Nic Mariano García

Protiklad všeho. Nic je to, co není, ačkoli tímto tvrzením dáváme existenci něčemu, co neexistuje. O nic vlastně nelze říct nic. Pokud bylo řečeno „ex nihilo nihil fit“ (z ničeho nic nevzniká), pak to bylo proto, jak dokazuje Bergson, že je nic jako pojem nemyslitelné: „entre penser un objet et le penser existant, il n’y a absolument aucune différence (...) penser l’objet A inexistant, c’est penser l’objet d’abord, et par conséquent le penser existant.“ (Bergson 1969, 284–285)

Přesto však existuje jedna produktivní kategorie nic, která umění neustále pronásleduje. Flaubert se snaží napsat knihu o ničem, ale nedosáhne toho; Izolda ve Wagnerově hudebním dramatu (které odkazuje k Schopenhauerovi a od něj k hinduismu a k doktrínám o zrušení bytí) dobrovolně dochází rozpuštění ve všeobecné nicotě; jeden španělský román z 20. století nese název Nic a byl opsán Argentincem, který mohl prohlásit: opsal jsem pouze nic; argentinský spisovatel Eduardo Wilde se v jedné povídce snaží zachytit Nic v pěti minutách; uruguayská básnířka Marosa di Giorgiová říká v názvu jedné básně Mé šaty se topí v broméliích a dál už není nic; extravagantní Macedonio Fernández tvrdí, že „bytost nemyslí na nic“; César Aira zjistil, že podivná Copiho povídka Langusta pro dva je pro přiblížení se nic cenná: „Zdá se, že ta povídka nemá smysl, že není nic. Je to, jako kdyby se Copi tím, že si místo svého obvyklého zahrnutí zvolil rovnoběžky, postavil prázdnotě. To ho nečiní méně mistrovským. Když skutečný umělec dává nic, je dalek toho, aby nedal nic. Ve skutečnosti je od toho dál než kdy jindy: dělá úplný obrat, dalo by se říct, že obejde celý svět a vyjde na východě, kde nic je úplností.“ (Aira 1991, 47)

Barokní horror vacui, strach z prázdnoty, vyjadřuje děs z toho, jaké to je nebýt, a je shrnut v Leibnizově názoru, že „vše v přírodě je plné“. Prázdnota značí prostorovou stránku nicoty, ale pro označení jejího časového hlediska uspokojivé slovo nemáme. Je možné uvažovat o nicotě z hlediska prostoru, ale ne z hlediska času? Spočívá klíč k nicotě v čase? Nebo jde o to, že kde není prostor, tam nemůže být ani čas?

Pro Řeky, zabývající se filozofií bytí, je nicota poměrně druhořadým tématem, kdežto pro filozofii židovsko-křesťanskou a její podání absolutního původu světa je nicota zapotřebí, aby se odůvodnilo stvoření, což je proces, kdy z ničeho vzniká vše. Pro ně je však tím, kdo tento proces řídí, Bůh, aniž bychom vůbec věděli, zda je Bůh nic, nebo všechno, ačkoli, jak už tomu v podobných případech bývá, je třeba zvážit i paradoxní kategorii ničeho a všeho zároveň. Jako abstrakce je možná všechno stejně nemyslitelné jako nic. Když už jsme u těch abstrakcí: všechno = život, nic = smrt. Co se může u těchto privativních protikladů zdát evidentní, je skutečnost, že fungují v opozici, bez podstaty, bez skutečné existence (jejich význam je dán negací), existuje pojem nic, protože existuje pojem všechno a stačilo by kterýkoli z nich odstranit, aby ten druhý okamžitě ztratil svůj význam. Můžeme se tedy ptát, zda je možné ustavit prostřední pojem mezi vším a ničím.

Něco znamená, že to není všechno, ale znamená to, že to v důsledku toho není nic? Jestliže něco není všechno, je v tomto něco implicitně zahrnuta alespoň část všeho, ale to nutně neznamená, že zbytek toho všeho, co není něco, je ničím. Existuje střední pojem mezi životem a smrtí? Možná: nemoc. Nic je tedy nemocí všeho.

Pro některé východní nauky je nicméně příznačné, že nic je zdravím všeho. V nich je uvažování o všem možné pouze na základě ničeho, což je nezbytný a vítaný doplněk bytí nebo toho, co je, a směrem, k němuž my všechny bytosti směřujeme, abychom v určitém okamžiku dosáhli nirvány, vymanili se z cyklu existence, unikli namáhavé povinnosti bytí se všemi jeho nástrahami, falešnými zdáními, neusazeným světem, který nás váže prostřednictvím smyslů a vytváří potřebu vlastnit, kterou je možno uhasit pouze vědomým hledáním onoho ničeho, které tvoří hluboké a skutečné bytí všeho.

