Nostalgie SvEtlana Boym

Slovo nostalgie je složeno ze dvou řeckých slov, nostos („návrat domů“) a algia („touha“). Definovala bych ho jako touhu po domově, který už není nebo ani nikdy nebyl. Nostalgie je pocit ztráty a dislokace, ale je to též milostný vztah s vlastní představivostí. Nostalgická láska může přežít jedině na dálku. Filmový obraz nostalgie sestává z prolnutí dvou obrazů – domova a ciziny, minulosti a přítomnosti, snu a běžného života. Jakmile se pokusíme udělat z ní obraz jediný, nostalgie prolomí rám nebo spálí povrch.

Navzdory řeckým kořenům slovo nostalgie nepochází ze starověkého Řecka. Nostalgie je pouze pseudořecká, nostalgicky řecká. Slovo vytvořil ambiciózní švýcarský student Johannes Hofer ve své lékařské disertaci v roce 1688. (Hofer navrhl také slova nosomania a filopatridomania na označení stejných symptomů, ale posledně zmíněné se naštěstí do oběhu nedostalo.) Dnes by nás ani nenapadlo chtít od lékaře recept na nostalgii. V 17. století však byla nostalgie považována za léčitelnou nemoc, podobnou těžkému nachlazení. Švýcarští lékaři měli za to, že opium, pijavice a pobyt ve švýcarských Alpách odstraní symptomy nostalgie. Ke konci 18. století však lékaři zjistili, že návrat domů lidi trpící nostalgií pokaždé nevyléčí – někdy je dokonce zabil (obzvlášť když domácí lékaři omylem diagnostikovali místo tuberkulózy nostalgii). Stejně jako dnes genetičtí badatelé věří, že objeví genetický kód určující zdravotní stav, společenské chování a dokonce i sexuální orientaci, hledali lékaři 18. a 19. století jednu jedinou příčinu, „patologickou kost“. Objevit příčinu nostalgie v mysli či těle pacienta se jim však nepodařilo. Jeden z lékařů tvrdil, že nostalgie je „hypochondrie srdce“, která si užívá svých symptomů. Nostalgie se z léčitelné nemoci změnila v nevyléčitelnou. Z choroby spjaté s určitým místem, maladie du pays, se stala choroba moderního věku, mal du siecle.

Nostalgie mě tu zajímá nikoli jako individuální nemoc, ale jako symptom našeho věku, jako historická emoce. Zastávám přitom tři základní teze. Za prvé: nostalgie podle mé diagnózy není antimoderní. Není nutně protikladem moderny, a je stejně stará. Nostalgie a pokrok jsou jako Jekyll a Hyde: dvojníci a zrcadlové obrazy jeden druhého. Nostalgie není jen projevem lokální touhy, nýbrž i výsledkem nového chápání času a prostoru, které teprve umožňuje rozlišovat „lokální“ a „univerzální“.

Za druhé: nostalgie sice působí jako touha po místě, ale ve skutečnosti je touhou po jiném čase – po čase dětství, po pomalejších rytmech našich snů. V širším smyslu je nostalogie vzpourou proti moderní ideji času, proti času dějin a pokroku. Nostalgický člověk by chtěl vymazat dějiny a obrátit se k soukromé nebo kolektivní mytologii, chce vzít čas jako prostor, odmítá kapitulovat před nevratností času, která komplikuje lidskou situaci. „Nostalgická minulost“, abychom parafrázovali Faulknera, tak není „ani minulostí“. Je to prostě jen lepší doba, či doba pomalejší. Čas mimo čas, čas nezatížený diářem.

Za třetí: nostalgie po mém soudu není vždy retrospektivní, může směřovat také do budoucnosti. Fantazie týkající se minulosti, určované potřebami přítomnosti, mají přímý dopad na skutečnost budoucnosti. Uvažujeme-li o budoucnosti, bereme zodpovědnost za naše nostalgické vyprávěnky. Na rozdíl od melancholie, která se omezuje na plány jedince, nostalgie se týká vztahu mezi životopisem jedince a životopisem skupin či národů, vztahu mezi osobní a kolektivní pamětí. Zatímco futuristické utopie možná vyšly z módy, sama nostalgie má utopickou dimenzi, která už ovšem nesměřuje do budoucnosti. Někdy se netýká ani minulosti, ale spíše jde bokem. Nostalgického člověka dusí konvenční hranice času a prostoru.

