Pět reflexí o nudě Arno Victor Nielsen

Po válce byl převládajícím stavem pocit strachu. Ten postupně zmizel a byl v 80. letech vystřídán nudou. „Kdybych si měl představit peklo,“ napsal Erich Fromm, „bylo by to místo, kde se člověk nikdy nenudí.“

Na přelomu roku 1989 byl svět médií otřesen zprávou významného novokonzervativního zaměstnance ústřední administrativy USA Francise Fukuyamy, který prohlásil, že nyní, v době vítězství politického liberalismu a konce historie, nám zbývá pouze výhled na nesnesitelnou nudu konce století.

I. Lidová nemoc (nemoc lidu)

Je neděle. Dlouhý víkend se chýlí ke konci. Pro někoho znamenal hektickou aktivitu, vzrušení, mnoho kontaktů, společnost. Pro jiné to byla samota, klid, odpočinek, čas k přemýšlení, bloumání nebo jenom čas prostého bytí. Pro mnohé z nás byl však víkend dlouhým pochodem na místě, nesnesitelný a bolestný náklad času, který je pouze potřeba nějak přežít, nehledě na to, jestli jsme sami nebo ve společnosti jiných.

To, co je na nudě tak zajímavé, není fakt, že je tak rozšířená, téměř by se dalo říci, že je to jakási lidová nemoc, ale to, že hlubší porozumění a pochopení mechanismu nudy může osvětlit některé podstatné rysy moderního života. Problém je snad v tom, že máme nudu až příliš u těla, že nám je tak blízká. Moc dobře o ní víme, ale často si ji nepřiznáváme nebo neuvědomujeme. „O podstatě nudy panuje mnoho chybných představ,“ napsal v jednom románu Thomas Mann. Německý osvícenský filozof J. G. Herder vyjádřil trefně pocit z užírající nudy, když v popisu toho, co nazývá živou smrtí píše: „Nebýt vůbec vystaven vzrušení − jak hrozná to nemoc! To je poušť, nuda, klášter. Je to jako rez pomalu ujídající obnažený meč. Odtud ona zášť a nenávist, která se nemůže přeměnit v zlobu, ubohá závist neschopná proměnit se v čin... Jsou to hroziví hadi, kteří hlodají v lidském těle, nehybné a strnulé šílenství, bezmocné litování, to vše je oním pekelným vlkem požírajícím sama sebe.“

Podle Herdera i podle pozdějších výsledků moderní psychologie je člověk, který se nudí zaskočen v bolestném rozporu: touží, ale ne po něčem určitém, obdivuje, ale ne nic konkrétního, krátce řečeno chce, ale nemůže. Nuda je bezpředmětná touha a nepříjemný pocit z nudy není neopodstatněně srovnáván s tím téměř bolestným stavem, kdy máme slovo téměř na jazyku, a přesto jej nemůžeme vyslovit. Když zapomínáme jména některých osob, je příčina často v tom, že jsme je v našem podvědomí potlačili. Pokusy o spříznění se nesetkávají s odezvou, a proto je rozumně vypustíme z hlavy. Ale touha, přitažlivost zůstává, vznáší se však bez cíle a vůle ve vzduchoprázdnu. Takové potlačení cíle mé touhy se časem projeví v tom, že si nejsem schopen zapamatovat jméno přesto, že ho mám téměř na rtech. Nuda je opravdové trápení a můžeme ji přirovnat k nemoci, protože ochromuje a činí nás bezmocnými a závislými na pomoci, která se tu a tam může naskytnout. Nuda je pobyt na místě, nezná vrcholy ani hlubiny, je jen zdlouhavá, jednotvárná. Němčina má pro nudu výraz Langweile, což poukazuje na to, že nuda má v první řadě spojitost s rozměrem času. Nejběžnější reakce proti nudě je ono plánované „zabíjení času“ − celý zábavní průmysl, který je nám vždy připraven pomoci při ubíjení času a je mnohem větší než veškerý zbrojní průmysl vyrábějící zbraně na ničení celého lidstva.

II. Statické v pokroku

Když v roce 1938 otec psychoanalýzy Sigmund Freud dokončil svou poslední knihu, napsal v předmluvě: „Cítíme téměř jako vysvobození, když jsme v Německu svědky propadu k téměř předhistorickému barbarství bez nálepky nějaké ideje pokroku.“ Dnes, kdy se optimismus stal téměř značkovým zbožím politiků, rozumíme lépe Freudovu zajisté bizarnímu výroku, kdy považuje chybějící ideu optimistického pokroku nacistů za osvobozující. Faktem totiž je, že dnes se musíme smířit a žít s tím, že náš způsob života nemá budoucnost. Jsme si vědomi toho, že svět se blíží ke konci. Je ovšem téměř nesnesitelné, když se tento permanentní stav katastrofy nazývá pokrokem.

