Nuda Juan Valentini

Jsou dny velkých náhod, kdy se dokonce může stát, že slovo, které jsme v životě neslyšeli, zazní v průběhu hodin nebo minut dvakrát nebo že téma, na které jsme nikdy nenarazili, se vynoří nebo je před námi zmíněno dvakrát nebo dokonce i třikrát během několika hodin či pouhé chvíle. Předchází nás podivná síla a uspořádává události dne pro naše větší pohodlí a spokojenost. A někdy také pro naši naprostou – i když možná nepostřehnutelnou – rozmrzelost. Takže: Juan dostal za úkol napsat do takového poněkud netradičního slovníku, který byl sestaven, vyprodukován a vydán v zemi Franze Kafky, článek o nudě. Nic jednoduššího. A Juan s tím souhlasil, aniž by měl ponětí, co to nuda je – jednoduše proto, že ji nikdy nezažil. A i když se mu všichni snaží nudu vysvětlit, není schopen ji pochopit, protože zkušenost je nenahraditelná, a když nenaplníte představu obsahem, je to jen prázdná představa.

Ze stejného důvodu není Juan schopen dát do souvislosti to, co vidí nebo na vlastní kůži prožívá, s tím, co se mu marně snaží ostatní vysvětlit. Prostě ne. Jednoho dne se Juan brzy ráno vydá na výlet s kamarádem Césarem do jeho rodné vesnice. Navštíví jeho rodinu, dají si pečeni, vykoupou se v bazénku na zahradě a zahrají si karty. Odpoledne, než se autem vydají zpátky do hlavního města, si dají kávu v cukrárně na náměstí. Ta cukrárna je jedinou cukrárnou a náměstí jediným náměstím. Chvilku nato, co se posadí, kolem nich plnou rychlostí projede nějaký chlapec na nové burácející motorce. Juana ten výjev – který je vcelku normální – překvapí, což řekne i Césarovi, který k tomu přidá nějaký svůj komentář. Připozdívá se a je příjemné léto. Po čtyřech pěti minutách chlapec na motorce znovu projede kolem stejnou rychlostí jako předtím. Juan už není překvapený, ale zvědavý. Upouští od podezření, že chlapec naléhavě mířil na nějaké důležité místo, a sám sebe se ptá, proč už konečně někam nedorazí nebo proč alespoň nezastaví támhle na rohu a nepopovídá si s chlapci, jako je on, nebo proč si koneckonců nevymyslí nějakou jinou věc, kterou by mohl dělat místo toho, aby tu kroužil jako moucha kolem oschlého drobku chleba. Nicméně po dalších čtyřech pěti minutách projede chlapec kolem znovu. A než Juan a César zaplatí, tak ještě několikrát. Abychom v příběhu nelhali, je nutno uvést, že také ostatní chlapci objíždějí vesnici na motorkách víceméně stejnými místy. Jaká podivná síla je nutí odcizovat se jeden druhému a předvádět se? říká si Juan, zatímco se číšník vrací s drobnými. Proč nedělají něco společně? Proč nezmění trasy, kterými na motorkách projíždějí? Proč si mezi sebou nevymyslí nějakou hru? A v tu chvíli, aniž by věděl proč, se podívá na Césara a zeptá se ho: Oni se nudí? Na což César odpoví: Samozřejmě!

Po cestě vypráví César Juanovi, že zná kněze, který nejspíš nikdy nespáchal smrtelný hřích. A jak ty to víš? ptá se ho Juan. On sám mi to řekl, odpovídá César tak trochu ironicky a tak trochu paradoxně. To je od něj dost neskromné, říká Juan. Já bych spíš řekl, že je to dost nudné, odvětí César. Ten kněz mi navíc řekl, že pro něj etika v zásadě znamená dopouštět se odpustitelných hříchů, ale čím dál méně závažných a méně nebezpečných a čím dál více… bezvýznamných. Etika už ne jako cesta objevování a utrpení, ale jako cesta uznávání a klidu. Takto nahlížená a prožívaná etika se redukuje na něco jako zbytečné a sebevražedné účetnictví, na byrokracii bez znalosti života a je nanejvýš… šedá. Nekonečnou pláň plnou nevyřčených obrazů zaplavily červánky.

