Naše postmoderní moderna
Perspektivy postmoderny Wolfgang Welsch

1. Za hranice výrazu „postmoderna“

(Lze doufat, že matoucí aspekty výrazu „postmoderna“ jsou odstraněny.) Tento termín byl od počátku označován jako nešťastný, byl vykázán jako nesrozumitelný, odbyt jako postradatelný. Musíme dbát ne na výraz, ale na věc. Výraz má smysl nanejvýš indikativně, jako poukaz směrem k věci, avšak sémanticky od věci právě odvádí. Protože sugeruje, že moderna je pryč a že příště bude určovat denní pořádek antimoderna. Právě to je však zásadně chybné, protože postmoderna sice transformuje modernu, ale neukončuje ji a nezvrací se do nějaké antimoderny. Proto vzhledem ke konotacím výrazu doporučuje opatrnost. Na druhé straně také nic nenutí k tomu, abychom právě v záležitostech „postmoderny“ přijali ještě jednou nejzastaralejší filozofickou pozici, pojmově realistickou, a zbožně lovili imagentní význam jednoho slova. Již pro modernu byl nominalismus závazný (uvedl ji). V postmoderně tomu není jinak. Proč by měl být právě vzhledem k jejímu pojmu vhodný předmoderní vzor myšlení? S výrazem „postmoderna“ není třeba zacházet s větší vírou než s výrazem „otcovrah“. Jako v posledním případě přijdou jen naivní mysli na myšlenku, že je třeba někoho spoutat a přivést před soud, tak bychom neměli v záležitostech „postmoderny“ trvat na tom, že zde jde někdo dobré moderně po krku a že na jejím hrobě se bude předvádět jarní tanec nového světa. Výraz „postmoderna“ je smysluplný jen jako příznak. Poukazuje na krizi určení, kde stará signatura již neodpovídá, nová však ještě není jednoznačně vidět. Cítíme, že tradované strategie již nejsou přiměřené a že je třeba se od nich odvrátit. K tomu nás chce přivést termín „postmoderna“. Má signální funkci.

Budeme k ní přihlížet tam, kde přijmeme provokaci, když usilujeme o bohatší chápání moderny založené na uvědomění si problému. Chovali bychom se přitom ovšem příliš samolibě, kdybychom řekli, že smysluplné je mluvit právě jen o moderně, ne o postmoderně. Bez provokace postmoderny bychom vůbec nedospěli k takovému nově určenému mluvení o moderně, ale ještě stále bychom zůstávali u nesporně identifikačního odvolávání se na modernu.

Dráždivý ovšem zůstává vysoký potenciál averze, který se vrhá proti výrazu „postmoderna“. Zde jsou otázky pro hlubinné sociology. Že je zasažena elementární identifikace – identifikace s modernou – nestačí jako objasnění, protože averzi dávají najevo i ti, kteří se s modernou právě neztotožňují. Je to požadavek změny vůbec, na který se zde, při vytržení z domnělých jistot, reaguje s agresí?

2. Pluralita – intenzivně a extenzivně

Věcný obsah, na nějž poukazuje „postmoderna“, nová struktura, s níž je se třeba vyrovnat, byla dříve určena jako povaha radikální plurality. Pluralita se vzhledem k postmoderně stala rozmanitější a pronikavější. Vzrostla extenzivně a intenzivně natolik, že došlo ke kvalitativnímu skoku. Všechny popisy, všechny strategie, všechna řešení mají v budoucnu probíhat na základě mnohosti: Jestliže dříve platila pluralita za formu rozvoje, výzvu či podnět k rozvoji jednoty, musíme ji nadále myslet jako z jednoty vzešlou a jednotu v jejím rámci – již ne proti ní. Požadovaná změna je větší a zásadnější, než se obecně přijímá. Co bylo dříve rozvedeno, jsou úvodní body. Staré formy hry jednoty a mnohosti již neplatí. Odpovídající šachová literatura filozofie – svým způsobem velmi cenná a obdivovaná – musí být přepsána. Její zahájení jsou zastaralá – o koncovkách raději nemluvit. Přitom je filozofie jen pojmově-paradigmatickým místem změny, která probíhá všude. Opovážlivost postavit se proti pluralizaci by byla bez vyhlídky. Je třeba rozvíjet její pozitivní formy.