Zatímco soužití s myšlenkou nicoty je charakteristické pro východní náboženství nebo nauky, jako jsou hinduismus, buddhismus nebo z něj odvozený zen-buddhismus, na Západě se vyskytuje sporadicky, v izolovaných případech a jako reakce na údajnou úplnost bytí nebo jako rebelie proti ní. Jedním z příkladů je historický vývoj obrazu metamorfózy. V rámci řecko-římské kultury je metamorfóza mj. trik, léčka, jak se vyhnout smrti nebo nebytí. Vedle bohů, kteří se uchylují k proměně, aby dosáhli svých mnohdy malicherných či vrtošivých cílů, také jejich oběti, lidé, které pronásledují, dosahují prostřednictvím vzývání (těch samých vrtošivých bohů) proměny ve zvíře, strom, nebo dokonce v kámen, jen aby nepřestaly existovat. Toto téma, oživené v klasickém nádechu středověku a renesance, postupně obrací svůj význam, až se objeví jako jeho protiklad: proměna jako způsob úniku před klaustrofobní individualitou nebo proměna jako reakce čisté náhody ve světě nasyceném příčinností a určeností. To je filozofie romantismu, který proti jasnému a rozlišenému světu staví pestrobarevnou duhovou skutečnost neustále se měnících odlesků, jež v Novalisových Hymnech k poctě noci dochází náruživého vyznání ke všemu, co není. Hoffmann, další příklad odolnosti vůči imperativu toho, co je, předvádí svět prchavých zdání, neustálých bezdůvodných proměn, které na svém útěku před smyslem způsobují v realitě trhliny, jimiž prosvítá číhající nicota.

A konečně slavná Kafkova povídka ukazuje proměnu bez zjevné příčiny, jež navíc vede k záhubě Řehoře Samsy, která možná vzhledem k jeho smutnému životu není ničím jiným než nicotou vítanou. Maurice Blanchot poukázal na možnost, že Samsa odkazuje k samsára, věčnému kruhu nebo koloběhu života, postupným reinkarnacím, z nichž je zapotřebí se snažit vymanit a dosáhnout nirvány, která umožňuje nevrátit se do koloběhu a navždy nás osvobozuje od tíhy existence. Pokud přijmeme tuto možnost, pak možná Kafka ironicky dokázal, že jeho povídka se odděluje právě od věčné reinkarnace nebo samsáry tradiční metamorfózy, neboť ze zkušenosti Řehoře Samsy učinil metamorfózu předurčenou k neúspěchu: ke stejně paradoxnímu neúspěchu, protože Samsa může jen trpět, ať již jako člověk, nebo jako hmyz, a může přestat trpět pouze v nicotě.

Jakmile plnost všeho ukazuje na Západě své vyčerpání, oslabení, dokonce svou děsivost, je možno pozorovat pomalý přechod k tomu, co Východ objevil již před staletími: ctnosti nicoty.

Ale existuje nic jen v jazyce, je to jen literární prostředek? Jazyk vlastně funguje pouze díky nicotě. V jazyce neexistují kladné výrazy, nýbrž každý výraz nabývá svého významu na základě toho, čím v rámci dané struktury není. Podobně argumentuje Lacan, když poukazuje na to, že získání jazyka, vstup dítěte do symbolického systému znamená odtržení od reálného světa: slova se používají při nepřítomnosti věci, používají se jako způsob označování nepřítomného, a jazyk tudíž zastupuje nicotu, přebírá místo nicoty. Ale pokud tomu tak je, co označujeme slovem nic? Nepřítomnost nepřítomnosti?

Ještě před Lacanem shledal Freud v lidském bytí osudový pud směrem k entropii. Mimo princip slasti je pak pesimističtějším přeformulováním jeho schématu Eros/ Thanatos jako tíhnutí, která definují člověka, neboť Freud dokazuje, že po překonání této dichotomie se v člověku nachází nutkání odloučit se, příklon k neživotnému, což nás osvobozuje od problémů, odpovědnosti, tužeb. Stručně řečeno, Freud se snaží podat vědeckou verzi toho, co prastaré východní filozofie tušily již dávno.

Bibliografie:

Aira, César. Copi. Rosarion: Beatriz Viterbo, 1991.

Bergson, Henri. L’evolution créatrice. Paris: PUF, 1969.