(Jugo)nostalgie Primož Krašovec

Vzpomínky na socialistickou minulost se v postsocialistických zemích nesou nejčastěji na vlnách nostalgie. V zemích, které vznikly na území bývalé socialistické Jugoslávie, se pro ně vžilo označení jugonostalgie. Jugonostalgie se stala velice rozšířeným kulturním fenoménem. Mezi typické zvyky jugonostalgiků patří „balkánské večírky“ (pouští se hudba oblíbená v éře Jugoslávie a často se vyžaduje i určitý typický způsob oblékání evokující socialistickou minulost) a sbírání rozličných kulturních artefaktů z doby socialistické Jugoslávie (starých desek, oblečení, potravin, modelů starých aut, starého nábytku a elektrických spotřebičů, plakátů jugoslávských popových a sportovních hvězd atd.).

Ne náhodou je tento typ (kolektivní) lidové paměti označován podle termínu vypůjčeného z repertoáru individuální psychologie. Název (jugo)nostalgie je velice přesný a výmluvný, neboť (jugo)nostalgie je výsledkem procesu, kdy se kolektivní (a tedy politická) paměť redukuje na sumu osobních zážitků a vzpomínek jednotlivce. Jugonostalgie je to, co zbude, když se kolektivní vzpomínky na socialismus depolitizují – je to druh lidové paměti oproštěný od všech zbytků politických požadavků sociální rovnosti, účasti dělníků na výrobním procesu a internacionalismu, a zároveň antifašismu, antiimperialismu a antišovinismu, jež tvořily jádro revoluční socialistické politiky.

V průběhu temného období počátku 90. let minulého století vymazaly socialistickou politiku z paměti nové, postsocialistické vládnoucí třídy (ať už sami reformovaní komunisté, nacionalisté či nějaký nekalý pakt mezi nimi) spolu s nově vzniklými kulturními elitami složenými z bývalých disidentů, vlasteneckých spisovatelů a básníků a revizionistických historiků. V této době začala totiž politice dominovat politická ideologie realismu a historie přepisovat tak, aby rozsáhlé změny v představách o politice i v její praxi reflektovala. Jelikož politický realismus – se svým bezskrupulózním přijetím násilí, vykořisťování a utlačování a s cynickým pohrdáním veškerými revolučními, odbojnými či emancipačními projevy politického myšlení a konání – není jen formou politické praxe či ideologie, jež se od socialismu nejen odlišuje, ale stojí diametrálně proti němu, vítězství se mu podařilo dosáhnout jen na základě celkové a absolutní destrukce socialistické politiky. A nejen to – aby bylo vítězství realismu úplné, bylo nutné vymýtit dokonce i vzpomínky na socialismus. Tento úkol v oblasti politiky vykonali revanšisté a na poli historie revizionisté.

Byla stvořena nová oficiální historie – historie totalitarismu, diktátorství, potlačovaných vlasteneckých citů a hrdinného utrpení disidentů atd. –, jež odpovídala nové nejvlivnější politické ideologii i potřebám nových vládnoucích tříd. Přesněji řečeno, realismus není politická ideologie v přísném smyslu slova „politický“, jelikož na rozdíl od socialistických forem politiky nepřichází s ničím novým, ani neusiluje o žádnou emancipaci. Realismus je spíše formou antipolitiky zaměřené na zničení skutečné politiky. Místo aby hledal nové, lpí na souboru určitých dogmatických formulí, které prezentuje jako historicky dané. Některé z těchto ústředních formulí hlásají, že národní stát představuje nevyhnutelné závěrečné stadium národa v jeho historickém vývoji, že národ je jediným politickým zmocněncem, že násilí a krutost jsou nevyhnutelnými součástmi politiky i ekonomiky a že slabší státy se musí podřizovat státům silnějším. Jakmile se tento soubor dogmatických formulí úspěšně prosadí a jakmile začne být v politice obvinění z „nerealismu“ užíváno jako urážka, je možné socialismus zavrhnout jako ten nejnerealističtější projev politiky, odsouzený k porážce – utkal se totiž s politikou, již reprezentuje soubor realistických dogmatických formulí.