Postmoderní koncept plurality není jediný. Je ale jediný, který současně dovede učinit ostatní koncepty srozumitelnými a kriticky je zařadit. To platí vzhledem k holistické, stejně jako k alternativní a katastrofické verzi postmoderny. Té první bylo prokázáno, že její celky jsou samy partikulární. To sice tyto koncepce nedestruuje, ale stlačuje to jejich nároky na míru toho, co lze zastávat. Za druhé může tento koncept plurality také objasnit, že v tom okamžiku, kdy se tradovaná základní orientace stává pochybnou, se to, co se dosud přecházelo, zvěstuje jako alternativa a ukazuje jako nová cesta spásy – vždyť jde skutečně o pluralizaci, a tedy o probuzení a zavedení alternativních potenciálů –, ale koncept plurality současně objasňuje, že nové velké alternativy v posledku jen reprodukují starou chybu jednoty – jen s jiným obsahem; a že se mohou stát opravdu plodné jen tam, kde se již nestaví proti zásadnímu plurálnímu vzoru orientace, nýbrž kde se mu přizpůsobují. Konečně lze z konceptu postmodernity dobře poznat, že katastrofické verze konceptu postmoderny – Cioran, Baudrillard, Kamper, či Sloterdijk – představují novou romantiku, jenže bez naděje: zrušení jednoho a celku berou doslova a definitivně; přehlížejí jeho obrácenou stranu a šanci, vystoupení plurality; a proto, že jejich pohled je ještě upoután celostně. Proto musí popsat zmnožení jako zrušení, vytváření indiference a katastrofu.

Teoretik plurality pozná, jak se všechny tyto teorémy stávají možné ve fázi dezintegrace a pluralizace, jak ale na druhé straně ještě všechny sledují explicitní či implicitní obsazení celku, a proto přijímají formy, které mají toto obsazení. Kvůli své totalitní vazbě se přirozeně nemohou chopit nové plurality, ale musí opět zastávat známé obecnosti a nové jednostrannosti. Nedovedou uchopit vlastní smysl procesu – přechod do konstelace skutečné plurality.

Plurální koncept postmoderny se nedoporu-čuje jen tím, že dokáže objasnit východisko, charakter a meze jiných pozic, doporučuje se plurálním konceptem moderny. Nadto je osvobozen od křečovitého vztahu k moderně, jímž jiné pozice stále trpí. U nich musí být moderna překonána premoderně či transmoderně, nebo musí zahynout sama od sebe. S takovými domněnkami se však chlubíme. Proti tomu koncept plurality sahá na jedné straně dále než tyto koncepty – načrtává skutečně novou ústavu – na druhé straně přitom však právě není nucen chtít překonávat modernu, nebo ji prohlásit za ukončenou. Jeho základní motiv – pluralitu – můžeme znovu chápat jako radikalizaci jednoho základního rysu moderny, a tak můžeme chápat i budoucnost, kterou rozvrhuje, jako transformační formu moderny. Takový vztah k moderně je celkem realističtější a hodnověrnější než bombastické paušální odmítnutí.

