a další reprezentace (Marcelo Exposito). Když neposloucháme, sebe sama produkujeme jako veřejnost. Za klasický a adekvátní příklad nám zde může posloužit migrace jakožto pohyb, jenž je také z vlastní podstaty neposlušný.

Paolo Virno má pravdu, když tvrdí: „Občanská neposlušnost představuje asi nejzávažnější projev politického jednání veřejnosti. (...) Neznamená ovšem ignorování nějakého zákona, který považujeme za nekoherentní anebo v rozporu s ostatními základními normami, kupř. se zněním ústavy. V takovém případě by vlastně odpor znamenal jen ještě větší loajalitu státní moci. Naopak, radikální neposlušnost, tak jak ji chápeme, zpochybňuje skutečnou schopnost státu vládnout.“²

O prosazení kladného významu slova „neposlušnost“ do jazyka politiky toto významné hnutí usiluje již od roku 1994. Neposlušnost proto není pouhé slovo, nýbrž v první řadě klíčový nástroj současné praxe a vědění.

Poznámky:

1 / Arendt, Hannah. Crises of the Republic: Lying in Politics; Civil Disobedience; On Violence; Thoughts on Politics and Revolution. New York: Harcourt, Brace, Jovanovićh, 1972.

2 / Virno, Paolo. A Grammar of the Multitude. Semiotext(e) / Foreign Agents. Cambridge, Mass and London: The MIT Press, 2004.