Optimismus, který se nám směje v ústrety z královského paláce, z parlamentu i z reklam, vzbuzuje vztek a strach. Smějí se snad mně? A spolu s Kierkegaardem mi zní v uších: „... svět se řítí do záhuby za potlesku veselého davu, který si myslí, že jde o vtip.“

Když už se zdá, že není žádného východiska, když zmizí perspektiva pokroku, je člověk snadno pohlcen oním stavem, který každý tak dobře zná a který nazýváme nudou. Když se naděje na změnu ztrácí v nedohlednu, zůstává jen to, co je − věčné teď. Nic se neděje, nic nevzniká, vše je jen věčnou, ledovou současností. Vývoj, který se pohybuje od krize ke krizi, je jen šálivým vývojem. Ovšemže se to hemží novými modely aut, nový design stále prosakuje všemi oblastmi. Ale právě móda poslední sezony dokazuje, o jak falešný příslib něčeho nového ve skutečnosti jde. Nic není pociťováno jako tak zastaralé a přežité jako móda, která byla vystřídána jinou.

V Pascalových analýzách nudy a různých forem úniků před ní z doby od poloviny 17. století vystupuje postava hazardního hráče až nápadně často. Právě hra je časovou perspektivou nenaplnění, bezmocnosti a rezignace. Pro hráče nemá sázka žádnou spojitost se sázkou předešlou ani se sázkou následující. Připomíná to trávení času většiny obyvatel dnešních dnů u televizních kvízů a kol štěstěny. Skutečné změny a kvalitativní přeměny v čase jsou nakonec představitelné už jen jako čistě šťastné náhodné shody okolností.

Z historie nudy si uvědomíme, že se nuda šíří jako epidemie v dobách, kdy se existující mocenské struktury zdají být pevně zakotvené a neotřesitelné, kdy lidé žijí ve světě, na který nemají žádný vliv, a proto je také čím dál tím méně zajímá. Příkladem je doba po protireformaci a třicetileté válce, doba absolutní vlády Ludvíka XIV. ve Francii, doba, kdy také Pascal žil. Jako skutečně masový fenomén se ovšem nuda vyskytuje až od poloviny minulého století.

Hudební skladatel Offenbach byl jedním z těch autorů, jehož úspěch a slávu je možné spojovat s nudou a s tím spojenou poptávkou vyvolanou potřebou rozptýlení a odreagování. Sám Offenbach jednou prohlásil: „Bylo vždy mým snem založit vzájemnou pojišťovnu proti nudě.“ Zábavní průmysl realizoval od té doby jeho sen v obrovském měřítku.

III. Nuda zakázána

V roce 1845 navštívil Fridrich Vilém Pruský při cestě do Dánska kodaňský zábavný park Tivoli, který byl v té době pouhé dva roky starý. Panovník byl prý Carstensovou kouzelnou zahradou tak nadšen, že si přál postavit podobný park v Berlíně. K této souvislosti se váže i jeho pozdější výrok, že lidé se nemají seskupovat, ale rozptýlit. Rozptýlení, zábava měla tenkrát stejně jako dnes nejen vyplnit − zabít − čas, ale také přimět „... každého občana zapomenout na konstituci,“ jak to vyjádřil Christian VIII. Tedy zapomenout na potřebu politických změn. Tivoli se stalo součástí a článkem starého neuzákoněného, ale účinně působícího imperativu: zákazu nudit se, jinými slovy zákazu přemýšlení a reflexe o nudě a její podstatě.

Od Platóna až dodnes se vládci vždy obávali nudy, protože ta nutí k přemýšlení, pokud není pokořena a sublimována. Ve středověku byla nuda považována za jeden ze sedmi smrtelných hříchů a jako taková je např. vyobrazena na obraze Sedm smrtelných hříchů od Hieronyma Bosche (asi 1475). Kolem poloviny 17. století zasvěcuje nudě obšírnou kritiku Pascal. U Pascala to není nuda jako taková, proti které se obrací, ale všechny ty způsoby, kterými se jí člověk snaží uniknout. Autor vykládá přemíru užívání zábavy a rozptýlení naší neschopností snášet nudu, v níž si uvědomujeme naši ubohost. Pro Pascala, a od té doby i pro Schopenhauera, je nuda základní podmínkou naší existence, já se přikláním spíše k názoru, že jde o důsledek neschopnosti vypořádat se se skutečností, se kterou nemůžeme nic dělat.