3. Praxe plurality

Že adekvátní praxe plurality nebude snadná, se musíme domnívat již proto, že postřehnout pluralitu je zjevně tak obtížné. Praxi opravdové postmodernity potom ohrožují přinejmenším dvě nebezpečí: libovůle a povrchnost. Začnu s povrchností, protože mluvit o ní je méně běžné. Mám přitom na zřeteli v praxi viditelné a povrchní subjektivity, které vyžadují pluralitu jen v modu pohodlnosti a kvůli odlehčení. Myslím na vědecké diskurzy a míním chování těch, kteří všemu, co říkají, předřazují „domnívám se“, „z mého pohledu“, „zastávám pojetí“, a tak se domnívají, že se zbavili povinnosti důkladnější argumentace, zaměřené zvláště na předpoklady. Tady se stává pluralita lenoškou svémocného chování a poučné je, zdá se, že jiní již také v takových lenoškách sedí, protože přijímají tyto řeči, aniž by se ptali, a sami odpovídají „z mého stanoviska“. Taková praxe je, jak jsme řekli, za prvé poučná, pokud ukazuje, jak samozřejmou se pluralita již stala, ale za druhé a především je ubohá. Protože klade pluralitu do povrchnosti, kde není ani účinná, ani není ještě vůbec k dispozici. Protože ne již v oznámeních různých subjektů, ale teprve na rovině rozporu koncepcí vystupuje pluralita, která je závažná a plodná, a subjekty by se měly vést k tomu, aby se propracovaly zpět do této dimenze různice, místo aby zůstaly u small talk a pokládaly už ping-pong – začátek argumentace – za podezírání.

Druhý způsob, jak si posloužit pluralitou tak, že ji rozpustíme, spočívá v libovůli. O tom jsme již různě hovořili. Kdo sice postřehl, že diference formují obraz skutečnosti, ale je trvale neschopný rozlišovat, rád se utíká ke glajchšaltujícímu anything goes. Takový indiferentismus však nejen bezmyšlenkovitě ruší to, na co se odvolává, nýbrž na bezmyšlenkovitosti již spočívá. Protože tomu opravdu není tak, že by všechno šlo, ale jen něco jde ve smyslu zdaření se, zatímco něco jiného pokročí jen o kus dál a něco dalšího míří přímo vedle nebo zanikne. Je směšné vzdát se takových rozdílů proklamací obecného „jde to“.

Oproti tomu je praxe artikulace a vyostření nejen čestnější a produktivnější, ale také jediná, která nevyžaduje parazitně pluralitu, aby ji zrušila, ale bere ji vážně jako základní situaci, aby ji rozvíjela. Proti pouze subjektivnímu postoji, proti tzv. „nalézání“, kde nejsme s to svůj nález také předložit, proti laxnosti takového „všechno je stejné“ a proti míšení všeho, které všechno jen stírá, je třeba postmoderně vsadit pokaždé na praxi diference, artikulace a přesnosti. To může na mnohého, zvláště na (přisvědčující, stejně jako pseudokritické) agenty fejetonistických řečí o postmoderně působit málo „postmoderně“, ale spíše staroevropsky. Potom by postřehli něco správného. Nová libovůle by nebyla nijak lepší než starý imperialismus. A postmoderna jí nesmí dnes, když se staví proti starému imperialismu, propadnout. Již delší dobu je alespoň tolik důvodů varovat před takovým špatně postmoderním řešením, jako mluvit proti špatně moderní totalizaci. Rozlišování a pluralita se musí praktikovat ve své přísnosti. „Postmoderna“ je náročná koncepce, ne scénář relaxace. Jako takový scénář je všude diskriminována. A ruinována v přechodu k němu. Proti zmatku libové libovůle by byla hyperdiference pokaždé v právu. Když jsme kritizovali také takovou hyperdiferenci, když jsme obhajovali doplnění diferencí praxí přechodů, nemělo to rozhodně ten smysl, abychom se naopak přimlouvali za takovou libovůli.

Télos postmoderny není bílý šum indiference, nýbrž její základnu tvoří plurální vědomí kódů. A toto vědomí je dnes pozoruhodně rozšířeno. Dokládá to mnoho případů, kde se vyslovují věty, které nejsou míněny sémanticky, ale jako narážka na nějaký určitý kód, a tak chtějí být chápány. S tímto vědomím kódů se spojuje praxe přechodů, která kódy ani nesrovnává, ani přímo nesyntetizuje, ale nechá je vstupovat do vztahů plných napětí. Indiference a libovůle eventuálně označují její chybné formy. Vysoké formy charakterizuje jasnost a komplexnost. I ony mohou dráždit. Ale produktivně.

4. Iritace, tvorba hybridů

Postmodernismus sice nevychází za pluralismus, ale jistě za jeho instrumentaci ve smyslu postavení druhů diskurzu vedle sebe. „Propasti“ oddělující druhy diskurzu, které viděl Lyotard, ještě udržovaly základní představu postavení vedle sebe, jen byly potom v konfliktu a rozporu také překročeny. Koncepce přechodů se odpoutává od takového tendenčního izolacionizmu a vědomě tematizuje formy spojování plurálního. Pokročilé postmoderní formování je zvláštním způsobem zaměřeno na efekty komplexnosti plurality. Tvorba hybridů je jeho strukturním znakem, iritace, která přitom vzniká, jeho cílem.

Vykládali bychom to ovšem mylně, kdybychom se domnívali, že jde o efekty dráždění jako takové, o čisté ohromení, dokonce o velký bluf. Proti tomu je třeba dbát na strukturu, jíž vděčíme za iritaci. A jen když podráždění vzniká na základě této struktury – když se neinscenuje jako pouhý efekt – má postmoderně zaměřený smysl.

Od každodenní etiky až po vysoce cenná umělecká díla je charakteristické, že dochází k překřížení kódů, aniž by nastalo jejich smíšení. Smíšení by nechalo celek klesnout do indiference. Proti tomu překřížení zachovává kódy ve formě, která je současně jasná a dráždivá. Nelze ji snadno popsat: stále znovu lze číst části nějakého útvaru ve smyslu rozdílných kódů. V celku se ale naposledy dostaví podráždění, protože části nejsou sice vůbec libovolné, ale právě nadbytečně kódované, takže můžeme „logicky“ přejít na každé místo ve smyslu alespoň jednoho zúčastněného kódu – avšak pro celek není potom již žádný z těchto kódů kompetentní, a ani nepřistupuje nějaký jiný kód, aby převzal tuto úlohu. Uspořádané, v částech tak nadmíru uspořádané, jen v kloubech ještě poněkud méně uspořádané, se dovršuje v neuspořádaném.

Lyotard naráží na tuto strukturu na konci Postmoderní situace s „touhou po neznámém“; v architektuře jsme ji poznali u Stirlinga a Holleina; může platit jako postmoderní par excellence. Lze ji označit jako mnohouspořádanost bez celkového pravidla. Kombinace, překřížení, proniknutí různých systémů pravidel ovšem uvolňuje dvě komplementární zkušenosti: v jednotlivém možnosti shody heterogenního, v celku zkušenost neuchopitelnosti. Postmoderní zkušenostní prostor vícenásobného kódování se pohybuje směrem k vjemu neuchopitelného.

To je nakonec specifikum postmoderního pluralismu. Tento pluralismus překračuje paralelnost a překračuje i pouhé vyhrocení a umocnění plurality. Překračuje je směrem iritace, zprvu ve smyslu mnohoznačnosti, a nakonec a především ve smyslu neuchopitelnosti.

I zde je znovu zřetelný rozdíl proti moderně. Nemluvím o tom, že moderní člověk zaznamená takové fenomény jen jako „nepřehlednost“. Mluvím o tom, že moderna – „romantická“ moderna – sice stále sázela proti funkčnímu světu absolutního uspořádání na protikladné fenomény: na blesk fragmentu, na prvek jiného, na prasknutí pout smyslu – že to však není srovnatelné s postmoderní strategií. Protože v postmoderní konstelaci vystupuje tento „protikladný fenomén“ jinak. Především a rozhodně: I postmoderní vyzvednutí mnohoznačnosti a v posledku neuchopitelného má svůj nerv v tažení proti efektům uniformity expandujícího světa funkcí. Ale ve způsobu své protikladné volby je jiné. Nevyvolává (stále zaměnitelnou, stále nebezpečnou) protikladnou sílu, nýbrž dává vzniknout alternativě ze samotné pravidelnosti. Vícenásobné kódování zavádí možné skoky do průběhů skutečnosti; a neuchopitelnost celku dává se zpětným účinkem ještě pravidelnému jiné zabarvení.