Jelikož realismus (podobně jako všechny reakcionářské ideologie) politiku rád psychologizuje, představuje často socialismus jako dobu dospívání ve vývoji národa, období beznadějné naivity a idealismu, na jehož místo musel nakonec zákonitě nastoupit zralý a věcný politický realismus. A nostalgie pak jen tento pohled přenese z oblasti politiky do sféry kultury. Jelikož ze vzpomínek na politiku socialismu již nic nezbylo, vzpomínky na socialismus se proměňují v jakési kulturní předivo sdílených zážitků z dětství a mládí, jako je rock and roll, móda atd. Kultura socialismu pak vzbuzuje sympatie a nostalgickou touhu po starých dobrých časech. V představivosti postsocialistických mladých lidí ji zastupují předměty, zvyky a projevy družnosti, symboly šťastného a nevinného dětství. V této depolitizované formě lidové paměti je politická historie zredukována na historii osobní, přičemž ta druhá historie slouží jako model té první – podobně jako všechny děti jednou ztratí svou nevinnost a nakonec vstoupí do skutečného světa dospělosti, musel i socialistický sen nakonec skončit a uvolnit místo politickému realismu. Politická a socialistická transformace, jež znamenala konec socialismu, je vnímána jako ekvivalent psychologického procesu dospívání. Nostalgie tedy doplňuje a upevňuje ideologii realismu, třebaže tak činí nenápadně a v jiné sféře působnosti.

Staré bankovky, odznaky s rudými hvězdami, plakáty zobrazující hrdiny dělnické třídy a další předměty podobného typu se mohou stát cennými sběratelskými položkami, teprve když a pokud už neznamenají nic socialistického, teprve když a pokud už nejsou symboly socialistických politických myšlenek a ideálů (jinými slovy, teprve když a pokud je dílo historického revizionismu dokonáno). Některé předměty, např. marxistické knihy a desky s politickými proslovy (či jejich tištěná podoba), se však celkové kulturalizaci vzpírají, a proto např. ve sbírkách nostalgiků nenajdeme staré knihy či noviny. Jeden prominentní slovinský politik má např. na své zahradě sochu Josipa Broze Tita – ne však jako ztělesnění politika, nýbrž neústupného vůdce a známého svůdníka, v očích tohoto nacionalistického politika ztělesnění „skutečného muže“. Proces kulturalizace proměnil Tita z politické osoby do bizarní berlusconiovské postavy. Některé nápěvy jugoslávských populárních písní také často obsahují úryvky z Titových proslovů, nikdy se však netýkají politiky, ale jen mládí, sportů atd. Nevinnost mládí, jak ji prezentuje nostalgie, totiž ve skutečnosti znamená absenci politiky a vzpomínka na ni by mohla idylický obraz radostného a nevinného dospívání zakalit.

Tato něžná, přátelská, sentimentální nostalgie má však také svou temnou stránku. Nejenže redukuje historii na soubor intimních reminiscencí a vzpomínek, ale také se obvykle staví cynicky vůči socialistické politice, kterou musí ze souboru šťastných vzpomínek na dětství rezolutně vyloučit. Tento cynismus je však jiného ražení než cynismus politického realismu, jenž si za terč pohrdání zvolil domnělou naivitu socialismu. V nostalgii stojí naivita, nevinnost a radost mládí (pamatované jako soubor intimních vzpomínek na všední život za socialismu) v příkrém kontrastu k socialistické politice, která v tomto kontextu stojí proti ryzí hodnotě všednodenní družnosti, populární hudbě, kulinářským pochoutkám atd. V nostalgii na sebe nenávist vůči politice bere podobu nikoli realismu (třebaže politický realismus je podmínkou její existence), nýbrž všeobecného odporu vůči politice jako takové, jako k něčemu, co ohrožuje neposkvrněnost každodenního života a má nad ním moc. Nostalgie se naivitě nevyhýbá, nýbrž se snaží ji chránit před hrozbou politiky – především socialistické politiky, která vyžadovala, na rozdíl od přísného liberálního rozlišování mezi soukromou a veřejnou sférou, celkovou politizaci všech oblastí života.

Jednou ze strategií nostalgie, vyhýbajících se vzpomínkám na politiku socialismu, je proto kulturalizace politických událostí. Soustředí se na formální vlastnosti těchto událostí (oblečení, schémata proslovů, výzdoba, doprovodná hudba) na úkor jejich politického obsahu. Další strategie politiku nahlíží jako něco zlověstného, něco, co ve vzpomínkách na socialismus jen špiní neposkvrněnost všedního života. Různými cestami a v různých společenských sférách pak obě tyto strategie nakonec dospívají k témuž jako realismus (první obranou naivity všedního života v minulosti před tím, co je vnímáno jako korupce inherentně obsažená ve všech formách politiky, druhá cynickým pohrdáním domnělou naivitou socialistické politiky): totiž k vymazání příslibu emancipace i požadavků socialistické politiky z paměti.