Přechod Beatriz Herraez
Pokoušíme-li se revidovat některé nejvýznamnější termíny procesu politické transformace, která proběhla ve Španělsku od smrti diktátora Francisca Franca v listopadu roku 1975 až do schválení španělské ústavy v referendu, které se konalo 6. prosince roku 1978, objevují se výrazy, jež se v historiografických textech analyzujících toto období neustále opakují. Výrazy, které se snaží definovat moment radikální změny, jež se odehrávala na území hluboce poškozeném (zničeném), a které jsou předmětem neustálého studia také v současnosti. Ale ve snaze o „objasnění“ termínu transformace, k němuž se váže tento projekt, je v kontextu španělského státu klíčovým slovem, od kterého je nutné začít jakýkoli exkurz, bezpochyby slovo transición (přechod k demokracii). Termín, který je součástí tohoto slovníku potřebného pro porozumění a analyzování řady událostí a skutečností, jež proběhly v 70. a 80. letech a umožňovaly proces radikální transformace, kterou prodělala španělská společnost této doby.
Jako transición (přechod k demokracii) se označuje časové období zahrnující různé politické a sociální události, jež vedly k přechodu od diktátorského režimu – ten začíná v dubnu roku 1939 s koncem španělské občanské války a trvá až do zmiňovaného roku 1975 – do zřízení demokratického státu. I když neexistuje úplná shoda o přesných datech ohraničujících toto období zarámované mezi různé historické momenty, jako je vyhlášení španělské monarchie v listopadu 1975 před vstupem španělské ústavy v platnost v roce 1978, nebo vymezení jejího počátku smrtí diktátora, jde o mezník trvale označující a identifikující proces transformace probíhající ve španělském prostředí.
Proces transformace je stěží srovnatelný s jinou evropskou zemí, uvážíme-li téměř čtyři dekády konzervativního diktátorského období, nepřátelského k jakýmkoli politickým svobodám, jež bylo antikomunistické, nacionalistické a katolické a jež se na tomto území prosadilo během velké části 20. století. Režim, který znemožní rozvoj moderního státu, jež je neustále odkládaný, ve prospěch obnovení (rehabilitace) dřívějšího stavu, což bylo součástí fašistického slovníku, ve prospěch termínů asociovaných s „vrcholnými okamžiky historie“, jako je „reconquista“, „křížová výprava“, „impérium“ nebo „vůdce“ a dalšími, pevně spojenými s církevní mocí nebo s koloniálním obdobím.
Je nutné zdůraznit, že tento proces přechodu k demokracii začal schválením zákona o politické reformě v lednu roku 1977; zákonné opatření, které zaručovalo plnění základních práv a svobod, legalizovalo politické strany a odborové organizace a podpořilo téhož roku o několik měsíců později přijetí velmi polemického zákona o amnestii. Toto reformní období je oficiální historiografií charakterizováno jako model nebo „následováníhodný příklad“, protože se jednalo o komplexní proces transformace probíhající v prostředí silně polarizovaném a postrádajícím demokratickou tradici z předešlých dekád. Nicméně bude také konstatována skutečnost, jež bude stále více přítomná, a to nerozřešení mnoha konfliktů, pocházejících z tohoto výše popisovaného období přechodu k demokracii. Nedávné schválení zákona o historické paměti během socialistické vlády v říjnu 2007 je konstatace, v době, kdy je nutné učinit potřebné kroky, rehabilitující ty, kteří, jak uvádí právní text, „byli perzekuováni, nebo na nich bylo pácháno násilí během občanské války a diktatury“. Kromě jiných aspektů toto zákonné opatření na smíření zachycuje rozvoj „státních politik směřujících k poznání historie a podporování demokratické paměti“, nebo „úvahu o tom, že různé aspekty spojené s pamětí osobní a rodinnou, zvláště když se dotýkají konfliktů veřejného charakteru, tvoří součást právního statutu demokratického národa... V tomto ohledu se uznává individuální právo každého občana na osobní a rodinnou paměť“.1
Deklarace záměrů, které ústí ve znovuzískání „potlačovaného“ individuálního práva skrze činy, jako je umožnění lokalizace rodinných příslušníků (někteří pohřbení v hromadných hrobech), identifikace nezvěstných osob nebo možnost získání španělského občanství pro potomky uprchlíků nebo dobrovolných členů mezinárodních brigád. Toto zákonné opatření má také dopad na aplikaci série opatření týkajících se jednání ve veřejném prostoru, a to odstraněním památníků a symbolů oslavujících občanskou válku a diktaturu, které se dosud nacházejí na ulicích „a které by byly příčinou střetu, urážky nebo potupy“2.