Boj proti nudě byl poprvé ustaven do systému za samovlády na francouzském dvoře. Monopolizace a soustředění vlády do rukou jediného neomezeného krále odsoudila do té doby vlivnou šlechtu do postavení nesvobodné nečinnosti, do zívající, vleklé nudy. Protože však nuda jako permanentní stav, jako trudomyslnost a melancholie je potenciální zdroj anarchistického pocitu revolty, který může vést k úplnému rozpadu osobnosti, přitáhl Ludvík XIV. bezmocnou a nečinnou šlechtu na svůj dvůr a bavil je od rána do večera. Nuda by totiž mohla vést k pučení a zárodku útoku na samotný mocenský aparát a rozložit jej. Kdyby se včas nezasáhlo − tedy nezabavilo, hrozil by rozpad individuální i celého systému. Na dvoře bylo nudění nemyslitelné, nuda byla téměř prohřeškem a bylo děláno vše pro to, aby se nikdo nudit nemohl. Takto exkluzivní doba zplodila balet, klasické francouzské drama, velkou operu a tyto umělecké formy pak převzal lid a naplnil je realistickým obsahem.

IV. Paradox zábavy

Nudící se člověk je zaskočen v sžíravém dilematu − hledá náhradní uspokojení, ukojení, stimuly, zabavení, vzrušení, ale ty nesmí být zas až tak zábavné a vzrušující. Zábava mu v žádném případě nesmí připomínat jeho skutečné potřeby. V mechanice nudy je proto snad možné nalézt klíč k sobotní zábavě v televizi a k rozhořčení, které vyvolává, když je moc nudná, nebo naopak moc zajímavá. Nejen sobotní zábavní pořady, ale veškerá zábava by měla umět rozptýlit nudu nudně. Tomu se říká všestrannost. V polovině minulého století se zmiňuje francouzský filozof a kunsthistorik Hyppolite Taine o hudbě: „Hudba je přímým, přirozeným a úplným výrazem procítění. Vyvolává nechtěně naše sympatie a je lépe než jakýkoli jiný druh umění vhodná k vyjádření bezpředmětné a bezcílné touhy, směsi bolestné tesklivosti a vznešenosti, která drásá v neklidném srdci a která se upíná ke všemu a k ničemu se nemůže uvázat.“

Spojitost mezi hudbou a lidským charakterem, který označujeme jako melancholický, byla od té doby podepřena mnoha vědeckými výzkumy vnímání hudby. Ten, kdo se nudí, může nalézt určité uspokojení v hudbě.

V. Zdroj porozumění

Nuda, jak napsal německý filozof Walter Benjamin koncem 30. let, je „spící pták, který je spřízněn se spánkem“. Ve spánku je tělo zcela uvolněné. V nudě je uvolněn intelekt. Málokdo by snad dnes odporoval tvrzení, že sny a výklad snů nám zjevují určité pravdy, o které bychom byli bez snění ochuzeni. Zvláště umělci a filozofové dospěli od poloviny minulého století k názoru, že nuda není „endogenní deprese“ − lidská chyba, ale že je stavem „ducha doby“. Namísto útěku před nudou za pomoci celého zábavního průmyslu, který je připraven nudu pokořit, by se měl člověk s nudou potkat a obrátit ji proti těm okolnostem a podmínkám, které ji vyvolávají. Abychom opět citovali, tentokrát Karla Marxe, jde o to „donutit zkostnatělé podmínky tancovat zpíváním jejich vlastní písničky.“ Ale vše vypadá obráceně − zamezit prožití nicoty a stanutí tváří v tvář prázdnotě je imperativem dne. Oddat se nicotě, ztratit se v ní znamená vlastně již povědomí o jejím protikladu. Nuda, pokud si ji uvědomíme, se může stát vstupní branou opravdové zkušenosti.

Není náhoda, že nuda jako zdroj poznání a uvědomění se projevuje spolu s aperspektivní malbou, která se obrací zády k motivu, s atonální hudbou, která nemá téma a s impresionistickým románem, který se odklání od kontinuálního děje. V těchto moderních uměleckých výrazech je vše sloučeno bez hierarchie, vše je stejně důležité nebo nedůležité.

Ale schopnost nudit se se vytratila. Je stejně exkluzivní jako to umění, které se jí zmocňuje. Zmizela spolu s těmi aktivitami, které byly intimně svázány s nuděním se. Kdo se např. dnes promenáduje, neřku-li prochází? Jít na procházku patří minulosti. Tělo spočívá samo v sobě, je svým vlastním pánem. Jeho rytmus mu není diktován zvenčí. Ne, dnes člověk běhá, všichni cvičí nebo pochodují. Čekáme na Godota. Nuda je právě to, když nevíme, na co čekáme. A čekání se mění v očekávání.

Zdroj: