Přítomná minulost Adela Gjuričová

Specifické „chování“ dějin v éře globalizace se většinou popisuje jako jejich nebývalé zrychlení. Rodíme se do jedné doby, žijeme v další a umíráme v ještě jiné. Události se na nás řítí v reálném čase (fenomén CNN), všechno se archivuje a zároveň zpřístupňuje. Vše se okamžitě stává minulostí, ale nedávná minulost zároveň bolí i se do ní nutkavě obracíme. Jakých forem nabývala tato „práce s minulostí“ v průběhu české postkomunistické transformace?

Zmiňme ještě blízkost pojmu soudobých dějin, jež se jako specifický obor historiografie etablovaly po 2. světové válce. Modelem českých soudobých dějin byly nepochybně německé Zeitgeschichte (H. Rothfels), vzniklé na počátku 50. let jako snaha o pochopení traumatu nacismu a holocaustu, a tedy nebývale propojující „velké“ dějiny s historikovou biografií a stejně nebývale otevřeně přistupující k dějinám generačně a tematicky. Od tohoto původního zadání – tedy historizovat pamatovanou minulost a pracovat pro novou budoucnost – se soudobé dějiny již od té doby značně emancipovaly, není ale náhodou, že právě tento podobor se jako první otevřel (či byl nucen se otevřít) nové pluralitě přístupů historického zkoumání včetně zkoumání fenoménu paměti (viz heslo Historie).

Ovšem jak historiografie jako pokus o odborný výklad nedávné minulosti, vstupující zároveň do veřejné debaty, tak historické vědomí veřejnosti a jeho politická instrumentalizace měly přirozeně blízko k politice a byly velmi podstatnou součástí debat i politického vyjednávání české transformace. Společenské vědy razí pro tato propojení s politikou pojmy jako historické reprezentace (tj. historické obrazy, přirovnání, inspirace či mementa), kultura paměti či politika minulosti, nechme se k nim však dovést skrze několik příkladů podob této mnohotvárné práce s minulostí. Několik historických témat bylo totiž natolik silně přítomných v české transformaci, že procházelo jak sférou historiografie, tak i rovinami veřejné debaty a politického procesu – a ty všechny zároveň obraz daného historického jevu velmi podstatně posouvaly a znovuvytvářely. Znovu se potvrdilo, že vztah společnosti ke své minulosti může být pouze a jen vztahem k minulosti v přítomnosti.

Rok 1989 jistě svou přítomností vytvářel novou éru, avšak velmi podstatně v něm fungovaly také historické obrazy. Demonstrace tzv. Palachova týdne v lednu 1989 byly zvláštní právě oním zpřítomněním Palachovy oběti a zároveň jí dávaly nový smysl. Naopak původně mobilizující jméno Dubčekovo v kontextu formující se nekomunistické opozice pouze lineárně ztrácelo jakýkoli potenciál. Naproti tomu první republika a prezident Masaryk byly symboly dlouho zcela neotřesitelné: stereotypní přesvědčení o ekonomické úspěšnosti, politické slušnosti i jakési elegantní estetičnosti, českosti i západnosti této etapy československých dějin bylo důležitým faktorem dlouhodobě široké podpory české veřejnosti pro politickou a zejména ekonomickou transformaci. Opačným případem bylo prohlubující se prožívání rovněž údajně historicky dané odlišnosti od Slováků, jakkoli u nás nikdy nenabylo fatálnosti válek na Balkáně.

Hmatatelnost přítomné minulosti zažily také některé instituce. Za součást nového politického systému byly např. automaticky vzaty existující politické strany, poměrně populární národní socialisté však tento přechod překvapivě nepřežili, zatímco lidovci, zmítající se v roce 1990 v aféře s předsedou agentem StB, dokázali pod Luxovým vedením o vlastní minulosti před rokem 1989 důsledně mlčet a paradoxně i díky tomu se dlouhodobě stali důležitým politickým subjektem. Jak těžko se naopak znovu založená sociální demokracie vyrovnávala se svou emigrací, tímto pokladem i závažím starých časů zároveň – nebo obnovený Sokol s vlastní přeživší a zároveň v globalizovaném světě zcela neživotnou tradicí.

Široký pojem kultury a politiky minulosti tak možná vystihuje složitost vztahování se k vlastní minulosti, ono mnohosměrné pracování s ní lépe než představa tzv. vyrovnávání se s minulostí, jež navíc často redukuje problém na legislativní opatření umožňující potrestání nejlépe viditelných viníků, nápravu křivd a proklamativní popis komunistického režimu jako zločinného a zavrženíhodného. Bez ohledu na samotný fakt výjimečnosti existence a podpory KSČM ve střední a východní Evropě je třeba brát v potaz také kontext dobového antikomunismu, v němž komunistická strana odmítla změnu názvu a jakoukoli explicitnější transformaci. A stejně provokativně lze chápat politické vězně a jejich rodiny také jako mobilizovanou skupinu, které se úspěšně podařilo přesvědčit politické aktéry i veřejnost o potřebnosti rehabilitací, ovšem její paměť komunismu jako vlastního aktivního boje, nikoliv trpěné oběti, již jednoznačně zastínili svou vlastní, specifickou pamětí odporu proti komunismu disidenti (F. Mayerová). Právě takové perspektivy by mohly narušit rozšířené pojetí komunistické minulosti jako čehosi cizorodého a zvnějšku vneseného, pojetí opouzdřujícího celé éry i kategorie viníků a obětí beze smyslu pro kontinuity a přechody mezi nimi – a ovšem beze smyslu pro vlastní podíl na odpovědnosti.

Přítomnou minulostí par excellence pak byla otázka česko-německých vztahů a zejména nuceného vysídlení Němců z Československa po 2. světové válce. Polistopadová „debata o odsunu“ navazovala na diskusi v disentu, v níž se konstituovala dichotomie tzv. obhájců odsunu, zdůrazňujících jeho historický kontext, a tzv. kritiků odsunu, požadujících jeho, třeba ahistorickou, morální reflexi. Tyto pozice byly i základem debaty v 90. letech, v závěru dekády se však radikalizovala celá středoevropská politika, Haiderovi Svobodní v rakouské vládě, maďarský premiér V. Orbán i německé vyhnanecké organizace začali více či méně otevřeně podmiňovat vstup ČR do EU zrušením tzv. Benešových dekretů. Dekrety se tak znovu staly centrálním tématem české politiky, ve volební kampani 2002 pak přímo zosobněním českých národních zájmů, které je třeba bránit. Parlament o nich i o zásluhách prezidenta Beneše přijímal usnesení a zákony a několik poslanců různých stran přišlo dokonce do sněmovny v tričkách s nápisem „To je naše vlast, to je naše chalupa“. I ti bez trička se ovšem shodli na krátkém spojení: dekrety = odsun, zpochybnění odsunu = majetkové či územní revize. Tento vrcholný moment české politiky minulosti však současně jako obrovskou příležitost využívaly iniciativy úplně jiného typu, jako např. výstava Zmizelé Sudety, jež vizuálně konfrontovala realitu „našich chalup“ v panenské přírodě s obrazy zmizelé kulturní krajiny Sudet a někdejšího bohatého komunitního života tamních obcí. Na světě byla jedna malá, nová kultura vzpomínání.

Celou dobu šlo tedy o více než jen o instrumentalizaci historických obrazů či stereotypů v transformující se politice a společnosti. Ony různé kultury a politiky paměti jistě zahrnovaly její vědomé konstruování, retušování i „nafukování“, zároveň však vytvářely specifické identity (viz identita těch, kdo zažili hospodářskou krizi v 30. letech nebo viděli dupající holínky německých vojáků v roce 1938) a rostly různé nové – opět spontánně i záměrně vytvářené, nicméně dlouhodoběji fungující kultury paměti. V tomto pojetí přítomné minulosti jakožto evidentně aktivního vztahu k ní totiž už minulost zdaleka nevytvářejí pouze historici, nýbrž i politici, novináři, soudci – a nakonec všichni, kdo se po minulosti dokáží nově tázat.

Bibliografie:

Jarausch, Konrad H. Sabrow, Martin, ed. Verletztes Gedächtnis: Erinnerungskultur und Zeitgeschichte im Konflikt. Frankfurt/M. – New York: Campus, 2002.

Havelka, Miloš. Dějiny a smysl: Obsahy, akcenty a posuny „české otázky“ 1895–1989. Praha: NLN, 2001.

Mayer, Françoise. Les Tchèques et leur communisme: Mémoire et identité politiques. Paris: Éditions de l‘École

des hautes études en sciences sociales, 2004.

Pithart, Petr, Příhoda, Petr. Čítanka odsunutých dějin. Praha: Nadace Bernarda Bolzana a Friedricha Eberharta, 1998.

Antikomplex a kol. Zmizelé Sudety / Das Verschwundene Sudetenland. Český les, 2006.