To dělá postmoderní protiváhy nejen zajímavější, ale i pravdivější a hodnověrnější, dokonce závaznější a možná účinnější než moderní. Postmoderna neobnovuje gigantomachii, kde jediný „gigant“ je vždy již trpaslíkem. Umožňuje gigantickému sebepřekročení směrem k negigantickému.

Stejně demonstrativní jako lapidární příklad této struktury podal Josef Albers již roce 1957 ve své Strukturální konstelaci. Jde o zdánlivě velmi jednoduché propojení prostorových útvarů. Dráždivé je však, že neexistuje žádný způsob čtení, který by příslušel celku. Spíše jsme nuceni přecházet stále znovu od jednoho způsobu čtení („pohled nahoru“; „Draufsicht“) ke komplementárnímu („pohled dolů“; „Untersicht“). Vícenásobné kódování v jednotlivostech a neuchopitelnost v celku zde nalezly elementární formulaci. Je charakteristické, že Robert Venturi – postmoderní architekt před vyhlášením architektonické postmoderny – se odvolával právě na Alberse. K této moderně, která začala konstruktivisticky, aby potom zkoumala paradoxy konstrukce (Albers byl první učitel Bauhausu, který byl sám vzdělán na této škole), je postmoderna ve vztahu pokračování. „Neuchopitelné“, které tematizuje, není protikladným fenoménem k racionalitě, ale jejím prostředím a tkání.

5. Filozofie: racionalita a moudrost

Co jsme právě popsali jako základní strukturu postmodernity na estetických fenoménech, to se rýsuje rovněž v oblasti filozofie. Vícenásobné kódování odpovídá mnohosti typů racionality. Výmluvným kontrastům či možnostem myšlení kódů odpovídají přechody transverzálního rozumu. A neuchopitelné? Neváhám říci: má svoji analogii v moudrosti, ve specifické „moudrostní“ funkci filozofie. Taková „moudrostní“ funkce je jako moment neoddělitelná od filozofie. Postmoderně se stává právě tak důležitou jako znovu možnou. Moudrost se přitom dostává do hry v jednom smyslu, který sice není jediný možný ani historicky jediný reálný, jistě však již dlouho vůdčí. Akcent je ovšem specifický.

Mudrc není ten, kdo všechno ví, nebo kdo by chtěl znát celek. To jsou předchůdné formy a při zdánlivé výši nároku přece příliš jednostranná pojetí jeho pojmu. Mudrc je spíše ten, kdo ještě a právě tam, kde již není žádné jednoznačné pravidlo, dovede vyslovit a vykonat to správné. V situaci plurality to znamená, že disponuje zvláštním způsobem onou soudností, která se prokázala jako jádro dnes požadované rozumnosti. Proto je nyní jako odjakživa něco zvláštním způsobem důležité: vědomí hranic. Potřebujeme je v jednotlivých případech, abychom se neprovinili proti mezím legitimity. Mudrc je potřebuje také v celku, aby byl otevřenější pro neuchopitelné a aby odtud mohl spravedlivě operovat v uchopitelném. Stará definice mudrce – že k jeho vědění patří vědění o jeho nevědění – zůstává důležitá. Vědomí konečnosti se stává právě postmoderně, komplementárně k pluralizaci, znovu významné, a to jak vzhledem ke vzájemným vztahům racionalit, tak vzhledem k celku, jehož pozici – která je strukturálně paradoxní a prakticky obtížná – zastávat patří ke klasickým úlohám mudrce.

Jen nevědoucí sní a mluví o přístupu k celku, mudrc se proti tomu brání takové totalizaci a příkladně ukazuje svojí praxí, že celek je třeba uchovat tím, že zůstává zachován horizont neuchopitelnosti. K tomu nedochází pomocí nějakých obecných tezí, nýbrž když můžeme přejít z jednoho bodu v několika krocích do oblasti neuchopitelného. Postmoderně se to stane zvláštním způsobem úkolem. Vědomí mezí a starost o celek patří k sobě. Vždy je přikázáno vystoupit proti jednotlivým přesahům. Nejtrvaleji to ale děláme, když současně odkrýváme dialektiku celku: jen když to není obsazeno, je třeba to naplnit, jen když zachováme i jiné, lze zachovat jednotlivé. Tento náhled a praxi ztělesňuje mudrc. Filozofie není nikdy jen moudrostí. Spočívá na rovnováze věd a moudrosti. Bez momentu moudrosti upadá.