O půl hodiny později, už ve městě, si Juan vzpomene, že má jít ten večer na party a že pro tuto příležitost nemá žádné vhodné tričko. Rozhodne se jít do nákupního centra tři bloky od svého domu, protože je to jediné místo, kde bude otevřeno do deseti hodin večer, a protože si je jistý, že v jednom konkrétním obchodě najde, co hledá. A taky našel. Nicméně pro účely tohoto příběhu je třeba se vrátit o pár minut zpátky a zastavit se před jedním proskleným vchodem do nákupní galerie a pohlédnout dovnitř. Od předmětného vchodu vidí Juan značný kus jedné ze širokých chodeb budovy. Stále je v ní mnoho lidí, i když za necelou půlhodinu všechny obchody – na rozdíl od kin a jídelní části – budou zavírat. Juan si poprvé při pohledu dovnitř budovy povšimne jistého kolektivního rytmu, jakoby hypnotického šinutí masy. V tu chvíli mu vyvstane před očima nečekaný obraz: obraz tisíců mořských štítovců přisátých na hřbetě, ústech i břiše rejnoka manta neuvěřitelných rozměrů (ale přiměřených vzhledem k počtu štítovců, které s sebou vleče). Spojenectví tisíců štítovců a rejnoka je naprosto harmonické a šťastné, a přesto v tomto snovém Juanově obrazu něco zásadního a skrytého, něco, co je pro něj velice těžké popsat, zcela jistě nefunguje. Snaží se to ale popsat: tito štítovci jsou víceméně bezduší, jako by nemohli plnit svou přirozenou funkci parazita a nechat se jen tak vláčet rejnokem, je tedy pro ně úkol nejen absurdní, ale i škodlivý. Jde o to, jde tak nějak podivně o to, že si neuvědomují, co se děje. A ještě podivnější a ještě méně pochopitelné, ale zato pravdivější je, že plují jakoby zahaleni do sladké malátnosti a ukolébáni v příjemné lenivosti.

Ještě se za Juanem doma skoro ani nezavřely dveře a už trochu neklidný a trochu zvědavý telefonuje Césarovi, aby mu povyprávěl o svém snění s otevřenýma očima. César ho pozorně vyslechne a nakonec shrne: zábava je jen lechtání nudy. Ale nevím, proč ti to vůbec povídám, protože tomu stejně nikdy nebudeš rozumět. Vyčerpaný tolika nejasnostmi, nejasností svého těla, a tedy i svým nejasným chápáním, se Juan rychle oblékne a vyrazí ven. Party je v domě kamaráda jednoho kamarádova kamaráda. Je to velkolepý dům s terasou, kam se pohodlně vejde sto lidí a kterou částečně zakrývají koruny stromů po jejích okrajích. Měsíc je úchvatný, alkohol vynikající a stejně tak i hudba a dívky. Úžasná noc, říká si Juan, dnes byl dokonalý letní den. A čeká ho něco ještě lepšího: seznamuje se s dívkou, která mu připadá krásná, vedou konverzaci, která mu připadá neopakovatelná, a vzájemný zájem narůstá od chvíle, kdy – z důvodů, o nichž dosud nic nevíme – se nestanovilo, jaký bude další vývoj tohoto vztahu (protože je jasné, že z toho vztah bude, navíc velmi atraktivní a možná dokonce i milostný). Takže ve tři ráno, vzrušený, a kdyby to člověk chtěl nazvat pravými slovy, jako naprostý idiot, se Juan vrací domů. Při čištění zubů si najednou všimne bílých dlaždiček v koupelně a vidí, že za ty měsíce zežloutly. Vtom ho přepadne nepříjemný pocit: rychle vypočítá, co všechno si myslí, že by se mělo v domácnosti opravit, co by se mělo do domácnosti dokoupit, pokud by chtěl uspokojit všechny potřeby, které podle svého mínění v současnosti má, a nečekaně se mu najednou zachce mít všechno vyřešené, mít všechno vyřešené jednou provždy. To ho vyděsí. V hlavě mu zní truchlivá píseň, kterou ani v tu chvíli, ani nikdy v budoucnosti nedokáže rozluštit. Ve čtyři hodiny ráno se Juan posadí k psacímu stolu a začne psát článek pro ten kafkovský slovník, ale po několika hodinách, když už je pět nebo šest ráno, si uvědomí, že už není schopen dát na papír jediné písmeno, natož vymyslet nějaké slovo. Takže pošle editorce e-mailem zprávu, že ho to velice mrzí, ale že z důvodů, které přesahují jeho možnosti a intelekt, je bohužel nucen odmítnout tuto velkorysou nabídku, díky níž by mohl být čten v tak vzdálené zemi s tak komplexní a inspirující kulturou. Lehne si do postele a zhasne světlo.