Nostalgie Kamil Nábělek

Nostalgie má v sobě jakousi zvláštní a neurčitou podvojnost. Je to autentický prožitek – cítíme ztrátu, odloučení či uvolnění z vazeb „tady a teď“. Zároveň je to ale pocit natolik komplikovaný a rafinovaný, že se může snadno posunout na reflexivní a formalizovanou úroveň, kdy už nebudeme prožívat souhrn obtížně uchopitelných pocitů a nálad, ale budeme se už přímo „cítit nostalgicky“. Odtud už je jen krok k nevěrohodnosti a předstírání. Tuto dvojznačnost si uvědomíme, sledujeme-li kontext, ve kterém se nostalgie pohybuje: někde poblíž se vždy objeví fenomény nazývané retro, revival či cover – to znamená už vědomé návraty, citace a komerční využívání onoho pocitu „unikajícího a zacházejícího času“, který je v kořenech nostalgie.

Nostalgie sama však nemá s retrostyly mnoho společného, je to mnohem hlubší, temnější a tajemnější pocit. Je niterně spojena s časem a pamětí. Nemanifestuje se proto prostřednictvím věcí, jako její komerční spřízněnci, nýbrž je druhem životního pocitu, druhem naladění, jež zabarvuje celou naši existenci. Je to pocit existenciální a téměř fyzický. Propadneme-li nostalgii, ovládne-li nás, cítíme se nezakořeněni v čase a místě. Cítíme se jaksi oddáleni od přítomnosti a odněkud z nitra se nás dotýká minulost. Uvědomujeme si také, že svůj čas nezažíváme autenticky, že jej neproměňujeme v pravou přítomnost a že nejsme plně u věcí ani u sebe. Zároveň to ale není pocit ztráty, prázdna a hrůzy, stále jsme tady, ovšem nějak slaběji. Nostalgie nemá v sobě drásavost aktuální krize, je pocitem ztrácení, oslabení a lítosti, ale i přijímáním tohoto stavu. Vždyť to, co ztrácíme a co nás opouští, ještě v nějaké formě existuje, jen to právě zachází – je to na prahu přechodu z jedné formy bytí do druhé a my si uvědomujeme, že bytí a nebytí nejsou odděleny, cítíme, že přítomnost je již ponořena do minulosti.

Nostalgie je v jistém ohledu nestabilní situace, nejsme na svém místě ani ve svém řádu a tento pocit se může prohlubovat, může se stát, že tento svět už nebudeme moci obývat a že už nebude naším domovem. Ale také se může stát, že přijde chvíle ztišení, kdy se hladina světa zklidní a ztratí napětí i drásavost. Kdy svět i věci už na nás nebudou doléhat a budou před námi existovat už jen jako minulost a my je budeme moci klidně nahlížet. Tato pomíjivá a unikavá chvíle nám ukazuje, že nostalgie je druhem nálady, jež nám otevírá svět a je na nás, jak této situaci budeme rozumět, jak si poradíme v situaci, kdy se setkáváme sami se sebou i se světem, jak v ní dokážeme „rezonovat“. Nostalgie je dialogem, který s námi vede svět. Patří do sféry pasivity a nevýslovnosti a my ji nemůžeme kontrolovat ani řídit, v tomto dialogu jsme to my, kdo byl osloven.

A jak se má nostalgie k paměti? Dotýká se minulého a zároveň nás, je specifickým prožívání času a specifickým strukturováním paměti. V nostalgii cítíme nejen přítomnost jako minulou, ale i budoucnost je minulá – ještě nenastala a už se ztrácí a možná už je ztracena. Je to paměť subjektivně prožívaného času, paměť autobiografická. To znamená, že i ona bojuje se ztrácením a vybledáváním. Opakováním se obnovuje, ale zároveň může podlehnout i sugestibilitě a zkreslování. Je to paměť epizodická, vypráví příběhy, líčí nálady a pocity. Není to dlouhodobá paměť, založená na systémové strukturaci a práci s pojmy.

Tuto vlastnost nostalgické paměti dobře využívají všechny retrostyly. Jak by také jinak byla možná „Ostalgie“ (v jakékoli podobě), kdyby nebyla založena na epizodické paměti, jež nechce převádět zážitky na vědění a znalosti, ale místo toho chce uvažovat o historii individuálně, nesystémově a pocitově.

Ať je tomu jakkoli, v nostalgii se setkáváme sami se sebou i se světem a mnohdy to není šťastné setkání. Jak by ale mohl být šťasten někdo, pro koho není cílem přítomnost? Je však vůbec možné žít plně v přítomnosti, v níž věci a lidé prostě jen přicházejí a odcházejí? Vždy když uvažujeme, jsme už trochu mimo plnou přítomnost, vždy jsme už trochu mimo sebe. A tak těm, kteří si to uvědomují a cítí to, nezbývá než žít v trochu jiné nostalgii, v nostalgii po plné přítomnosti.