Pojem filozofie, který tak zastupuji, má nepochybně své emfatické stránky. Zřetel k vědě, zřetel k racionalitě ho nevyčerpává. Jen když se klade důraz na moudrost, filozofie se pouze nevyskytuje, ale může se dít. Postmoderní dvojitá struktura mnohonásobné uspořádanosti a neuchopitelnosti je i strukturou filozofie, která spojuje vědeckost a moudrost.

Z prominentních myslitelů postmoderny lze vždy vyčíst tento dvojí rys. Zástupně uveďme Derridu a Lyotarda. Derrida zdůraznil, že pro filozofii v jeho smyslu je věda „absolutně nepostradatelná“, proto platí: „Jsem pro disciplínu“. Ale současně viděl podnět k doplnění: „Ale já jsem v situaci, v níž je vztah mezi disciplínou a nedisciplinovaností stále otevřený.“ Postmoderní filozofie pěstuje kult neuchopitelného, ale je pozorná k okrajům a rubům přesnosti a oceňuje, co se tam ukazuje. Lyotard mluvil dokonce o „hodině filozofování“ a úkol filozofie viděl právě v oblastech, které nejsou oblastmi trvající uspořádanosti, ale v nichž je třeba pravidla teprve najít, a kde především vystupuje neuspořádané a kde je třeba obhajovat nepředvídatelnost. Proti světu uniformování, proti nespornosti mechanismů ovládání a strnutí bude filozofickým úkolem udržovat bdělou zkušenost nestrukturovaného, připustit nemyšlené, vydat svědectví o události. Dělat věci, o nichž nevíme, co jsou – i to se stane postmoderně cestou od snu k realitě.

6. Paradigma plurality

S paradigmaty je to zvláštní. Mohou se historicky dlouho připravovat. Jejich hodina na sebe může dát doslova čekat. Ještě i tehdy, když přijde, nemůžeme si být jisti, zda paradigma dospěje zcela k jasnosti, k účinnosti, zda se zcela prosadí.

Paradigma plurality dnes proniklo daleko. O tom nás víc poučí všední fenomény než teoretické konstrukty. Pluralita je ovšem hloubkovým obrazem. Jako takovou ji lze správně uchopit jen v jejím vlastním horizontu. Protikladné náčrty mohou být užitečné pro objasnění, funkci zdůvodnění nemohou mít. Lze ukázat, že pluralita je možná jako paradigma. Můžeme vykázat, že dnes rostoucí měrou určuje naše myšlení a cítění. Je zjevné, že může vyvést z nebezpečí jiných paradigmat a že ztělesňuje dějinné a morální instituce současnosti. Ale nemůžeme ji učinit závaznou. To by odporovalo jejímu duchu. Můžeme ji jen předvést v její vyjasněné formě a v jejích značných možnostech. Doporučit se musí sama. Nařídit lze jen chybné.

V individuálním životě může dojít ke klíčovým situacím, kdy život buď spěje ke konci, nebo nalezne novou formu. Mnozí se museli osvobodit od nějakého starého schématu, které je rdousilo. Osvobodili se pomocí jiné vize, v níž jedině mohli dále žít. Něco srovnatelného nalezneme i v kolektivním životě. Také zde tomu může být tak, že tradované vzory produkují rostoucí měrou jen bídu a nebo vedou ke kómatu. Moderna udělala takovou zkušenost sama se sebou. Jako postmoderna se snaží od ní osvobodit. Vize, které platí její naděje, je vize plurality. Nikdo se nemůže zaručit za její úspěch. Ale její přísliby nejsou bezdůvodné. Jde o to, vzít ji za slovo.

Zdroj:

Welsch, Wolfgang. „Perspektivy postmoderny.“ In Naše postmoderní moderna. Praha: Zvon, 1994, 161–169.