Existuje tradice kritického uvažování o moderní situaci, která nostalgii přijímá. Můžeme ji nazvat tradicí mimomoderní. Slovo mimo mate náš prostorový smysl; chce nás přimět, abychom zkoumali postranní stíny a boční stezky spíše než přímou dráhu pokroku; umožňuje nám, abychom vybočili z deterministického narativu dějin 20. století. Mimomodernismus podává jak kritiku moderního okouzlení novotou, tak neméně moderní „objevení“ tradice. V mimomoderní tradici jde reflexe a touha, odcizení a zalíbení ruku v ruce.

Moderní nostalgie je paradoxní. Univerzálnost touhy sice může způsobit, že se dokážeme lépe vcítit do našich bližních, ale v okamžiku, kdy se místo toužení pokusíme skutečně někam patřit, kdy nahradíme pocit ztráty znovuobnovením identity, kdy se ztotožníme např. s národem a s naší jedinečnou, čistou vlastí, často začneme být straničtí a vzájemné porozumění skončí. Algia, touha, je tím, co sdílíme, ale nostos, návrat domů, nás rozděluje. Jádrem mnoha vlivných ideologií současnosti je příslib, že znovuobnoví ideální domov – tyto ideologie nás svádějí, abychom se vzdali kritického myšlení ve prospěch citové vazby. Nebezpečím nostalgie je to, že má sklon zaměnit skutečný domov a domov imaginární. V extrémních případech plodí přízrak vlasti, kvůli níž je člověk ochoten zemřít a zabíjet. Nereflektovaná nostalgie plodí monstra. Pocit nostalgie, truchlivost z dislokace a z nevratnosti času však patří k samotnému jádru moderní situace.

Vlny nostalgie často následují po revolucích: francouzskou revoluci roku 1789, ruskou revoluci a nedávné sametové revoluce ve východní Evropě provázely politické a kulturní projevy toužení. Ve Francii nejenže ancien régime zplodil revoluci, ale v jistém ohledu revoluce zplodila ancien régime, dala mu tvar, završení a zlatistvou auru. Podobně revoluční epocha perestrojky a pád Sovětského svazu zplodil obraz posledních sovětských desetiletí jako doby stagnace, resp. jako sovětského zlatého věku stability, národní síly a „normálnosti“. Nostalgie, o níž zde hovořím, ovšem není vždy nostalgií po ancien régime, po stabilní supervelmoci, po padlém císařství, nýbrž také nostalgií po neuskutečněných snech minulosti a vizích budoucnosti, které zastaraly. Dějiny nostalgie by nám mohly umožnit, abychom moderní dějiny zpětně vnímali nejen jako technologický pokrok a hledání stále nového, nýbrž také jako hledání nerealizovaných možností, nepředvídatelných zákrutů a křižovatek.

Nejběžnější oběživo, exportované do celého světa, jsou peníze a populární kultura. I nostalgie je vlastností globální kultury, vyžaduje však jiné médium. Klíčová slova definující globalismus – „pokrok“, „modernost“ a „virtuální realita“ – koneckonců vymysleli básníci a filozofové: pojem „pokroku“ razil Immanuel Kant, slovo „modernost“ je výtvorem Charlese Baudelaira a „virtuální realitu“ si jako první představoval Henri Bergson, nikoli Bill Gates. V Bergsonově pojetí ovšem „virtuální realita“ označovala vědomé plány, potenciální časové dimenze a kreativitu – typické a nenapodobitelné lidské schopnosti. Pokud jde o nostalgii, když nenašli její přesnou příčinu, lékaři 18. století doporučovali, abychom hledali pomoc u básníků a filozofů. Nostalgie hovoří v hádankách a záhadách, překračuje hranice disciplín a států. Musíme se jí proto postavit tváří v tvář, nemáme-li být její příští obětí – nebo příštím útočníkem.