A nevyhnutelně je v posledních třech letech od schválení tohoto zákonného opatření vyvolána polemika, což jasným způsobem prokazuje proces kontrastů probíhajících cyklicky ve španělském státě stejně tak jako potřebnou revizi mnohých politik aplikovaných v procesu hodnoceném jako netraumatický. Proces transformace/přechodu k demokracii, kde se budou střídat fáze oslavy s tichem. Snad toto by byl jeden z termínů, jež by si nejlépe odpovídaly, nebo může být zahrnut v tomto Slovníku procesu transformace používaném na „španělský případ“; a konkrétně ve vztahu ke kulturním politikám, které se rozvinuly na španělském území během tohoto období. Politika, která může být definována jako politika nepřetržitých kontrastů. A bude to právě v prostředí kultury, kde myšlenka „oslavy“ proběhne mnohými podporovanými iniciativami jakožto odpověď na potřebu vybudovat a vyvézt obraz absolutně „svátečního“ Španělska, jenž by zmírnil nedávnou historii země. Obraz, k němuž přispělo nastartování různých událostí „formulování umělecké imaginace“,3 jako byla výstava Arte Contemporáneo Arco otevřená v roce 1982 – stačí poznamenat, že Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía otevírá svůj projekt, i když nekompletně, v roce 1986 s fondy Musea Espaňol de Arte Contemporáneo (MEAC). Duch oslav, který ztíží viditelnost kritiky okázalosti podporovaných kulturních projektů. Kulturní produkce kontrolovaná hegemonickým diskurzem, která „zrenovuje“ – také prostřednictvím uměleckých hnutí, jako je označení „madridské movidy“ – obraz státu jako moderního, pokrokového, demokratického a bezstarostného Španělska –, neutralizujíc ve velké míře jakoukoliv transformační sílu kultury.
La movida bude také dalším z klíčových termínů tohoto období přechodu k demokracii. Definována jako „sociologický fenomén, který přesahuje svůj prostý umělecký význam“4, la movida stmelovala velmi nestejnorodé kulturní činitele, rozvíjející svoji činnost hlavně v Madridu za vlády Unie demokratického středu (UCD5) a socialistické strany Partido Socialista vládnoucí na madridské radnici. Různorodý a kontroverzní kolektiv různých praktik a osobností – mezi nimiž se nacházela jména jako Pedro Almodóvar, McNamara nebo Alberto García Alix –, které budou časem vytvářet v zahraničí obraz-značku Španělska jako moderní země. Hnutí, jež zahrnuje také praktiky vlastní kontrakulturním hnutím a jež se prostřednictvím kina, literatury, hudby a vizuálního umění bude vyznačovat využíváním krajně transgresivního postoje vůči ultrakonzervativním hodnotám zavedeným během diktatury. I když toto hnutí ve velké míře způsobilo zavedení kolektivní imaginace, „odlišné“ od frankistického národního katolicismu, změnilo se nakonec téměř ve „styl“ přechodu k demokracii, využívaný v „historické etapě, jejímž základním úkolem je smazání okamžité minulosti, abychom tak mohli myslet a žít demokratickou přeměnu jako moment založení a vzniku bez svázání s minulostí“6.
Aniž bychom se pouštěli do hodnocení kulturních produktů movidy – mnozí z jejích protagonistů a příznivců se s touto klasifikací a pravděpodobně také s jejími efekty nikdy neidentifikovali –, lze konstatovat, že toto bude jedna z hegemonických kulturních politik – a mediálně více rentabilní– v období transformace státu. Paradoxně, nebo možná ne tolik, to byla právě pravicová vláda autonomní oblasti Madridu, která v nedávné době oslavovala movidu, jejíž 25. výročí kolidovalo s přijetím zmiňovaného zákona o historické paměti; reprezentanty téže politické skupiny tvrdě kritizovaného.7
Poznámky:
1 / Zákon 52/2007 ze 26. prosince, jímž se uznávají a rozšiřují práva a vytvářejí se opatření ve prospěch těch, kteří byli perzekuováni nebo na nich bylo pácháno násilí během občanské války a diktatury. BOE, č. 310, čtvrtek 27. prosince 2007.
2 / Ibid.
3 / „ARCO a mediální vidění trhu umění ve Španělsku 80. let“ in López Cuenca, Alberto. Nesouhlasy 1: O umění, politikách a veřejné sféře ve španělském státě. ED Arteleku-Diputación Foral de Guipúzcoa. Barcelona: Museu d’Art Contemporani de Barcelona y UNIA arteypensamiento, 2004.
4 / Wert, Juan Pablo. „La movida madrileña: svobodná tvořivost a založení uměleckého systémunormalizovaného během politického přechodu k demokracii ve Španělsku (transición política)“. Na http://www.arteleku.net/desacuerdos.
5 / UCD. Unie demokratického středu je politická koalice, vytvořená v květnu 1977, která zahrnuje různé politické strany během přechodu k demokracii (transición) V srpnu se stává stranou středu, vedenou tehdy předsedou vlády Adolfem Suárezem. Vládnou od roku 1977 do roku 1982 – rok první socialistické vlády.
6 / Socialistický starosta Madridu Enrique Tierno Galván zůstává ve vládě od prvních demokratických voleb v dubnu roku 1979 až do své smrti v roce 1986. Doktor filozofie, práva a profesor ústavního práva se stane klíčovou osobností období. Autor mnoha spisů a také překladatel autorů jako Ludwig Wittgenstein, do španělštiny.
7 / Moreiras, Cristina. „Neviditelná realita a ,(inter) nacionalistická okázalost madridské movidy: případ fotografie“ Na: http://www.arteleku.net/desacuerdos.