Normalizace Teresa Riccardi
Z etymologického hlediska je normalizace odvozena od slova norma. Norma je definována jako pravidlo týkající se způsobu, jakým se má udělat, či jak je stanoveno, že se má udělat určitá věc. Obvykle bývá spojována s racionálním vylepšením technicko-hospodářského pokroku a kvality života a je zároveň chápána jako vylučující protiváha procesů subjektivní individuace, tvořivosti a nesouhlasu, jež jsou vlastní oblasti lidské produktivity.
I.
Normalizace je činnost, jejímž hlavním cílem je dle norem ISO (Mezinárodní organizace pro normy) stanovit ve vztahu ke skutečným či možným problémům opatření určená k běžnému a opakovanému dodržování, aby byla dosažena nejlepší úroveň uspořádání v daném technologickém, politickém nebo ekonomickém kontextu. V normalizačních úřadech má proces společné účasti na dohodách ohledně standardizační činnosti pragmatický a konsenzuální rozměr. Podílejí se na něm odborníci, s nimiž se upřesňují praktické postupy, které se následně vydávají ve veřejných vnitrostátních1 a mezinárodních dokumentech. Standardizace sleduje v zásadě tři hlavní pravidla: zjednodušení, což znamená omezení počtu modelů a ponechání jen těch nejpotřebnějších, sjednocení, aby byla možná vzájemná výměna na mezinárodní úrovni, a specifikace, která vyjadřuje snahu vyhnout se chybám a vytváří jasný a přesný jazyk. V polovině 90. let debata o kvalitě spojená s konkurenceschopností vedla ke značnému vzestupu v zavádění norem ISO9000 v různých odvětvích průmyslu a podnikatelské sféry, což přispívalo ke zdokonalování modelu řízení kvality, která tak opět nabyla svého významu a prosazovala se v různých výrobních odvětvích. Při uplatňování neoliberálního přístupu nemohly být odlišnosti v průmyslu a vnitrostátní politice považovány za rozdíly ve výrobních postupech, ale spíše se připisovaly dodavatelským vztahům. Ty se pak mohly různě přizpůsobovat, aby odpovídaly nadnárodním či globálním ekonomikám. V rámci neoliberalismu proto standardizované a jednoduché postupy podporovaly průmyslové odvětví a zároveň zaručovaly jistou homogenizaci. A to nejen ve vztahu k tomu, co nazýváme „kvalitou“, ale také vytvářením „kultury kvality“, která je homogenní, vylučující, elitářská, pro odborníky, aby se podpořila pružnost v dynamice toků ekonomického kapitálu.
V roce 1972 v Argentině Jorge Glusberg, ředitel CAYC (Středisko umění a komuni-kace), které vzniklo několik let předtím, pracoval v místních uměleckých kruzích, aby prostřednictvím standardizace odstranil problémy spojené s kurátory a umožnil argentinským umělcům snazší přístup do mezinárodní sféry současného umění. Kromě toho, že byl podnikatel a kulturní činitel, bezpochyby stejně jako miliony argentinských občanů nebyl vzdálen klimatu politické a občanské „normalizace“, která několik let poté zavedla systematizovaný státní terorismus a racionalizovala smrt a porušování lidských práv, až dospěla k nelidskému číslu 30 000 nezvěstných. Tato hrůzná politika páchaná vojenskou diktaturou v Argentině v letech 1976–1983 byla pojímána vedením ozbrojených sil „zjednodušeně“ jako „proces národní reorganizace“. Několik let před začátkem diktatury uspořádal Glusberg putovní výstavu O profilu latinskoamerického umění, na které umělci odsuzovali páchané násilí a zvěrstva prostřednictvím děl se silně politickým obsahem, děl plných ekologického aktivismu, a zahrnul do ní také určité pokyny týkající se performance. Z mého pohledu je zajímavé nařízení, které tento kritik ke zmíněnému účelu použil. Využil „standardní“ formát, který poslal umělcům, přičemž se držel norem IRAM o racionalizaci materiálu. Umělce požádal, aby své projekty a díla vytvářeli v souladu s těmito pravidly. V zaslaném dopise jim vysvětloval, že je třeba dodržovat rozměry, které tehdy vyžadovaly normy IRAM č. 4504 a 4508. Na základě daných ideologických požadavků Glusberg s kolegy převedli všechna konceptuální a systémová díla z putovní výstavy do formátu blueprint o velikosti 23 ½ x 33 ½, čímž vytvořili antihierarchický a subverzivní návrh ztělesňující „argentinský úřad pro racionalizaci materiálů“. To bylo odesláno s razítkem a hlavičkou CAYC jako certifikace nebo „záruka“ autorství, díla byla několikrát namnožena a díky následnému oběhu se svou uměleckou působností zařadila do kategorie umění v poštovních službách.
II.
Další významy, použití a ideologické postupy lze nalézt v procesuálních aspektech politicko-společenské „normalizace“ – tyto významy se často objevují v jazyce institucí V „normálních“ školách se pedagogika neuchyluje k emancipaci vlastních znalostí, která by zahrnovala i rozdíly, ale prezentuje se jako zformulovaný a viditelný nástroj kázeňského výcviku, který hierarchizuje homogenizaci, aby připravil „školáka“ na prostředí společnosti. V souvislosti s tím bychom mohli zmínit dvě populární knihy, které jsou pro dané téma důležité. Kromě Foucaulta, který se v této souvislosti doslova nabízí, se jedná o intelektuální práci Carlose Skliara, souseda, přítele, fonologa, pedagoga, který celý svůj život psal o ontologických omezeních jiného, čímž spíše poukazoval na to naše – vyloučené, zneviditelněné, skutečné a sociální, ke kterému dochází v rámci uplatňování „nepravděpodobné“ pedagogiky rozdílu. Další knihou je práce Jacquesa Rancièra Neznalý učitel, která se stala podnětem pro mou práci za přispění uskupení Duplus (Argentina). Jde o projekt v Brazílii, který vychází ze zkušeností a vnímání „situovaných“ identit subjektů v procesu přechodu. Projekt spočíval v provázení místních obyvatel jako „cizinců“ po jejich vlastním městě, které tak bylo objevováno prostřednictvím jejich vyprávění. Jejich city vůči městu se pak naznačovaly nebo vysvětlovaly prostřednictvím fonetické výslovnosti, různých oprav nebo „normalizace“ jazyka. „Průvodci“ ze snahy oprostit se od „turisty“ či od míst chápaných jako typická nebo od „zdravého smyslu“ řeči podnikli prohlídky, jejichž součástí bylo cvičení v mluvení jiným jazykem, přijetí jiné subjektivity a v chápání nesouladu, který je příznačný pro zkušenosti cizince. Toto všechno probíhalo prostřednictvím „jiného“ místního obyvatele zasazeného do vlastní kulturní identity. Tento projekt nesl název Neznalí průvodci a uskutečnil se v omezené míře s malým množstvím účastníků v různých částech města Rio a v kulturním středisku Castelinho de Flamengo v roce 2004.
Také muzeum, což je instituce schopná zviditelnit biopolitické technologie výroby subjektivity, má v podstatě podobu nástroje. Ve svých postupech, ať už se jedná o vizuální „normalizaci“, či tu sloužící k aktivaci fragmentů politické radikality, se tato moderní instituce přinejmenším v Argentině nepřestala vyhýbat překážkám, aby si vytvořila manévrovací prostor a zbavila se pohledu koloniálního dědictví, i když po pravdě řečeno k tomu skutečně došlo pouze v některých případech. Myslím, že nejlepším příkladem, jak se zbavit místní normalizované endogamie ve prospěch společenské transformace, byly dvě výstavy, které se konaly v Kolíně (Německo) a v Buenos Aires (Argentina). První z nich se nazývala ExArgentina, byla připravovaná mezi listopadem 2001 a březnem 2002 a uskutečnila se v Muzeu Ludwig od března do května 2004. Na způsob diptychu se druhá výstava zvaná Normalita (la Normalidad) konala v Buenos Aires v Palais de Glace od února do března 2006, uspořádala ji sdružení a uskupení, např. Graficas Chilavert, Hotel Bauen, FM La Tribu a Kasa de H.I.J.O.S. Ta také fungovala jako střediska činností a diskusí. Hlavní osy daného projektu byly spojeny s negací, kartografií, vojenským vyšetřováním a politickým diskurzem. Tento projekt byl výsledkem několikaleté společné práce a ukázal, že kolektivní zkušenost po lidovém povstání 19. a 20. prosince 2001 – rozpoutaném v důsledku souhrnu faktorů spojených s krizí politické reprezentativnosti a hospodářským debaklem – se aktivovala kolem mikropolitické tvořivosti v jiných formách subjektivizace bez smluvních dohod a vyžadovala závazné sociabilní vazby, aby se projevila ve spojení s předměty a obrazy tvorby – odporu. I když tyto postupy odolávaly „normalizaci“ z hlediska zkušenosti, nebyly dostatečně silné, aby odolaly politickému aparátu, který pomocí politiky mezinárodních subvencí snižoval v oblasti vysokou úroveň nezaměstnanosti. Vzniklé náklady pak zahrnovaly „občanskou“ pseudopřevýchovu a toto vše vyústilo v politiku reprezentativního typu velmi vzdálenou návrhům a spojením, která uzavírala hnutí nezaměstnaných pracujících. I když nová vojenská diktatura krizi nevyřešila, represe existovala a demokratický systém, který přežil, vykázal svoje „svrchované“ způsoby vládnutí a opět odstranil státní mechanismy, aby tak ochrana jeho zájmů dostala přednost před právy a zájmy individuálnímimi. Nové prostředky biomoci a vládnutelnosti byly popsány v textu Argentinský diagram normalizace: zápletka a rub od vojenských výzkumníků Colectivo Situaciones. Můžeme se v něm dočíst: „Už několik let je Argentina zapojená do křečovité diskuse týkající se normy. Po krizi, která vypukla v roce 2001, a poté, co se objevily dosud neznámé osobnosti kolektivní subjektivity ve společnosti, která je denormalizována vyčerpáním významné schopnosti státu – národa, přihlížíme nyní experimentu, jenž je stejně jedinečný jako krize, ze které vzešel: jde o budování nové vládnutelnosti (tzn. nové dynamiky, která bude rozlišovat vládce od ovládaných), v souvislosti s níž se opět začalo hovořit o normalizaci.“2
Poznámky:
1 / „V oblasti vnitrostátní normalizace stanovuje Argentinský úřad pro normalizaci a certifikaci (IRAM) normy pro všechny obory, v současné době existuje více než 8000 schválených norem a přibližně 350 úřadů pro stanovování norem. Na daných úřadech působí odborníci a zástupci všech zainteresovaných odvětví, zde se snaží o to, aby schválené normy byly výsledkem dohody všech těchto odvětví. IRAM v oblasti normalizace působí také jako stálý poradce všech subjektů veřejné státní moci na různých úrovních – celostátní, krajské a městské.“ Viz www.iram.com.ar Argentinský úřad pro normalizaci a certifikaci.
2 / COLECTIVO SITUACIONES, „Argentinský diagram normalizace: zápletka a rub“. In La Normalidad. Kat. výst. (Buenos Aires: Institut Goethe Buenos Aires, Interzona, 2006), 212–216.