Namísto magické léčby nostalgie nabízím zkusmou typologii a rozlišuji dva hlavní typy nostalgie: nostalgii restaurativní a reflexivní. Restaurativní nostalgie zdůrazňuje nostos, domov, a snaží se o transhistorickou rekonstrukci ztraceného domova. Reflexivní nostalgie si lebedí v algia, v toužení samém, a oddaluje návrat domů – tesklivě, ironicky, zoufale. Zmíněné rozlišení není rozlišení mezi ryzími protiklady a jistě by bylo možné provést přesnější zmapování šedých oblastí na periferiích imaginárních domovin. Restaurativní nostalgie nechápe sebe sama jako nostalgii, spíše jako pravdu a tradici. Reflexivní nostalgie nezakrývá rozpolcenost lidského toužení a pocitu přináležitosti a nestydí se za rozpory moderny. Restaurativní nostalgie chrání absolutní pravdu, kdežto reflexivní nostalgie ji zpochybňuje.

Restaurativní nostalgie je jádrem nedávných nacionálních a náboženských renesancí. Má dvě hlavní zápletky – návrat k počátkům a spiknutí. Reflexivní nostalgie nesleduje jednoduchou zápletku, ale zkoumá způsoby, jak obývat mnoho míst najednou a jak vymýšlet různé časové zóny. Miluje detaily, nikoli symboly. Pokud se daří nejlépe, představuje etickou a tvůrčí výzvu, nejenom záminku půlnočních melancholických stavů. Jestliže restaurativní nostalgie ústí do rekonstrukce emblémů a rituálů domova a vlasti pokoušejíc se dobýt a zprostorovět čas, reflexivní nostalgie ochraňuje roztroušené fragmenty paměti a temporalizuje prostor. Restaurativní nostalgie se bere smrtelně vážně. Naopak reflexivní nostalgie může být ironická a humorná. Odhaluje, že touha a kritické myšlení nejsou navzájem protikladné, stejně jako afektivní vzpomínky člověku nebrání v soucitu, ve schopnosti soudit nebo kriticky uvažovat.

Dvacáté století začalo futuristickou utopií a končí nostalgií. Optimistická víra v budoucnost vyšla z módy, zatímco nostalgie, ať už je to dobře, nebo špatně, nikdy z módy nevyšla, zůstává podivuhodně aktuální. Navzdory domněnce slavné herečky Simone Signoretové, která nazvala svou autobiografii Nostalgie už není, co bývala, je struktura nostalgie v mnoha ohledech přesně taková, jaká bývala, i přes módní změny a rozvoj digitálních technologií. Jedinou protilátkou proti diktatuře nostalgie by snad mohlo být nostalgické disidentství. Nostalgie se může stát poetickou tvorbou, nástrojem individuálního přežití, protikulturní praxí, jedem a lékem. Je na nás, abychom převzali zodpovědnost za svou nostalgii a nenechali ostatní, aby ji pro nás prefabrikovali. Předem zabalená použitelná minulost je možná k ničemu, chceme-li spoluvytvářet svou budoucnost. Možná že se sny o vymyšlené vlasti nemohou a nemají uskutečnit. Někdy je lepší (alespoň podle nostalgického autora) nechat sny samotné, umožnit jim, aby nebyly ničím více a ničím méně než sny, nikoli vodítky pro budoucnost. Zatímco restaurativní nostalgie se vrací zpátky a předělává představu vlasti svým paranoickým určením, reflexivní nostalgie se stejně vášnivě návratu obává. Synchronizované společenství koneckonců není domovem. Nebe na zemi by se mohlo ukázat jako další Potěmkinova vesnice bez možnosti úniku. Imperativ nostalgického člověka dneška: stýskat si po domově a stýskat si z domova – někdy i obojí zároveň.

Bibliografie:

Upravená část textu z knihy: Svetlana Boym. The Future of Nostalgia. New York: Basic Books, 2001.